Nebojme se alternativy!
Divadlo X10 vzniklo v roce 2013 jako projekt dramaturgyně Lenky Havlíkové, režisérky Ewy Zembok a herečky Anny Císařovské směřovaný do tehdy divadlem osiřelé budovy Strašnického divadla na sídlišti Solidarita v Praze. Jejich ideou bylo divadlo současné dramatiky v kulisách současného světa. Jak stálo v úvodních tezích tohoto projektu: divadlo současné dramaturgie, kontroverzních a provokativních témat, jež nepracuje jen s existujícími dramatickými texty, ale iniciuje také vznik zcela nových scénářů odpovídajících v maximální možné míře potřebám vyslovit vlastní autentický názor na aktuální společenské dění i univerzální otázky lidského bytí.
Sibiřská výchova (režie Lucie Ferenzová, premiéra 28. dubna 2017 ve Strašnickém divadle) FOTO ARCHIV DIVADLA
A to se jim dařilo a takové Divadlo X10 a jeho repertoár byly. Hostovali v něm podnětní, nezkamenělí režiséři a režisérky, hráli diví, nezpráchnivělí herci a herečky, vznikaly exkluzivní, syrové inscenace a projekty našich i zahraničních dramatiků, často v českých a někdy i světových premiérách. Konaly se tu výstavy. Ze Strašnického divadla se stávalo centrum živé divadelní kultury a soudobého myšlení. Některé akce a setkání se odehrávaly i mimo budovu, čímž divadlo vstupovalo do veřejného prostoru a komunikovalo s místními. Vybavuji si, jak jsme v rámci performance Solidarita bloudili zdejšími lokalitami a seznamovali se skrze inscenované situace či krátké přednášky s místními pamětihodnostmi či jen s náhodně potkanými obyvateli.
V divadle loni vznikl jednorázový projekt The 24 Hour Plays, kdy se v průběhu 24 hodin vytvořila a odehrála divadelní inscenace textu čerstvě napsaného renomovanými dramatiky, naučeného kreativními hereckými osobnostmi a nazkoušeného významnými českými režiséry. Ostatně Lenka Dombrovská o něm napsala velkou reportáž nazvanou Divadlo v kostce, tak se o tom můžete v Divadelních novinách 20/2017 přesvědčit.
Obdivuju takové divadlo a jeho tvůrce a vždycky budu. Strašnické divadlo / Divadlo X10 se postupně etablovalo a dostávalo na špičku současných českých nezávislých divadel. Reflektovali je intelektuálněji ladění diváci, zajímali se o ně soudobému světu a umění otevření lidé, vstoupilo do hledáčku divadelní kritiky.
A… bum! Divadlo nedostalo od Prahy 10 jistotu existence. Radnice o ně nemá zájem.
Tak to dnes v Česku chodí. Místo aby se jím radnice pyšnila, místo aby se rozvíjelo regionální alternativní dění a kultura, jsou jejich představitelé vypuzováni, odháněni, vytěsňováni. Ať se to děje z jakýchkoli „vyšších“ důvodů, často zástupných, ale ve skutečnosti úzkoprse politických, ohánějících se přílišnou vyhraněností či nesrozumitelností, je to cesta ke zglajchšaltování kultury a společnosti, cesta do stádnosti a snadné manipulovatelnosti.
Nebojím se o Lenku Havlíkovou a její tým. Prostor DUP39, kam se přesouvají, jim nabízí další výzvy a možnosti. Je mi stydno za malověrný český rybník, který vypuzuje ze svého středu dravé štiky s ostrými zoubky – vzpomeňme nedávno na kladenské divadlo, na Pražské komorní divadlo Dušana D. Pařízka či nyní na dění kolem představení Olivera Frljiće na DSB –, aby se v něm mohli kapříci nevýbojné neměnnosti bez obav převalovat.
Komentáře k článku: Nebojme se alternativy!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
