Divadelní noviny > Názory – Glosy
Nebojme se, neděsme se
Docela dobře začal, a když má teď na kahánku, pořád ještě ukazuje spíš tu svoji horší stránku. Rok 2020. Dvě dvojky, dvě nuly, a jak s námi hnuly! Napište o tom, koumejte o tom! Ale co nejdřív a co potom? Viry tančí, viry víří, v celém světě na pranýři, nechtějí se vzdát. Musíme se ptát, odkud přišly, kde se vzaly a – můj bože – proč? Lidičkám to v hlavě vrtá jako červotoč den co den, pokorně, vztekle, i v řeči vázané. Stvořili je čerti v pekle? Myslím si, že ne, ba ne. Jen jsme se potřebovali ťuknout do čela a zjistit, že si už dlouho nevidíme na špičku nosu, a podívat se tam. Uvidět, uslyšet, ucítit. Osahat pihu, nahmatat vřed. A po důkladném zpytování zavelet zas vpřed! Raději však pomaleji, s rozvahou a moudrostí, vždyť jsme jeden jako druhý samý dobrák od kosti!
Dovolte, abych se zasmál. I když mi to namouduši nesluší a nepřísluší, vždyť jsem kmet a nerozumím, co i malé dítě zvládá, uměl jsem tak v tichých bitvách leda krýt si záda. Ale když se na všech stranách lamentuje: A co Vánoce, tak dlouho je vyhlížíme a teď po roce – dokážeme, stihneme si nakoupit, nasmažit, napéct? Rázem jsem na chvíli zas truhlík chlapec, kterému stačilo mít pod stromkem knihu, Němcovou, Foglara, Václava Říhu. Jenže ouha, špatná touha! Prodávat knihy je nebezpečné a jít do divadla jakbysmet. Zakažte to! Rychle! Hned!
Marně jsem četl ve statistice, že v hledištích divadel chytila nákazu všehovšudy jen čtyři procenta později onemocnělých. Že by snad někoho zase napadalo, jak také jinak je tyjátr nebezpečný? Horší než prodejné slečny a prodejní páni? Tož to je nactiutrhání! Ale prý nemáte-li koncerty a jeviště, vezměte zavděk zbožím onlajn, je taky fajn. Dřepte doma! To je ono! Skrčit! Do dřepu! Já si kapky na tvé štěstí zatím protřepu a poručím – kde mám lžičku – hezky polykat! Poslušní si pochvalují, s hlavním proudem tiše plují, račte, to je originál, žádný duplikát. Rozum je drahý, podléhá inflaci, tak se uchýlím ke vzpomínkám: Hra o lásce a smrti v Komorním, Komik v Národním, v Děravé škorni jsem poprvé viděl Radovana Lukavského… Je to dávno, dávněji, nejdávněji, ale mladší mají také nač vzpomínat, vzpomínky patří k Vánocům a k životu vůbec, vzpomínky dobré i zlé. Ale na zlé pozor, aby nám nevrátily svět, který vyráběl důvody ke hněvu jak na běžícím páse navzdory kráse a právu k smíchu. Pak jsme si přísahali, ruku jsme na to dali, že budeme bránit svobodu. Ústavu bod po bodu. Děláme to, snažíme se? Děti nám rostou jak dříví v lese, všude je kůrovec, lýkožrout, a my jsme out. Místo kabátu máme outdoor a nečeká nás výlet, ale road movie a vyšší level. Kdo vypleje plevel? Kde to žijeme, co si přejeme?
Tenhle text jsem budoval v polosnu v noci, když něco slíbím, těžko usínám a brzy se vzbouzím. Pane šéfredaktore, komu jste to svěřil úvodník v Divadelkách? Nejsou oni ti cimrmani opět podezřelí? Blahoslavená epidemia mia! Ať si máme místo doktorů a sestřiček bubáky, zaklínejme se: karanténa, nařízení, opatření, omezení, ukáznění, rozvolnění, rozmělnění. A když kutálím z banky minci po minci (jsou tam beztoho jen z milosti), nežiju já nedej bože v blázinci? Komu ten – vida, covid – vlastně přišel vhod, kdo si ho povolal do služby? Otázka ovšem není legitimní, tu si prosím, poťouchlíku, z hlavy kvapem vymni. Když fejkňůvsy mají sabat, kdo se v tom má pořád hrabat! Nešiřte paniku, rádi ji rozšíříme za vás!
Ale vy, vážení čtenáři, ještě prosím čtěte, nevzdávejte to, sami přidávejte na hromádku své údivy, úžasy, bolesti, bolístky, sem tam je čmárněte na lístky, jednou je vysypeme někde, kam se vejdou, třeba na Hradčanské náměstí. To bude krásná vatra, až ji pan prezident zapálí, až nás, chacha, pochválí, že se dobře vyptáváme, na pohádky nic nedáme, že chcem vědět, kteří ďábli s lokaji se svými šábli. Nebojme se, neděsme se, ať jsme barvy jakékoli, dokavad nás někde bolí, tak jsme pořád ještě tady. Dobrou víru v sebe mějme, v bázni boží zazpívejme NÁM, NÁM NARODIL SE…
Komentáře k článku: Nebojme se, neděsme se
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
