Nebyla ho pro politiku škoda?
Svých šest divadelních her napsal Jiří Dientsbier (1937–2011) v poměrně krátkém období svého života, v letech 1975–1984. První dvě, Než upečeme selata a Vánoční dárek (1975–1977) mají standardní rozměr. Jde vesměs o „hry ze současnosti“, po čemž se tehdy permanentně oficiálně volalo.
Hrou o život (1976) začínají čtyři texty o poloviční délce, přičemž tato se ještě tváří jako celovečerní, ale působí nedokončeně. Je to škoda, protože nadějně rozehrané drama dvougenerační rodiny tísnící se v jednom bytě má zásluhou nosných postav značný potenciál, který zdaleka není vyčerpán. Tradiční kontrast mezi praktickými ženami, strážkyněmi domácího krbu, a idealistickými muži, hledajícími seberealizaci v jiných hodnotách, je originálně vsazen do normalizačních souřadnic, ale nosný konflikt uvnitř mladšího páru je ke škodě věci nedohrán. I tak ovšem, stejně jako všechny následující hry, neskrývané jednoaktovky, je hra kvalitní a dobře inscenovatelná. Všechny čtyři si i malým počtem postav říkají o fonografickou interpretaci (Příjmu se jí již se zdarem dostalo).
Shoduji se jak s Jiřím Dientsbierem, tak i s editorkou, že nejlepším dílem knihy je Vánoční dárek. Už samo zasazení děje do období vánočních svátků v rodině vysokého stranického funkcionáře je dramaticky nosné, protože s sebou nutně nese latentní konflikt idejí, znovu a znovu překrývaný rodinně harmonizačním pokrytectvím. Hned v úvodní scénické poznámce je do zařízení papalášova obýváku předepsán jenom rozhlasový přijímač. Hledá-li ale někdo za absencí obligátního televizoru nějaký význam, nenajde jej. (Pokud jde o další scénické poznámky: živému psovi na jevišti je předepsána řada akcí i téměř replik. Že by jej hrála loutka? Stejně musí být na konci na jevišti jeho bezduché tělo.)
Na rozdíl od ostatních her, laděných ať už čechovovsky nebo absurdně, tato má drastické vyústění, které je důsledně vyvozeno z postupně odhalovaných minulých i současných činů – dürrenmattovský obrat k nejhoršímu. Po mém soudu ale nejde o experimentální parafrázi klasické tragédie (doslov), nýbrž o jednu z „moderních tragédií“, tedy o tragédii v širším slova smyslu na způsob amerického dramatu XX. století (E. O’Neila, T. Williamse). Žádný experiment ani nic anticky klasického – neštěstí a hrůza se hrnou na všechny postavy, ať už si to připouštějí, nebo ne.
Pokud jde o dobové reálie (doslov L. Jungmannové: Dientsbierovy ostrůvky autentické paměti), téměř všechno v hrách sedí, až na postavu domovnice v Hostech (1978). Domovníci (-ice) jako povolání zanikli minimálně patnáct let předtím. Domovnice je navíc postava zcela zbytečná, protože hra je především polemikou dvou kolegů a přátel, historiků umění, Čecha a Rusa. Z řeči vyplývá, že před rokem 1968 byli oba „režimními badateli“, jakkoli kritickými, zatímco teď už je jím jenom Grigorij, a Jiří myje okna. Klíčová Rusova replika: Můžete za to vy! Chtěli jste se z toho dostat sami! … Bez nás! Nás jste chtěli nechat ve štychu!.
Originální (otevřené?) je zde finále. Grigorij hraje na piano veselou ruskou píseň, když zazvoní policie. Rus nejdříve zaváhá, ale pak vyzve Jiřího, aby mu předal své ineditní texty. Ozvou se rány na dveře a zpěv přechází v euforii. Vítat estébáky písní, to nemá chybu! Realisticky viděno, Rusovi v tu chvíli hrozí daleko víc než Jiřímu, který už nemá co ztratit.
Disident J. D. patřil k těm nejstatečnějším a byl jedním z mála osmašedesátníků, kteří za „normalizace“ zakusili kriminál. Jinak jsem ale nikdy nebyl jeho politickým příznivcem, ať už na poli vnitrostátním (předsrpnová komunistická angažovanost, polistopadová turistika v levé části politického spektra), nebo zahraničním (úsilí o zrušení NATO, hájení stávajícího srbského režimu v jugoslávském konfliktu, překvapivě společné s Václavem Klausem). Nepřistupoval jsem proto k četbě her s valnou vstřícností. O to příjemněji jsem byl překvapen, jakkoli Příjem (1984) jsem znal už z vynikajícího desetidílného rozhlasového cyklu Ferdinand Vaněk v hlavní roli (premiérově odvysílán koncem roku 2008). Příjem je zřejmě nejautentičtější z nehavlovských „Vaňkovek“, jako by šlo o druhé dějství Audience; jen jsme se z kanceláře pivovaru přesunuli do kanceláře v kriminále. Ze zaměstnanců pivovaru se stali dva vězňové, ovšem vztah nadřízeného (zkušenějšího) a podřízeného (nováčka) je v podstatě zachován. Oproti tradičně neměnnému, mravně konzistentnímu Vaňkovi je zde ovšem Sládek daleko protřelejší, mazanější a o poznání bezcharakternější.
Myslím, že Dientsbierův dramatický talent je nezpochybnitelný a nezájem českých divadel lze jen těžko pochopit. Ve srovnání s domácí dramatickou produkcí posledního třicetiletí se hry drží znatelně nad jejím kvalitativním průměrem. Lze jen doufat, že odezvou na publikaci bude alespoň několik pokusů o divadelní interpretaci.
Jiří Dientsbier: O hostitelích a hostech (divadelní hry). Uspořádala, k vydání připravila, doslov a ediční poznámku napsala Lenka Jungmannová.
Galén, Praha 2011, 280 s.
Komentáře k článku: Nebyla ho pro politiku škoda?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
