Divadelní noviny > Kritika

Nebýt nikomu na obtíž

Olga Havlová se v podání Pavlíny Štorkové stala ve hře Anny Saavedry o „horrorech z Hrádečku“ v krátké době už podruhé (poprvé to bylo v Divadle Na zábradlí ve Velvet Havel s nezapomenutelnou Marií Spurnou) výraznou, dominantní dramatickou jevištní postavou. Věcným humorem, neokázalým uměním žít a originalitou myšlení dokáže zastínit i slavného manžela.

Stín světlo nevrhá, je jeho odrazem; Štorková však ukazuje, že Havlův „stín“ byl v reálu zdrojem světla. A toto světlo, jež elektricky vyzařuje i z herečky, naopak z postav kolem manželů Havlových, od fízlů po básníky, od celebrit politiky, kultury až po celebrity disentu, činí stíny.

Dnes jsem neudělal nic. – Cože, copak jste nežil? To je přece netoliko pra­základní, ale i nejznamenitější z vašich zaměstnání. Dokázal jste rozmyslit si a uspořádat vlastní život? Pakliže ano, splnil jste ze všech svých úkolů ten hlavní. Michel de Montaigne, Eseje III, 1588

ANTI-CELEBRITA?

Inscenace ukazuje, že Olga Havlová (roz. Šplíchalová) ovšem sama byla nejmyslitelnějším opakem pojmu „celebrita“. Štorková dokáže být v ní drsná, tvrdá, bodavá a špičatá jako vyostřená tužka, ale vzápětí je i „dětsky“ bezradná a při své přímočarosti dojemná. To, po čem tolik mužů i žen touží, život na výsluní, ve světle ramp a reflektorů, je pro ni peklem, doprovázeným roz­vrza­ným orchestrionem idiotských otázek novinářů (Máte svého osobního astrologa jako Nancy Reaganová? Věříte v Boha? A co ti pejsci? Sekáte ještě trávu? Vypráví se, že když k vám přijel Tom Stoppard, přivítala jste ho s kosou v ruce? Sekáte ještě dříví? Vypráví se, že jste jednou svého muže honila se sekyrou v ruce…).

Saavedra důmyslně „po havlovsku“ pracuje s refrénem, s jeho oblíbeným principem verbálních koláží, roláží a muchláží (typicky havlovské slovní „balábile“). Když už po x-té zazní: A co ti pejsci?, Olga konečně odpoví: Pejsci dobrý! A neodbytné me­diál­ní štěnice se střihem promění v pejsky a lísají se.

V těchto chvílích jsem byl ještě inscenací v režii Martiny Schlegelové nadšený. Místy dokonce víc než nad uznávaným a oceňovaným Velvet Havel, kde mi silně vadily samy o sobě brilantní, s tématem však nesouřadné hudební vstupy. Silné momenty nabídla Olga (Horrory z Hrádečku) i později, například při zraňujícím monologu dominantní Havlovy matky, který si chvílemi nezadal s vlezlými otázkami novinářů (Ve kterém z pražských salonů si dáváte šít? Jaké je vaše nejvyšší dosažené vzdělání? Jaký prací prášek používáte? Mateřství je svatou povinností ženy… Prý nemáte ráda komunisty. Jak to, prosím vás, přijde, že člověk z vaší společenské vrstvy nemá rád komunisty?). Nebo při smutném dialogu o poslední noci před manželovým uvězněním, kdy Havel bezelstně Olze přizná, že stráví noc u jiné. Její odpověď na Havlovu „útěchu“: Budu ti psát…, je také hodna zaznamenání: A já jí pak budu muset předčítat tvoje dlouhatánský dopisy!

Jevištně dobře rozehrané jsou i scény stavění plotu a Havlova filosofického hloubání nad ním (plot je vlastně metafyzické téma, je tu horizontála plotu oproti vertikále žebříku). Havlovy chytré repliky i nechytré akce si rozebrali všichni tři mužští účinkující (Jiří Böhm, Pavol Smolárik a Tomáš Kobr), zatímco Štorkové Olga zůstala samojediná, svá a „špičatá“: vzdor manželově důkladné vědecké přípravě i jeho urputné kutilské snaze nemilosrdně, s upřímností Andersenova dítěte trvá na výroku, že plot je prostě křivý.

PSI, FÍZLOVÉ A LIDÉ

Zmíněná „psí“ linie je jedna nejšťastnějších, protože metaforických, nepopisných a „nedoslovných“ linií inscenace: psí pohled ulamuje hrot sentimentu, umožňuje nahlížet na lidské šašky z odvrácené („naruby“) strany, jakoby klaunskýma očima. Je tedy nejen refrénem jednoho novinářského balábile, ale i další využitou příležitostí pro mužské představitele (např. pro „psího člověka“ Tomáše Kobra).

V časových skocích do polistopadových let se stále více ukazuje, jak pobyt na výsluní – role, kterou si Olga nevybrala, kterou přijala proti své vůli, ale naplnila ji přesto lidským obsahem pomoci bližním – je pro ni fakticky torturou. Přesně tou, před níž už v úvodu marně varovala manžela, když mu marně rozmlouvala prezidentství (Zvládli jsme všechno, ale tohle už je vážně moc, zase bude život obehnanej ze všech stran… Vždyť ty seš na svobodě teprve od 17. května!). Toto v Havlových hrách často reflektované téma klaustrofobicky zúženého prostoru, zvnějška vnuceného ghetta a permanentního obležení (zprvu fízly, později „ochrankou“) – v kombinaci s průběžným tématem psím –, poskytuje hereckým akcím vděčné pointy (Fízl: Občanský průkaz! Pes: Mám ho kousnout do prdele?). Výmluvná je tu zejména ironicky opakovaná, vtipně rozehraná sekvence Olgy na houbách: Olze vadí nejen vpády do soukromí, ale hlavně fakt, že jí před- i polistopadoví fízlové šlapou po křemenáčích.

Představení dvakrát začíná neobyčejně šťastně – a, bohužel, také dvakrát (před přestávkou a zčásti před koncem) nastavená laťka invence klesá. Před závěrem temporytmicky retarduje např. nekonečným dialogem se „starou máničkou“ se stereotypním voláním: Tak co bude s tím pivem?; zbytečně dlouhý a tajnosnubný je i telefonát se „Zdeňkem“ (Urbánkem?) etc. Přitom hned v úvodu, poté, co nás Štorková/Olga uvede do sálu, následuje znamenitý absurdní dialog na téma Havlových krátkých dlouhých kalhot a podezřelé dvojí návštěvy z krejčovského závodu (Muž č. 2 i Muž č. 3 shodně tvrdí: Já jsem od Adama.). Václav Havel (po celý večer cudný, estrádně nekarikující Jiří Böhm) se snaží kauzu kalhot s důkladností sobě vlastní reflektovat: udělalo se víc práce než předtím za deset let během vlády předchozích prezidentů, a národ? Ten se stará jen o moje kalhoty. Olga ho přeruší: Vašku? – No? – Vašku, tahle hra je o mně. Tomu říkám ukázkový, geniálně stručný vpád do tématu.

OLGA JAKO TĚŽIŠTĚ

Olžino ukotvení v Havlově citovém i myšlenkovém světě je znovu krátce po přestávce demonstrováno na divácky nejúspěšnějším obraze „vědeckého sympozia“. To o Havlově „intimní agendě“ uspořádají tři bývalé milenky (hrané muži). Zde je Olga – na tom jediném se dámy shodnou – příznačně nazvána těžištěm. Žádné sousto pro bulvár, problém je třeba nahlédnout přísně vědecky, ne pouze prismatem orální historie. Olga prý nebyla součástí žádného trojúhelníku, šlo o mnohostěn (Havlův mnoho­stěn, Havlostěn), kde Olga kraluje uprostřed, jako stálé těžiště bizarního útvaru. Když na sympozium dorazí skutečná Olga, pointuje nejvydařenější scénu inscenace s dětskou prostotou slovy: O co jsem přišla? Nějaké podzemní hnutí?

Olžina neokázalá snaha pomáhat potřebným, s jediným přáním – ve finále nebýt nikomu na obtíž, má základ i v jejím přirozeném ukotvení mravním. A tak se její zdravá skepse ani po euforickém listopadu 1989 nenechá opít rohlíkem vzedmuté havlománie (Kde byly ty davy předtím? S pohledem na dlouhý seznam práskačů, s kterými jsme seděli u jednoho stolu, tuhletu metafyziku odpouštění, tu mi prostě nevymluvíš!). Také Olžin náhled na „fenomén underground“ i s jeho průvodní anarchií a nepořádkem, který jí jinak u každé návštěvy na Hrádečku tolik vadí, prozradí několik pádných slov (Mně jsou tihleti kluci milejší než nějaký intelektuální dámičky, co tady vysedávají, pijou kafe s malíčkem nahoru, a pak se jdou 3× za den sprchovat, i když vědí, že nám dochází voda. – V. H.: Neboj, tihleti se mejt nebudou.)

Inscenace zdařile využívá interiér i bezprostřední okolí VILY Štvanice, s okenními průhledy málem hororovými. Nenásilné jsou přechody z interiérů do exteriérů Hrádečku, včetně exteriéru lesa, koupa­liš­tě atd. Jediným problémem inscenace je zjevná absence nůžek. A možná i přílišná – v programu ovšem kritizovaná – pietnost k některým privátním výrokům pro „znalé“ (Jak je to s tím Kešotovým narážením piva?) i k některým dramatickým pokusům z období tzv. Hrobky (Olžina hra Má vlast a především živý obraz Příchodu Pra­otce Čecha s družinou na Říp, vzbuzující, bohužel, nechtěnou analogii s typem produkcí F. R. Čecha). Tyto pasáže jistě skvěle zapadly do neopakovatelné, karnevalově přátelské atmosféry Hrádečku, ale obávám se, že tam také měly zůstat. Škoda, kdyby více zapracovaly dramaturgické nůžky, mohlo to být zatím moje nejlepší představení souboru LETÍ i ve VILE Štvanice.

Divadlo LETÍ – Anna Saavedra: Olga (Horrory z Hrádečku). Režie Martina Schlegelová, dramaturgie Marie Špalová, výprava Pavla Kamanová. Premiéra 23. března 2016 ve VILE Štvanice.

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 25. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nebýt nikomu na obtíž

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ