Nechci se životem protrápit jako umělec – bonus
V aktuálních DN 6/2012 s ním najdete velký rozhovor: Petr Kolečko. Pro čtenáře i-DN publikujeme ještě „bonus“ – autorizovanou část, která se do tištěných novin nedostala.
Foto PETR HLOUŠEK
Pro mne je Petr Kolečko (* 28.3. 1984, Praha) jako dramatik a scenárista vzorovým reprezentantem současné generace lehce odkvétajících dvacátníků. Jeho grotesky Britney Goes to Heaven, Láska, vole, Soprán ze Slapské přehrady či Vejce přesně vystihují ztřeštěnou pop-artovost doby, v níž temné stránky jsou tak nabarvené a navoněné, že smích nad nimi je až příliš snadno překryje. Za dosavadní vrchol jeho tvorby považuju drama Úl, které se hrálo na Nové scéně Národního divadla, pitoreskní muzikál Pornohvězdy, který měl premiéru v klubu Roxy a na repertoáru jej dnes má DPB Ostrava, a především trojici adapatací klasických předloh v A-Studiu Rubín Kauza Salome, Kauza Medeia a Kauza Maryša. A opominout nelze ani TV-seriál Okresní přebor, ke kterému jeden čas psal scénáře a zanedlouho vyjde knižně. I proto jsem byl na něj zvědavý. Kdo se skrývá za maskou toho, který se (všemu) směje? Intelektuální restaurace Velryba na Starém Městě pražském byla pro naše setkání ideálně (ne)klidným místem.
Pěkná dcérečka sa má mět dobře… Ondřej Pavelka s Janou Strykovou v Kolečkově Kauze Maryša (r. Daniel Špinar, A studio Rubín Praha, prem. 14. 12. 2011). Foto archiv A studio Rubín
Mohl byste mi ještě jednou – na konci našeho rozhovoru – vyvrátit nebo potvrdit můj dojem, že vaše generace i vy sám jste rezignoval na snahu změnit stav světa, do kterého jste se narodil a v němž žijete, že se řídíte především heslem „Ubavit se k smrti“?
Jsem prostě smířený s tím, jak věci dneska jsou, byť s nimi nesouhlasím. Nevidím moc možností, jak s nimi v dohledné době pohnout jinam. A možná ani o to moc nestojím. Zkrátka svět beru do hry, i když si z něj dělám srandu a kritizuju ho. V tom jsme si, myslím, podobní s Davidem Drábkem, o kterém už byla řeč. To, čemu se vysmíváme, je zároveň i komunikační kód našich textů.
Mohl byste být konkrétní?
Uvedu to na příkladu hry Britney Goes to Heaven. Byla samozřejmě napsaná velice naivně , vždyť jsem ji psal ještě na DAMU, ale zaznamenala překvapivě velký ohlas. Bylo to myslím proto, že se na jednu stranu ta hra Britney Spears nepokrytě vysmívala, ale na druhou stranu přesně využívala některé její pop-techniky. Právě tohle se snažím pěstovat a tak se snažím psát. Nesnažit se lámat paradoxy do nějakých tezí či jednoznačných stanovisek. K tomu mě na DAMU přivedla Daria Ullrichová přes ruské drama, přes Čechova, především jeho Tři sestry.
Vy a Čechov?!
Darii Ullrichové si nesmírně vážím, v přemýšlení o divadle je pro mne opravdovým mágem. Jakým způsobem s námi třeba probrala Tři sestry, to bylo velkolepé. Ukázala nám, jak je Čechov nedopověditelnej do tečky, že u něj nelze nikdy vědět, že tohle znamená tohle a tohle zas něco jinýho a basta. Ukázala nám, jak se jeho texty neustále cyklí v paradoxech. Právě ona mne přivedla k tomu, že paradox je atom, ze kterého se skládá opravdovost divadelní reality. S tímto principem ve svých hrách neustále pracuju. Nezajímá mne, kde je dobro a kde zlo. Svět je složený z paradoxů, a tak jej ukazuju. To věděli už Rusové koncem 19. století. Proto jsou jejich hry stále platné.
Mně se zdá, že spíš navazujete na groteskní pojetí divadla, jakým se vyznačuje třeba Sklep.
No nevím. Každopádně musím o Sklepu říct, že ještě v době, kdy jsem o divadlo neměl žádnej velkej zájem, ještě na gymplu, tak jednou z legendárních scének byla pro mne jejich Katovna o Bibli. Jsem z generace, která si na domácích kalbách pouštěla muziku a video z počítače. A naprostou kultovní chuťovkou pro nás byl právě tento skeč. Je naprosto geniální. Na něj bych se mohl dívat do nekonečna. Je to Macháčkova životní role. Ale jinak Sklep neznám, nikdy jsem jej na jevišti neviděl, takže jím těžko můžu být ovlivněný.
Dneska si budeme povídat o modernějších formách divadla… V pořadu Karla Šípa Všechnopárty (prem. 5. 8. 2011). Foto archiv ČT (viz Všechnopárty-08-05-2011)
Co myslíte tím, že neustále pochybujete?
Říká se, že ve chvíli, kdy člověk pochybnosti ztratí, měl by psaní nebo tvorby obecně nechat. Říká se, že v umění se člověk celý život učí. A právě to je na něm pro mě úžasný. Že člověk i v padesáti může mít pocit, že celej život dělal všechno blbě a furt začíná znova. To mě baví. Se vším je člověk nespokojenej, se vším jsem nespokojenej. To samozřejmě neznamená, že budu o sobě rozhlašovat, že jsem někdy něco udělal špatně, nejsem blázen. Mám v sobě i tu reklamní buňku a nemíním se nějak veřejně odhalovat. Ale vnitřně vím, nebo se snažím dozvědět, kde jsem udělal nebo dělám chyby. Ale pro noviny to nikdy nepřiznám. Proč bych to dělal?
Komentáře k článku: Nechci se životem protrápit jako umělec – bonus
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Ad Všechnopárty:
velice poučné (až skličující), jak jeden bavič, jemuž šou patří, válcuje jiného baviče.
Jako rozumnější variantu rozhovoru s Petrem Kolečkem ve veřejném médiu doporučuji tu v Hostovi Radiožurnálu:
http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?defaultNavigation=&query=Petr+Kole%C4%8Dko&from=&to=&porad=3175x_Host+Radio%C5%BEurn%C3%A1lu
22.03.2012 (9.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
upřímně,
nechápu tu neustálou posedlost tvářit se, že svět je v nepořádku a je nutné ho měnit; slovy biologa Jana Zrzavého, věci jsou tak, jak mají být, což dokazují právě svou existencí.
23.03.2012 (15.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
S Tvým názorem, Vojto,
bys asi navždy zůstal lidoopem, ne-li mikrobem.
😮
23.03.2012 (16.13), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Zahájit rozhovor slovy:
„Nerozumím vaší generaci. Ty předchozí chtěly svět změnit, bouřily se proti tomu. Ale vy jej berete, jaký je. Jako by se nedal někam posouvat,“ to je typický Vladimír. Vůbec bych mu to nevyčítal 🙂
23.03.2012 (17.14), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jen pro přesnost:
otázka původně zněla: „Nerozumím vaší generaci. Ty předchozí chtěly svět změnit, bouřily se proti tomu, jak je uspořádaný a jak funguje. Ale vy jej berete, jaký je. Jako by se nedal někam posouvat.“ Při krácení část věty vypadla. Pak tam ale mělo být „…bouřily se proti němu.“ Je to hnidopišné, ale mě publikované znění dost mrzí. Potrpím si na dobrou češtinu a logické vazby slov.
23.03.2012 (18.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Vojto,
jak jste, proboha, přišel k téhle provokační leibnitzovštině? Jako zhrzený idealista? Co je to za nesmyslný cynismus a fatalismus „věci jsou tak, jak mají být, což dokazují právě svou existencí“? Magadany, Osvětimi, Jáchymovy, to vše sice bylo, ale rozhodně tehdejší Evropa nebyla nejlepším z možných světů. To, že něco je, ještě neznamená, že to být musí, tím méně že je to tak dobře.
Kolečka
jsem poprvé zaregistroval z rádia – Soumrak bodů – a příslušně oslavil, teprve pak jsem si to šel užít ještě divadelně v jakési posluchárně na DAMU. Když člověk vyrostl na antické tragedii tak jako můj ročník na KDV FFUL 1967-72, musí být nadšen. Nahrávka se okamžitě přiřadila k „zlatému fondu rozhlasových inscenací“.
Ano, každá generace musí mít svého Josefa Topola, i když zdaleka ne vše z jeho díla přežilo (hlavně ne politicky nekorektní hry jako Konec Masopustu). Topol se ale hraje a bude hrát především pro kratší texty jako Slavík k večeři, Hodina lásky, Kočka na kolejích.
Za P. Kolečkem už opravdu přichází další naděje, upozorňuji na mladou Hančilovou, její Kain/Abel je skvělý text, i když jej na Smíchově špatně /nekontaktně/ zrežírovali.
Umělec nemusí znát, musí předeším umět. To jenom my, umělecky nenadaní, to musíme kompenzovat znalostmi. Ty nám ovšem říkají, že Kolečkův „objev“ nemožnosti kdykoli „dointerpretovat“ Čechova – „Čechov nedopověditelnej do tečky, že u něj nelze nikdy vědět, že tohle znamená tohle a tohle zas něco jinýho a basta“ je uměnovědnou banalitou, známou nejméně půl století z děl jako Otevřené dílo Umberta Eca (1962) či R. Barhes: Kritické eseje 1964. Dílo je otevřeno nekonečnému množství „degustacioni“ – výkladů, interpretací – tedy dílo kvalitní, jak už klasika bývá. Řečeno s R. Barthem – klasika nikdy nepřestane klást nové a dosud nezodpovězené otázky světu. Kvalitní (klasické) dílo svět jaký je neobhajuje, ono je vždy alespoň trochu žalobcem, prokurátorem, nikoli obhájcem. Obhájit svět mohou – tváří v tvář dílu – jeho konzumenti, ale daleko spíš jsou vedeni k tomu, aby jej vylepšili.
24.03.2012 (6.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
když už bychom si hráli
na vnitřní logiku výroků/věcí, tak ano, osvětimě a spol. byly, ale nejsou; čímž pádem svým nepřetrváním tu existenci neobhájily. a já nemluvil o konkrétních jevech, ale o stavu světa jako celku. na něm není nic v nepořádku a měnit by se nic nemělo, a na tom trvám; touha změnit svět je infantilní intelektualismus; který umí být v posledku nebezpečný. něco jiného je tvořit nebo vynalézat, objevovat, ale pokusy o reformu, pohříchu politické, končívají zle. nechme věci, ať se vyvíjejí po svém, ne?
26.03.2012 (16.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vojtěchu,
nedá mi to: copak se věci ve společnosti lidí opravdu vyvíjejí „po svém“, copak je nikdo nesměruje tam či onam? Opravdu myslíte, že lidskou společnost lze chápat jako přírodu, která k „vývoji“, podle mého k proměnám, nepotřebuje aktivního hybatele? Copak veškeré lidské dějiny nejsou svým způsobem dějinami svých strůjců?
26.03.2012 (18.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Uf,
je to debata pohříchu filosofická. Psal-li jsem, že se mladí lidé a umělci mají aktivně vyjadřovat ke stavu světa (a nejen vyjadřovat, ale něco pro či proti i dělat), nemyslel jsem – a je to snad jasné – že mají chtít změnit otáčení Zeměkoule. Ale jsem přesvědčen, že každý člověk, každá generace, se má do panující společenské, politické, kulturní situace světa, ve kterém žije, nějak otisknout, vyjádřit se k ní, a tím onen stav (světa) někam – třeba i blbě – posouvat. To pochopitelně neznamená vraždit nebo zavírat komerční či nekomerční divadla a bránit existenci médií. Naopak – právě diskuse zavdává možnost nenásilným proměnám, podle mého vývoji. Možná i proto, že v jistou dobu byla společnost málo ostražitá, příliš pasivní, dostal se k moci v Německu fašismus a u nás později komunismus. Možná to nešlo jinak, nechci předchozí generace soudit, neměly tak fatální zkušenost. My ji ale máme a nerad bych se podobných situací rozpadu kulturních hodnot a politických pravidel opět dožil. Tvůj alibistický názor je, Vojto, přivolává. Není však důsledný. Jakýkoli kritický názor je vlastně veřejně deklarovaný postoj vyjadřující touhu po určitém stavu věcí. Jinak bys musel být se vším – i s jakoukoli inscenací – spokojenej. Je taková, jaká má být, což dokazuje právě svou existencí.
27.03.2012 (4.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Milý Vladimíre,
společnost není ostražitá nebo neostražitá, je to společenství jedinců za účelem přežití. Ve společnosti ovšem jedinci mezi sebou bojují o to své, společenská zřízení se jen pokoušejí dát tomu nějaké mantinely. Demokracie ctí jedince a chce dát všem rovné šance, což se ukazuje jako krátkodobě poměrně těžkopádné vzhledem k řekněme výkonnosti společnosti, dlouhodobě se to však osvědčilo se všemi fauly na hraně nebo za hranou stanovených mantinelů.
Lidé se kvůli profitu spojují do účelových skupin a politické strany nejsou nic jiného. Fašismus a komunismus je svým způsobem pokus o účelově, tedy efektivněji řízenou „fabriku společnosti“, tendence k tomu jsou permanentní! Už jen myšlenka soudit či nesoudit předchozí generace je, promiň, naivní.
Vojtěch měl na mysli asi něco jiného: existují lidé, kteří si myslí, že věci lze jaksi ku prospěchu všech racionálně upravit k lepšímu, a výsledky toho bývají katastrofální, má pravdu, protože nabídnou možnosti, které jiní rádi využijí pro svůj profit. Tak jsem rozuměl jeho slovům, že „touha změnit svět je infantilní intelektualismus“, a proti tomu uvedl, že svět se nemění sám od sebe, ale neustále ho mění lidé ženoucí se za profitem. Kdyby tomu tak nebylo, lezeme po stromech.
Jenže člověk není zvířátko a jeho rozum ho vede k různým, i vlastně nelukrativním ideálům a cílům: přiznávám se k infantilnímu intelektualismu. Jenže co by bylo, kdybychom my takoví získali ve společnosti moc?? Raději nedomýšlet.
27.03.2012 (11.17), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Uf,
pasivita je opium lidstva! Spokojenost páchne blbostí. Ať žije Patočka!
27.03.2012 (12.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vladimíre,
nepsal jsem nic o pasivitě a spokojenosti, ale o mechanismech, které lidi nutí neustále měnit svět, a vymezovat je nějakými pravidly, která sama jsou v neustálém pohybu.
28.03.2012 (8.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nechejme té přestřelky,
já reagoval spíš na VV. S Tebou sice taky nesouhlasím, ale je to na jinou (a dlouhou a asi nekonečnou) rozpravu dotýkající se základních premis existence člověka, světa, společnosti. Prostě a jednoduše jsem – v souladu snad i s Tebou – přesvědčen o důležitosti aktivity a společenské angažovanosti každého člověka. Programová pasivita a přijímání věcí a událostí, tak jak jsou, neb jejich oprávněnost je daná jejich existencí, jsou pro mne nepřijatelnými. I to, že koncentrační tábory nejsou, není dáno tím, že by „neobhájily svou existenci“ samy o sobě, ale tím, že se jim lidé bránili. A kdyby zůstaly (nebo když byly), nebylo by to podle mne akceptovatelné tezí o odůvodněné (přijatelné) existenci dané samotnou existencí.
Samozřejmě se nyní bavíme o méně drastických situacích, ale jako příměr to myslím slouží dobře. Nebezpečí propadu do hlubin je vždy a stále velké. Společnost – či chceš-li lidé, kteří jsou citliví a přemýšlejí, tedy podle mne především umělci a intelektuálové – by měla být vždy a stále ostražitá.
28.03.2012 (15.09), , Trvalý odkaz komentáře,