Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

Nechte cirkus znít! (No. 10)

 Včera jsme psali o šapitó č. 6 zasvěceném – především – původní české tvorbě. Ono „především“ znamená, že nejen jí byly produkce v něm určené. Bylo možné navštívit také komorní tělesa a výstupy cirkusových akademií. Právě dvěma zde minulý týden prezentovaným školám/kurzům věnujeme tento díl.

Ve středu 28. srpna v šapitó č. 6 hostovala slavná škola fyzického divadla Accademia Dimitri s inscenací Il sogno del sogno (Sen o snu). Škola byla pod názvem Scuola Teatro Dimitri v roce 1975 založena a dodnes sídlí ve Versciu, v obci v okrese Locarno v kantonu Ticino ve Švýcarsku, z iniciativy švýcarského klauna Dimitriho, jeho manželky Gundy a herce a mima českého původu Richarda Webera. Vznikla jako naplnění snu jejích zakladatelů: vybudovat centrum inovativního divadla, jehož hlavním vyjadřovacím prostředkem je řeč těla. Společně vytvořili specifickou pedagogiku založenou na interakci široké škály oborů, jako je pantomima, tanec, divadelní improvizace, akrobacie, rytmus, hlasová výchova, historie divadla a divadelní teorie. I po padesáti letech od založení školy žije sen jejích zakladatelů dál. Inspirova a stále inspiruje existenci a vznik obdobných institucí i jinde ve světě. Mimochodem na škole učil i Ctibor Turba (a nedá na ni dopustit) či Pavel Štourač z Continua.

A právě Štouračovy výtvarné a pohybové postupy byly v inscenaci, kterou její absolventi či studenti do Prahy přivezli, patrné. Nevím, zda na ně měl vliv přímo Štourač (autorem/režisérem/choreografem inscenace je Philipp Boë), anebo jde o obecné loutkářské (výtvarné a performativní) principy, ale obdobně jako v jeho pracech s Continuem či se studenty jeho dílen využívali herci různé skříně s mnoha poličkami, stoly, okna a další objekty včetně masek a práce s částmi těl (ruka, záda, noha) k hravé či překvapivé práci založené především na obraze a jeho proměnách. Vylézali ze zásuvek či tam zalézali, vytahovali z nich ruku, nohy, schovávali se za stoly, otvírali dveře či okna. Objekty, masky a různé kostýmy a rekvizity (klubíčka z provázků, buřinky, dámské kloboučky, paraplata, staré telefony, smetáky…) byly integrální součástí dění.

Tematicky herci rozehrávali obrazy, postavy a motivy z nich, belgického surrealistického malíře Reného Magritta (1898 – 1967) známého zpochybňováním hranic mezi realitou a fikcí, hrajícího si s vizuální magičností obrazu a její absurditou. Na jevišti stálo okno, v jehož členitých částech jsme viděli známé magrittovské obláčky střídané různými nápisy ve francouzštině typu Slunce, Den, Horizont, Zásuvka (známý je Magrittův název obrazu na němž je dýmka: Toto není dýmka).

Po jevišti chodily postavy z jeho obrazů – dívka s obláčkem místo hlavy, lidé v kloboucích, se zeleným jablkem na tváři, s klecí v ruce, s tančícími konvičkami, hrníčky či vajíčky a podobně. A rozehrávali různé situace a mini příběhy. Vše rámoval sen jedné z postav, která v úvodu před diváky – po sólovém tanečním čísle – usnula. Později sice herec vstal, jako by se osprchoval za zástěnou, a začal vstupovat do dějů, nicméně pocit ze sledování absurdního snu v divácích zůstával.

Daný rámec a téma umožňovaly řadu pohybových či dokonce tanečních groteskních situací, spíše byly ovšem pantomimického či vizuálního charakteru. Prvků nového cirkusu – tedy akrobacie, žonglování, náročné fyzické divadlo – v inscenaci (jež se spíše hodí do tradičního divadelního sálu) v inscenaci příliš nebylo. Nepočítáme-li práci s předměty a taneční pasáže. Nemá asi smyslu příliš rozebírat jednotlivé prvky a herecké výkony. Byla to typická školní či absolventská inscenace, ve které všichni dostávali zhruba stejný prostor a šanci se předvést. Byl to její klad, ale i velká slabina.

Mohla téměř kdekoli začít i skončit, neměla tah, dramatický spád, vrcholy ani viditelné propady. A byla pro takovéto uvedení příliš rozsáhlá, tematicky i – především – délkou. První, zhruba padesátiminutová část byla víceméně kompaktní, pak ale přišla jedna z hereček a s kytarou španělsky zpívala milostný song s anglickým refrénem I need freedom. Mezi tím se odehrála předlouhá přestavba, ale v zásadě se mnoho na jevišti ani v následném dění nezměnilo. Následovaly ještě dvě postavami a děním rozdílné, byť motivicky na sebe navazující pasáže, které ale jinými obrazy opakovaly to, co jsme již viděli a znali z předchozího dění. Pro absolventskou inscenaci to bylo pochopitelné, každý má mít možnost se předvést, nicméně pro prezentaci na festivalu nevhodné. Pedagogové (či tvůrci samí) – ať jimi byl kdokoli – v tomto směru přecenili tuto práci. Měli být sami k sobě přísnější a na festival připravit utaženější a především kratší, maximálně hodinovou verzi (tato měla přes 90 minut bez přestávky – v upoutávkách soubor uvádí stejný čas, ale patnáctiminutovou přestávku), jak tomu bývá na obdobných přehlídkách všude ve světě.

…

V pátek 30. srpna se v tomto šapitó představili studenti a studentky dětského Studia Cirku La Putyka. Vzniklo v minulé sezoně a sdružuje dívky a chlapce ve věku teen, tedy třináct až – odhadem – patnáct, šestnáct let. Scházejí se pod vedením dlouholetého člena Cirku La Putyka Daniela Komarova jednou týdně a inscenační projekt – Komarov jej charakterizuje „kabaret“ – PADEnáct, který uvedli na Letné, je jejich prvním vstupem před diváky na jeviště. Poprvé jej předvedli v Jatká78 v dubnu tohoto roku. Toto bylo druhé uvedení doplněné o dva živě akce doprovázející – starší – hudebníky.

Jde v podstatě o předváděčku dovedností třinácti aktérů a aktérek (čtyři kluci, zbytek dívky), od tance a různá akrobatická čísla včetně trampolíny a teeterboard přes žonglérská po hudební a komediální. Od čísel sólových či duet po skupinová.

Bylo to hravé a radostné, chvílemi opatrné a nesmělé, jindy odvážnější. Mělo to pel prvních krůčků v daném oboru i prvních zážitků bytí před diváky. Kdoví, možná za pár let některé z nich uvidíme v předních řadách českých novocirkusáků a novocirkusaček. Anebo ve sportovních kláních či – jen – mezi diváky. Ale to všechno stojí za to. vychovávat nové generace pohybově i intelektuálně zdatných lidí je možná důležitější než sebelepší show.

A platí to i pro o něco starší švýcarské kolegy a kolegyně.

Accademia Dimitri, Verscio, Švýcarsko – Philipp Boë & Accademia Dimitri: Il sogno del sogno. Režie a choreografie: Philipp Boë, asistent režie a choreograf: Alessandro Di Sazio, světla, zvuk a technika: Andrea Ferrari a Jacopo Sidari.Účinkují: M: Fanny Déglise, Emma Görrissen, Philippe Huwiler, Benedetta Iele, Mathi Le Coultre, Bruno Amaru Padilla Toledo, Amelie Rüegsegger, Marino Sampayo, Nikoline Ryde, Luna Scolari, Sohane Sourget, Elio Staub, Lukas Ynga. Premiéra 12. července 2024 v Teatro Dimitri /zde/. Psáno z uvedení na Letní Letné 28. srpna 2024.

Cirk La Putyka Studio, Praha – Daniel Komarov: PADEnáct. Režie a námět Daniel Komarov, pohybová spolupráce Jiří Weissmann, Pavlína Podzimková, choreografie Denisa Komarov Kubášová, herecká supervize Jiří Kohout, Adam Joura. Grafika Lenka Nahodilová. Hrají: Alžběta Soukupová, Matyáš Pavelka, Nela Vodňanská, Vilém Vopat, Tereza Kořánová, Maxmilian Turek, Rika Vondrová, Anna Karásková, Mikuláš Hanousek, Filip Čadek, Stela Štěpánová, Sára Hofmanová, Ema Přívozníková. Premiéra 4. dubna 2024 v Jatkách78, Praha. Psáno z uvedení na festivalu Letní Letná 30. srpna 2024.

///

Více o 21. ročníku Letní Letné na iDN:

Cirque Inextremiste na Letní Letné

Letní Letná vstupuje do třetí dekády

Co čeká diváky Letní Letné?

Nechte cirkus znít! (No. 1)

Nechte cirkus znít! (No. 2)

Nechte cirkus znít! (No. 3)

Nechte cirkus znít! (No. 4)

Nechte cirkus znít! (No. 5)

Nechte cirkus znít! (No. 6)

Nechte cirkus znít! (No. 7)

Nechte cirkus znít! (No. 8)

Nechte cirkus znít! (No. 9)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 3. září 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nechte cirkus znít! (No. 10)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ