Nechutné historie Polska (No. 3)

Představení dnes už evropsky známého režiséra Krzysztofa Warlikowského lze v Polsku navštívit jen vzácně. Soubor sice získal ve Varšavě vlastní Nowy teatr, jež sídlí v postindustriální budově, která je ještě relativně ve městě, hraje však převážně v cizině. V Polsku vystupuje jen několikrát za rok, a pokud nějaká inscenace je zde prezentována, tak buď v nějaké jiné postindustriální budově, nebo často v nových televizních ateliérech. Tak tomu bylo i s jeho předposlední inscenací Koniec (Konec), která se hrála velmi daleko od centra, na samém kraji Varšavy. Už jen se tam dopravit – nevlastníte-li automobil – stálo mnoho fyzického úsilí.

Koniec-poster

Režisér od jisté doby nepracuje s pevným textem, ale dává přednost kompilacím. Tady vyšel z Kafkova Procesu a jeho povídky Lovec Grakchus, dále z novely laureáta Nobelovy ceny J. M. Goetzeeho Elizabeth Castolfo a v neposlední řadě ze scénáře B. M. Koltése Nickel Stuff.

Pocit viny, základní téma inscenace, se táhne jako červená nit celým představením. FOTO MAGDA HUECKEL

Pocit viny, základní téma inscenace, se táhne jako červená nit celým představením. Josef K., zde spíše úředník z povídky Lovec Grakchus /Maciej Stuhr/, nakonec uzná svoji vinu a po smrti se vrací zpátky na zem jako postava pohybující se někde mezi životem a smrtí. Elizabeth Castolfo, spisovatelka, která jezdí předčítat svoji tvorbu na venkov, se setkává s úředníkem /Marek Kalita/, který – při její žádosti o možnost projít symbolickými dveřmi – plní roli dveřníka. Musí nejprve vyplnit dotazník a popsat svůj „smysl života“. Tuto roli brilantně zvládla Ewa Dałkowska, starší členka souboru. Popsané téma se proplétá s osudem nemanželského Tonyho /Koltésův scénář/, prodavače v arménském obchodě. Jedná se o homosexuálního tanečníka se silným pocitem viny z nutného odmítání žen a emocionálně závislého na matce, jediné ženě, kterou je schopný milovat. Jacek Poniedziałek, protagonista souboru a Warlikowského „osobní“ herec, si v této postavě zopakoval jakousi parafrázi vztahu syna k matce z Hamleta. Tu – zde i Gertrudu v Hamletovi – hraje Stanisława Celińska.

Za jedno její zhlédnutí není ani vycvičený divák schopný postihnout všechny nuance tohoto čtyřhodinového kusu. FOTO MAGDA HUECKEL

Inscenace je nabita nápady, metaforami, komplikovanými přechody. Tvůrci, vědomi si složitostmi textu i jevištního dění, doplnili program částečným vysvětlením děje i historie postav, jak tomu bývá v operních programech. Scénu, opět podobnou kontejnerové, s videem souběžně zaznamenávajícím živé akce herců a přiblížení detailů jejich tváře, vytvořila Małgorzata Szczęśniak. Hudba, která je kompilační, tvoří sugestivní podkres /mimo jiné také Nino Rota z filmu Osm a půl/ této divné, snad až Lynchovské atmosféry celé inscenace. Za jedno její zhlédnutí není ani vycvičený divák schopný postihnout všechny nuance tohoto čtyřhodinového kusu. Jedno je však hned patrné: jde bezesporu o mistrovské divadelní dílo. Zdá se, že Warlikowski je v současné na vrcholu svých tvůrčích sil.

/Pokračování 31. 7./