Něco hřbitovního optimismu

O hrobnících kolují někdy představy, že jsou to pochybné existence a opilí padají do hrobů.

Jejich pověst není zrovna nejlepší. Ale to nic nemění na skutečnosti, že pohřebnictví mívalo svou stavovskou čest a úroveň, jak to naznačuje i publikace s názvem Pohřbívání a hřbitovy.

Zmíněná kniha byla vloni představena veřejnosti v jedné z učeben 1. lékařské fakulty v Praze. Tedy v prostorách zdánlivě paradoxních. Ale o žádný protiklad nešlo. Málokdo ví o smrti tolik jako právě lékaři.

Editorem knihy byl Mgr. Jaroslav Šejvl a podílelo se na ní přes dvacet odborníků. Editor se v dané křehké sféře důvěrně vyzná. Jak by ne, když je tajemníkem Cechu hrobnického.

Dotyčný cech byl založen před dvěma lety. Jeho poslání je nejméně tak důležité jako u jiných cechů snažících se o návrat k profesní úrovni. Od vzniklého cechu kamnářů až po regionální cech valtických vinařů.

Jde většinou o staronová společenství. Kdeže bych ve svém mládí někdy slyšel o nějakém cechu – pamatuji si leda tak Vávrův film Cech panen kutnohorských.

U cechu, o němž se zmiňuji, jde – věcně řečeno – o společnost hrobníků, provozovatelů pohřebišť, stavitelů hrobek, správců pohřebišť, hřbitovních zahradníků a dalších oborů souvisejících s pohřbíváním.

Detailněji na internetové adrese www.cechhrobnicky.cz

Je tam k nalezení i informace o pražském cvičném hřbitově. Vznikl proto, že „pro získání profesní kvalifikace hrobníka je nutné si některé pracovní postupy nacvičit a získat v nich dostatečnou zručnost“.

Na onom hřbitově se také odehrává závěrečná kvalifikační zkouška pro obor vedený jako 69-005-E.

Dva filozofující hrobníci ve hře o Hamletovi ten certifikát nejspíš neměli, ale byla jiná doba.

Úvodem zmíněná kniha, kterou editoval Mgr. Jaroslav Šejvl, vyšla loni příznačně v době předdušičkové. Jak vím od dotyčného, s nímž jsem měl možnost se seznámit aspoň telefonicky, pro stejný letošní čas připravil jeho cech výstavu s názvem Prach jsi a v prach se obrátíš aneb O hřbitovech a pohřbívání.

Probíhá v Oblastním muzeu v Brandýse nad Labem: na tamním náměstí v Arnoldinovském domě. Bude tam k vidění do 11. listopadu (neboli padolistu, jak říkával můj kyperský univerzitní spolustudent Kostas).

Chce se mi věřit, že snaha o obnovení dávné úcty k hřbitovům může snad mít naději, když existují lidé, kteří se o to pokoušejí. A nejde jen o Cech hrobnický.

Cosi příznivého jsem pocítil i ve chvílích, kdy jsem letos v šumavské Kvildě viděl u tamního kostela výsledek snahy o aspoň symbolické připomenutí zdevastovaného německého hřbitova. Někteří současní kvildští obyvatelé objevili torza bývalých pomníků na skládce, a ty pak byly symbolicky vráceny na původní pietní místo.

Stalo se vžitou frází, že říkáme „mlčet jako hrob“.

Jenže podle mého názoru jsou hroby – a hřbitovy – ve skutečnosti pravým opakem: jsou výmluvné.

Vypovídají o naší kultuře leckdy autentičtěji než galerie k tomu úředně ustanovené.

Rudolf Křesťan

Literární noviny číslo 43/2012
vyšly 25. října 2012.

www.literarky.cz
predplatne@literarky.cz