Něco málo z divadelního vkusu Londýna
Londýn uchvátí snad každého, kdo alespoň jednou spatří obří obrazovky na Piccadilly Circus nebo zažije okouzlující světelnou barevnost magického Bankside. A zcela jistě jej strhne atmosféra a zběsilý rytmus města. Jeho bohatství vychází z kosmopolitismu, který s sebou přináší až spektakulární rozmanitost, jež se odráží na ulicích, v restauracích, v obchodech a také – anebo možná především – v umění.
Dlouhou a slavnou tradici má v Londýně pochopitelně divadlo. Nepřijela jsem ale studovat alžbětinskou éru a komentovat díla britských dramatických velikánů. Mnohem více mne zajímalo, co se v londýnských divadlech děje dnes. A je toho věru hodně. Pestrost nezajišťuje pouze rozmanitý původ režisérů, herců, choreografů či scénografů, ale především žánrová rozrůzněnost, obrovská invence v tvůrčím přístupu k dramatickému nebo tanečnímu dílu a odvaha veřejně prezentovat množství alternativních divadelních forem bez potřeby jejich komercializace.
Barbican Centre
Největším centrem současného performing arts nejen v jižní části Londýna, ale v celé Evropě je komplex budov Barbican, v němž denně probíhají zároveň výstavy, filmové projekce, koncerty a divadelní představení renomovaných světových umělců. Jeho letošní sezona nese podtitul Bite10. Dramaturgie se rozhodla představit divadelní projekty a inscenace, které rozproudí diskusi a zanechají neobyčejné zážitky. Nabízí divákům vyzkoušet něco křehčího, než jsou syrová (pokud se zrovna nejedná o inscenace Katie Mitchell) činoherní představení v Royal National Theatre.
Jednou z divadelních forem, jimž věnuje dramaturgie dlouhodobou pozornost, je současný nový cirkus. V březnu tak v Barbicanu vystoupila francouzská performerka Jeane Mordoj. V inscenaci Éloge du poil používala makabrální loutky vyrobené ze zvířecích lebek, pomocí nichž vyprávěla o životě a smrti. Trochu však nezvykle – břichomluvou.
Další představitel nového cirkusu, soubor sedmi performerů Circa z australského Brisbane, který se v srpnu úspěšně účastnil Fringe festivalu v Edinburgu, připravil přímo pro Barbican výběr z nejlepších čísel svého akrobatického baletu. Ústředními tématy byly politika, erotika a sadomasochismus lidských vztahů a emocí. Lyn Gardner z The Guardian udělila inscenaci čtyři hvězdičky z pěti a napsala o ní: Od vystoupení skupin James Thiérée‘s Au Revoir Parapluie a Les 7 Doigts de la Main‘s Traces neviděla Británie tak dechberoucí, krásnou a „sexy“ cirkusovou show.
Další divadelní forma, jíž se dramaturgie Barbicanu dlouhodobě věnuje, je současný tanec. Letošní sezonu věnovala loni zesnulé německé choreografce Pině Bausch. Její dílo lze řadit ke geniálním divadelním počinům dvacátého století. Propojením minimalistického tance, pohybového divadla a každodenní životní reality se jí povedlo vytvořit nezaměnitelný tanečně divadelní styl. Úsměvně depresivní taneční groteska Kontakthof měla na domácí scéně ve Wuppertalu premiéru v roce 1978, v Londýně se poprvé představila v roce 1982. O dvacet let později ji Pina Bausch obnovila s tanečníky ve věku nad pětapadesát let. Tato verze se hraje dodnes. V Barbicanu ji nyní uvedli v páru se stejnou choreografií v provedení tanečníků ve věku teenagerů. Ač projekt propojuje bývalé profesionální tanečníky, kterým je dnes nad šedesát pět let, s mladými amatéry, jde nadále o fascinující, výsostně teatrální dílo.
Wuppertalský soubor Barbican vyprodal, ač se cena lístků pohybovala od dvaceti do pětatřiceti liber. Ovšem ve srovnání s lístkem na londýnský muzikál, který stojí v průměru šedesát pět liber, je to cena ještě lidová. Nutno však dodat, že muzikály na proslavených hudebních scénách West Endu patří k událostem v celosvětovém měřítku. Svědčí o tom i neustále vyprodaný muzikál Billy Elliot ve Vicoria Palace Theatre, který je na repertoáru už od roku 2005 a během své existence získal řadu ocenění.
A aby i Shakespearovi bylo v Barbicanu učiněno každoročně zadost, uvádějí zde letos Macbetha v provedení i v Česku známého souboru Cheek by Jowl. Jeho zakladatel a kmenový režisér Declan Donellan patří ke světově uznávaným režisérům právě díla Williama Shakespeara. Nová inscenace je oslavou shakespearovského blankversu. Z úst Anastasie Hill v roli Lady Macbeth a Willa Keena jako Macbetha zněl lehce a přirozeně. Hillová i Keen mísili patetizující deklamaci s civilním pohybovým a gestickým minimalismem. Ten ale dokázali rychle a rázně proměnit v naturalistické výjevy lidského šílenství ústícího v křeči a hysterii.
Shunt Centre
Netradiční umělecké prostory nabízejí četná – dlouhá léta zapomenutá – podzemní sklepení Londýna, která byla nedávno znovuobjevena a osídlena mladými umělci a performery různého tvůrčího zaměření. Patří mezi ně i multikulturní centrum Shunt, které se nachází pod London Bridge nedaleko Bankside a slavného Royal Nathional Theatre. Jeho prostory jsou obrovské, připomínají temnou chrámovou kryptu. V nesčetných zákoutích, chodbách a velkých sálech se konají filmové projekce, světelné i výtvarné instalace, koncerty, divadelní představení a různé performance, nevyjímaje projekty site specific. Vedení Shunt oslovuje a zaštiťuje organizace, jejichž cílem je hledat aktuální projevy výtvarného, filmového i performančního umění na vysoké umělecké úrovni a oslovovat publikum, které by se s takovým uměním chtělo přímo a nablízko konfrontovat. Pod mohutnými volutami z červených cihel vznikají vesměs projekty, v nichž neexistují hranice mezi jevištěm a hledištěm. Prostory si doslova žádají, aby pro ně umělci vytvářeli projekty šité na míru. Performance se odehrávají všude, i tam, kde stojí či sedí diváci. Ti se v průběhu představení často proměňují v aktéry a jsou interaktivně zapojování do uměleckého díla.
Na velikonoční sobotu zde prezentovali svou tvorbu studenti Goldsmith College. Projekt Cotronica s nimi připravil režisér, teatrolog a pedagog Andre Cusuman. Experimentální divadelně pohybové představení využívalo tradiční činohru, stejně tak výtvarnou instalaci a loutkové a pohybové divadlo. Odehrávalo se zároveň na několika místech podzemní krypty. O prolnutí jednotlivých dějišť se staral lehce děsivý průvod maskovaných postav, které vyluzovaly disharmonické zvuky z podivných a těžko identifikovatelných hudebních nástrojů. I mezi přihlížejícími se to hemžilo podivnými, maskovanými postavami. Připomínaly bytosti z Alenky v říši divů, pohádkové a hororové zároveň. Atmosféra byla po celý čas napjatá a děsivá. Herci svým mámivým tancem a dupáním za doprovodu elektronické hudby na sebe postupně strhávali čím dál větší pozornost. Končilo se téměř extatickým tancem. Bylo to opojné a úžasné zároveň. Za projekty tohoto typu se v Londýně platí deset liber. Jako bonus se vám téměř vždy dostane přídavek v podobě hudebního koncertu.
Barbican a Shunt, významné prostory současného londýnského divadelního světa, jsou jen malým výčtem z toho, co tato světová kulturní metropole nabízí. Objevování uměleckého bohatství Londýna je nekonečné. Toto město divadelníky vábí a diváky překvapuje.
Komentáře k článku: Něco málo z divadelního vkusu Londýna
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
