Cosi shnilého ve městě vídeňském
Jako poslední premiéru minulé sezony uvedla činohra Národního divadla Brno Shakespearovo veseloherní drama Measure for Measure, v překladu Martina Hilského nazvané Něco za něco (dříve u nás většinou uváděné pod názvy Veta za vetu či Oko za oko). Pojmu „veseloherní drama“ užívám záměrně, neboť pro mne vystihuje rozpětí Shakespearova díla.
Něco shnilého se odehrává za zašlými zdmi aneb Něco za něco v Mahenově divadle FOTO JAKUB JÍRA
Přímo se nabízí srovnání s nedávnou inscenací téže hry ve stejném překladu v ostravské Komorní scéně Aréna. Na první pohled by se zdálo, že v Ostravě sledoval režisér Ivan Krejčí na pomyslné škále více veseloherní stránku, zatímco v Brně Martin Glaser položil důraz spíš na vážnost aktuální problematiky, jíž má být korupce. Potíž spočívá v tom, že dnešní pojem korupce ve srovnání s minulými dobami zploštěl a spojuje se nám vesměs a pouze s úplatností úředníků a politiků. Některé stránky klasického pojmu corruptio se našim současníkům mohou nejen jevit jako anachronismus, ale odpírání zlu ve všech jeho podobách dokonce jako čirý nerozum.
Zatímco v ostravské Aréně musí důmyslně využívat každý centimetr plochy, v Brně děj probíhá na velkolepé, byť ponuré scéně Mahenova divadla. Je totiž něco shnilého v městě vídeňském. Zašlé zdi knížecího sídla, neudržované schodiště, pod nímž a na němž se bude odehrávat bios zpustlého města. Vídeňský kníže (Václav Veselý) vydal město na čtrnáct let zhoubnému „liberalismu“, přehazuje aktivaci spících zákonů poněkud machiavelisticky na svého zástupce a údajně opouští město. Ve srovnání s ostravským výkonem Štěpána Kozuba postrádá Veselého kníže ironii a záhadnost, připomíná spíše chodící a mluvící kategorický imperativ – a dikcí kdysi slavného Smutného muže.
Martin Siničák v roli Angela je herecky nejsilnější v monologu, kdy nakonec přitaká zlu a rozhoduje se podmínit propuštění Izabelina bratra Claudia (Štěpán Kaminský) tím, že mu dívka mající těsně před řeholními sliby bude po vůli. Ovšem proměna podle maximy, že zkaženost nejlepšího bývá nejhorší, na něm příliš vidět není. Nejvýraznější je právě postava Izabely v podání Hany Tomáš Briešťanské. Přesná dikce a úsporná gesta jen umocňují naléhavost a přesvědčivost jejích výpovědí: nejen při pokořujícím vyjednávání s knížecím náměstkem, ale i ve chvílích monologické sebereflexe.
O veseloherní až kabaretní výstupy není nouze ani v Glaserově režijním výkladu, ale nejsou s vážnou stránkou propojeny natolik šťastně, aby se podle jiné starobylé maximy: ve smíchu říkala pravda. Pozoruhodný je brblající, kverulující a všelijak lavírující Bedřich Výtisk v roli vídeňského občana Pompeja nebo Jaroslav Kuneš jako Žalářník konající ve stylu „rozkaz je rozkaz“. Občan Pěnička (Jakub Šafránek) nebo Madam Prošoupaná (Tereza Groszmannová), to jsou vděčné role ve zkaženém městě, kde slovo veřejnost neomylně asociuje veřejný dům. Poněkud jednostopí jsou Jan Grundman jako křivopřísežný Lucio i Roman Blumaier jako halapartník Loket.
A ještě poznámka k jedné scéně: Žalářník má přinést Angelovi Claudiovu hlavu jako důkaz vykonané popravy, v brněnské inscenaci v této scéně spadne s bouchnutím hlava do vědra, jako kdyby nechal popravit za zmíněným účelem někoho jiného. V předloze získá žalářník požadovaný doličný předmět z mrtvoly vězně, který toho dne zemřel, ne popravou někoho jiného. V brněnské inscenaci navíc poněkud ustupuje do pozadí Kníže formovaný k obrazu panovníka z biblického podobenství. Závěrečná řada sňatků tak spíše vytváří dojem, že všechno dobře dopadlo. Místo toho, aby vyjadřovala skutečnost, že panovník (skrytý Bůh) si nepřeje hříšníkovu smrt – popravu, ale jeho obrácení a nápravu, jak jsem to vnímal při představení ostravské Komorní scény Aréna.
Národní divadlo Brno – William Shakespeare: Něco za něco. Překlad Martin Hilský. Režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková. Premiéra 22. června 2017 v Mahenově divadle.
Komentáře k článku: Cosi shnilého ve městě vídeňském
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
