Divadelní noviny > Názory – Glosy
Nehodící se škrtněte aneb Úvaha vhodná i pro divadelníky, kteří tak rádi škrtají ve starých textech
Sešli se dva spolužáci v hospůdce „U Červotoče“.
„Ty vole,“ pravil pomalejší z nich, chtěje patrně otevřít diskusi na závažnější téma. „Katolíci prej budou měnit Otčenáš!“
„Jo. Kvůli Pánu Bohu.“
„Dokonce!“
„Nemůže uvádět do pokušení.“
„A von jako moh?“
„No – neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“
Druhý se potměšile usmál. „Ty to umíš, jo? Fakt se umíš modlit?“
První skromně svraštil obočí. „Jsem pražská kavárna, ne?“ Po tomhle celkem nezávazném konstatování prvnímu narostlo sebevědomí. „Můžeme klidně udělat analýzu celýho textu…“
Druhý nadšeně souhlasil. „To bude hustý!“
„Otče náš…“ začal první.
„Cože?“ nepochopil druhý. „Jo ták, už jsi začal. Jako že Bůh je náš otec…“ Hluboce se zamyslel. „Fakt, jo? I když ho nikdo neviděl? To je skoro jako u nás. Taky jsem otce nikdy neviděl… chachá! – A dál?“
„Jenž jsi na nebesích…“ Druhý se povážlivě zachmuřil. „Kde? Na nebesích? – Co je tohle za středověk? Dávno všichni víme, jak to tam nahoře vypadá!“
„Gagarin by moh vyprávět!“ přidal se první. „Tak to škrtnem!“ Vytáhl ajpedík a začal psát: „Otče náš necháme. Jenž jsi na nebesích škrtáme. A pokračujeme: Posvěť se jméno tvé…“
Oba zmlkli a opět se hluboce zamysleli.
„Co to je – posvěť?“ zeptal se po watsonovsku druhý.
„No…“ udělal patřičnou pauzu první. „Aby se jeho jméno stalo svaté.“
„A vono není?“
První pokrčil rameny. „Asi ne. To víš, von i pámbu má svý mouchy… rozhodně je to latentní problém. Nějakej takovej slabej věřící by moh začít špekulovat… Škrtáme! A jedeme dál…“
„Přijď království tvé…“
Vráska mezi obočími se stávala hlubší a hlubší. „A co když někde nemaj království? Mají demokracii a teď budou muset kvůli Otčenáši měnit zřízení? Škrtáme!“
„Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi…“ S jídlem roste chuť, a tak i druhému narostla křídla.
„Tak Bůh by chtěl prosazovat svoji vůli, jo? I na zemi a přitom ji nemá ani v nebi? – Škrtáme!“
„Chléb náš vezdejší dej nám dnes…“ Nastalo ticho plné hlubokého porozumění. „To je dobrý, to obstojí. I když – jenom chleba?“
„To je taková metafora!“ konejšil přítele první. „Víš, co je to metafora?“
Druhého se dotkla přítelova nedůvěra. „Metafora vím! Taková – kostka…“
„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům… no, to je celkem jasný.“
„No, jasný to možná je, ale takový nekompromisní, chápeš?“ zaprotestoval druhý. „Proč já bych měl vodpouštět například Vohnoutovi, když je to kretén? Radši to taky škrtni…“
První bez rozpaků poslechl. „Pak je tady to neuveď nás v pokušení… to už je prodiskutovaný… škrtáme… A konec dobrý, všechno dobré: Zbav nás od zlého…“
Oba vydechli. Cítili se velmi unaveni, protože břemeno, jež na sebe vzali, bylo těžší, než by je kdy napadlo.
„Jakýho zlýho?“ zeptal se druhý a zhluboka se napil.
„Požáru, hladu, povodně, zlodějů…“
„Jo. Tak to tam nech. – A teď to přečti!“
První se vrátil na začátek.
„Otče náš! Chléb náš vezdejší dej nám dnes… a zbav nás od zlého.“
Oba se spokojeně usmáli nad vykonanou prací.
„Takovýmu Otčenáši bude rozumět každej. Amen.“
Komentáře k článku: Nehodící se škrtněte aneb Úvaha vhodná i pro divadelníky, kteří tak rádi škrtají ve starých textech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
