Nejbližší jí říkali Deny
Antonie Denygrová (27. 11. 1934 Hronov – 21. 3. 2019 Praha)
Byli jsme dva krásní blázni. S takovou láskou k povolání, jakou v sobě měla Deny (jak jí směli říkat její nejbližší), jsem se už nikdy nesetkala Foto archiv Dagmar Peckové
Málokdo měl na můj život a moji kariéru takový vliv jako paní Antonie Denygrová. Poznala jsem ji, jak to již v životě bývá, díky náhodě. Ale náhody prý neexistují…
Byla přísná, nebo spíš shovívavá? Tolerantní k neřízené střele, jak mě ráda nazývala? Je to velká troufalost, když řeknu, že byla jediná, která otevřela moji duši a vkládala do mě neúnavně a nezištně vědomosti a emoce, které jsem pak mohla dávat dál posluchačům?
Nebyla jen mou hlasovou pedagožkou. Byla především umělkyní, celým srdcem. Její Rusalku nebo Káťu Kabanovou nikdo nepřekonal. Své postavy žila a její hudebně emoční projev byl nevídaný. Ten si mohla dovolit i proto, že její pěvecká technika byla vždy stoprocentní. A bylo tak málo těch, kdo to pochopili a dokázali ocenit!
Poznaly jsme se krátce poté, co jsem dokončila konzervatoř. Chtěla mi vymluvit můj vztah k jejímu synovi, protože jsem měla příšernou pověst a navíc jsem byla členkou Hudebního divadla v Karlíně, což samozřejmě bylo pro jakéhokoli člena opery Národního divadla jako mávání toreadora muletou před býkem. Setkaly jsme se a okamžitě si výborně porozuměly. Když se dnes zpětně ohlížím, marně přemítám, proč se mě ujala. Jaký důvod ji vedl k tomu, že mě pozvedla, vzala pod svá křídla a umožnila mi rozletět se tak daleko, kam nesahala ani moje nejdivočejší fantazie? Bůh mi byl milostiv. Žila uměním nejenom pěveckým. Hodina zpěvu v jejím nádherném bytě na Vinohradech, kde jsem si vždy připadala jako na zámku, nebyla o šedesáti minutách. Někdy jsem tam trávila i celý den. Pouštěly se nahrávky Callas a Tebaldi, do toho se zpívalo, povídalo, vařilo, peklo. Byla jsem členem rodiny. Důvěrná přítelkyně. Vzala mě za vlastní. Trochu to v mém případě haprovalo s tou dámou a mým způsobem mluvy, ale pochopila, že musím zůstat svá. Nikdy to ale úplně nevzdala. Takže ta dáma ve mně přeci jen občas i prosvítá.
Samozřejmě kladla velký důraz na techniku a hygienu hlasu, ale pomocí správného frázování mě překlenula přes jakýkoli technický problém. A to, co bylo na konzervatoři šest let zanedbáváno, vykřesala zpět během velmi krátké doby. Kladla důraz na originalitu projevu a zásadně odmítala prázdné kopírování vzorů. Zdůrazňovala důležitost jít za ideou i v životním, nejen v uměleckém směřování. Nejednou jsem zpívala i role, před kterými mě varovala! A vždy jsem pak musela uznat, že měla pravdu. Jenže člověk se nemůže spálit, pokud si nesáhne na žhavou plotnu!
Grande dame! Vždy nádherně a vkusně oblečená. I tím zřejmě velmi provokovala své okolí. Nikdy neohnula hřbet a nikdy nebyla „poplatná“ ani režimu, ani době, ve které mohla zpívat po celém světě… jen kdyby se stala členkou partaje jako její úspěšné kolegyně. Její hrdost ji stála spousty sil a zklamání. Po revoluci už bylo, bohužel, pozdě. Pěvec má svůj čas, kdy musí zpívat. Ale patří jí za to nesmírný obdiv. Ne každý to v té zpropadené době minulého režimu dokázal.
Byli jsme dva krásní blázni. S takovou láskou k povolání, jakou v sobě měla Deny (jak jí směli říkat její nejbližší), jsem se už nikdy nesetkala.
Když jsem s ní mluvila naposled, chtěla jsem vyřknout velká slova díků, protože mi bylo jasné, že už přechází na druhý břeh… Ale zůstala nevyřčená. Tak moc jsem se bála, aby si nemyslela, že spolu mluvíme naposled… Už jí nikdy nebudu moci za vše poděkovat.
Dagmar Pecková
Komentáře k článku: Nejbližší jí říkali Deny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
