Nejen o normalizaci v Divadle na Vinohradech
Kniha Vyvětráváme… Divadlo na Vinohradech za „normalizace“ pojednává o neblahém období přední pražské scény v letech 1970–1989. Ale nejen o něm.
Už úvod editora svazku Jana Vedrala Vyvětrávání „normalizace“ přesahuje dobové divadelní hranice a míří k současnosti: To, že dnes „normalizačním generacím“ nepamětnická mladší část společnosti (…) nerozumí, což vyvolává společnost rozdělující „kulturní války“, plyne i z toho, že reflexe „normalizace“ nebyla dostatečné odpracována…
Ano, nebyla. A tak se v následující stati „Jestřebismus“ v praxi – Kulturní politika 70. a 80. let a Divadlo na Vinohradech Vedral pokusil popsat (vysvětlit) atmosféru, postupy a příkazy normalizační doby v širších společenských souvislostech. Řekl bych, že velmi zdařile. Prožil jsem v normalizaci své nejlepší zralé roky a mohu potvrdit z osobní zkušenosti, že Vedralovy postřehy a argumenty takříkajíc sedí.
Vinohradský divadelní normalizační čas je spjat s dosazeným ředitelem divadla – po vynuceném odchodu Františka Pavlíčka –, zasloužilým umělcem a místopředsedou Svazu dramatických umělců Zdeňkem Míkou. V kapitole Režiséři o něm píše Tomáš Bojda. Je to objektivní zhodnocení jeho šéfovské i režisérské praxe. Míka osobně asi nebyl zlý, na jedné straně držel fest potěmkinovskou fasádu úspěšně se rozvíjející socialistické kultury, na druhé straně žádného tzv. pravičáka ze souboru nevyhodil. I Vlasta Chramostová odešla z divadla z vlastní vůle na protest proti Pavlíčkovu odvolání. A když Ilja Racek jako jediný z herců DnV nepodepsal Antichartu, Míka to velkoryse přehlédl.
Velice tvrdě a nekompromisně ovšem zasahoval do repertoáru a poetiky Činoherního klubu, který byl po zrušení Státního divadelního studia k Vinohradům úředně přifařen. Podrobně o tom píše Vladimír Procházka, který Míkovy zásahy prožil na vlastní kůži: Evidentní bylo, že skutečným záměrem delimitace Činoherního klubu pod Divadlo na Vinohradech byla snaha rozpustit tento nepohodlný relikt svobody (…) v širších vinohradských vodách (…). Že se to Míkovi nepodařilo, bylo zásluhou semknutí tamního hereckého souboru a neúnavného vzdoru pověřeného uměleckého šéfa, nestraníka Jiřího Daňka. Co z Míkových rozhodnutí bylo nařízeno „stranou a vládou“, co dělal dobrovolně a co si skutečně myslel, ví jen Bůh. A Míka jako režisér? Spíš řemeslník než umělec. Režíroval především hry Jana Jílka. Byly to služebné režie – ty přijdeš na jeviště zprava, ty zleva a ty budeš stát uprostřed…
Režiséry byli v ten čas i František Štěpánek, Jiří Dalík (později „epizodně“ Jan Grossman – Švejk a Evald Schorm – Generálka). Vinohradskou inscenační tvorbu ale výrazně formoval především Jaroslav Dudek, který díky své spolupráci s Československou televizí učinil z Vinohrad divadlo televizních hvězd. Lakomec, Hamlet a nakonec Mistr a Markétka, to byly inscenace, které stály za to vidět. Když se koncem osmdesátých let, v době nesmělé československé perestrojky, stal dramaturgem Jan Vedral, nabídl divadlu pod titulem Den delší než století dramatizaci Ajtmatovovy novely Bouřná. Z taktických důvodů byla schována pod scénář sověta Spesivceva, ale byl to autentický Vedral. Z inscenace se stala svého druhu událost a Dudkův režijní chef d’œuvre, jímž navázal na svou výjimečnou inscenaci Čapkovy a Kohoutovy Války s mloky ze šedesátých let. To už byl příslib následujícího (skvělého) Vedralova Urmefista a Topolových Hlasů ptáků, obou v režii Jana Kačera. Ředitelem Vinohrad tehdy už byl „zimní král“ František Laurin a nad normalizací se smrákalo.
V normalizačním bezčasí byli vinohradskými dramatiky Jiří Hubač, „excentrik“ Milan Calábek (Čas nočního světla, adaptace Flaubertova románu Citová výchova a „plakátová“ hra Slavnost na Stříbrné hoře mexické autorky L. J. Hernandézové), který se jinak věnoval ezoterickému léčitelství. Dále Edgar Dudka (příšerná agitka o československých emigrantech Autobus do Wollongongu), Božena Fixová (biedermeierovská Krajnice báječných cest), Věra Eliášková (…a ten měl tři dcery – pokus o mírnou společenskou kritiku v mezích zákona) a Blanka Jirásková (jednoaktová anekdota Domov v havárii). Bilance vcelku chudobná. Jen Hubačova dramatizace Clavellova románu Král krysa přesáhla dobový „dramatický“ průměr a následující Hubačova původní hra Dům na nebesích byla divácká trefa díky estrádní ikoně Jiřině Bohdalové.
Erbovním vinohradským dramatikem byl ovšem zejména Jan Jílek. Jeho dramatickou tvorbu hodnotí Věra Mašková. Jílkovy opusy Silvestr, Dvojitý tep srdce, Rafani, Diamantoví kluci a Já chci žít znovu byly z hlediska dramatické techniky zručně napsané (Silvestr byl na Vinohradech diváckým hitem), jejich kvalita však byla – jak píše Mašková – kolísavá a kvůli pevnému ukotvení v dobových realitách by byly (…) v současné době hratelné jen s velkými obtížemi. Nejsem si jist. Dovedu si představit „výcuc“ ze všech Jílkových her jako velkolepou grotesku pod titulem Play Jan Jílek.
Zbývá dodat, že o tehdejším vinohradském ansámblu píše přesně a střízlivě Radka Hrdinová a sborník korunuje studie Vladimíra Justa Národní, Vinohrady a normalizace, jež obě scény – tedy Národní divadlo a Divadlo na Vinohradech – nahlíží z historické perspektivy a zařazuje je do dobového kontextu.
Výzva na závěr. Všem pracovníkům Ústavu pro studium totalitních režimů doporučuji, aby si sborník zakoupili. O normalizaci jsem se, ač její účastník, totiž dozvěděl víc než z jejich studií a statí.
Jan Vedral a kol.: Vyvětráváme… Divadlo na Vinohradech za „normalizace“. Pražská scéna ve spolupráci s Akademií múzických umění, Praha 2023, 368 stran.
Komentáře k článku: Nejen o normalizaci v Divadle na Vinohradech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
