Nejen o pivu a vlasech paní správcové
Poprvé v historii se na jevišti Horáckého divadla Jihlava objevily Hrabalovy Postřižiny, dílo spjaté s nedalekým pivovarem v Polné, ve kterém autor prožil část svého dětství. Inscenací v režii uměleckého šéfa Michala Skočovského zahájilo divadlo svou 82. sezónu.
Kadeřník Boďa (Michal Kraus) se chystá ostříhat dlouhé vlasy paní správcové (Sára Venclovská), onen symbol starého Rakouska-Uherska FOTO IGOR STANČÍK
Dějem coby vypravěčka provází hlavní hrdinka Maryška, manželka správce pivovaru Francina s proslulými dlouhými vlasy, které nechyběly ani její představitelce Sáře Venclovské. Ve vypravěčských intermezzech se na forbíně obrací přímo k divákům. V krátkých, chronologicky řazených obrazech je přiblížen život v pivovaru, ale také vztah manželského páru.
Dramatizace Jiřího Janků a Petra Svojtky vychází nejen z Postřižin, ale i z další autorovy prózy Krasosmutnění, která na Postřižiny navazuje a vychází ze vzpomínek malého Hrabala. A právě vidění světa dětskýma očima si tvůrci zvolili jako estetický klíč, což je patrné například ve stylizaci Maryšky do půvabné panenky či v jednoduchém řešení scény, na níž se objeví i naleštěná motorka – sen každého kluka.
Na scéně se vyskytují i další realistické prvky, kromě motocyklu například kolo a – především – pivo. Zvláštní pozornosti se mu dostávána v úplném závěru, v němž stojí všichni herci na forbíně a s půllitry v rukou zpívají sborový chvalozpěv na pivo. Podobnému zájmu se těší dlouhé vlasy paní správcové. Paruka vytvořená z dlouhých tenkých copánků podtrhuje panenkovské vyobrazení Maryšky.
Režie opakovaně využívá efekt paralelně se odehrávajících výstupů, kdy jednotlivé segmenty odděluje změna světla. Vhledy do zasedání pivovarní rady takto například střídají výjevy ze zabijačky. S tou si tvůrci poradili hravým způsobem. Místo vnitřností herci vytahují z vepře – tedy boxu vybaveného edukativním plátnem s anatomií prasete – nafouklé podlouhlé balónky, které později svážou jako jitrnice.
Bíle natřené boxy různých velikostí jsou stěžejním scénografickým prvkem. Vyskládané do rozdílně vysokých komínů představují všechny prostory, ve kterých se děj odehrává: pivovar, jeho prostranství, kadeřnictví i pokoje Francinova a Maryščina bytu. Uvnitř několika převrácených boxů jsou umístěny plynové svítilny, o nichž Maryška v úvodu představení vypráví: jsou artefaktem něčeho starého, co bude v blízké době nahrazeno. Postřižiny pojednávají totiž nejen o pivu a vlasech paní správcové, ale také o proměně doby.
Symbolem oné proměny, která nemusí být na první pohled všem po chuti, se stává akt stříhání Maryščiných vlasů. Scénické provedení mu však ubralo na dramatičnosti. Kadeřník Boďa (Michal Kraus) se krčí za krabicí, na které sedí Maryška, a při každém šmiknutí nůžek z úložného prostoru vytahuje prameny, které jako by ustřihnul. Vlasů na Maryščině hlavě nicméně neubývá – Venclovská pouze po chvíli nahradí starou paruku novou, s módním kraťoučkým účesem dvacátých let.
Vybraná dramatizace je kvalitním odkazem na hrabalovské pábení. Ostatně i v tomto vypravěčském gestu či snad dokonce životní filozofii lze vystopovat otisk dětského vidění světa, zejména ve schopnosti nalézt krásu ve všednosti a každodenních lidských činnostech. Do extrému je schopnost pábit dohnána v postavě strýce Pepina, který v podání Josefa Kundery nejenže všechny překřičí, navíc je zcela odtržen od reality a nevybíravě zatahuje ostatní, nejvíce Maryšku, do svého zkresleného světa.
Maryška je pak Sárou Venclovskou zpodobena v náznacích jako hrdinka ambivalentní: na jednu stranu plní povinnosti manželky, ale je znát, že by si přála mít větší svobodu. A tak občas vyvede nějakou ztřeštěnost, vlastně svým chováním trochu připomíná malé dítě, které na sebe strhává pozornost. Parťáka pro své „kousky“ nalézá ve strýci Pepinovi. Ostatní muži její chování sice neschvalují, ale ochotně jí vše prominou pro její krásu, které si je sama vědoma a s jejíž pomocí vodí pány za nos.
Horácké divadlo 82. sezónu věnovalo příběhům o dobré lidské vůli a vidině nových, lepších začátků, mezi něž Postřižiny, tak jak je známe, jistě patří. Inscenace pojednává především o prostém, a přesto naplněném lidském bytí. Od roku 2008, kdy byla dramatizace Jiřího Janků a Petra Svojky poprvé uvedena v divadle ABC, se ovšem nastavení společnosti změnilo a nabízí se otázka, proč Horácké divadlo nepřišlo s dramatizací vlastní, která by více akcentovala proměny doby – a že je tu posunů mnoho, od ženské emancipace až po pandemii.
///
Horácké divadlo Jihlava – Bohumil Hrabal: Postřižiny. Dramatizace Jiří Janků a Petr Svojtka, režie a scéna Michal Skočovský, dramaturgie Barbora Jandová, kostýmy Lucie Šperlová, hudba a text písní Mario Buzzi. Premiéra 4. září 2021 (psáno z reprízy 11. prosince).
Komentáře k článku: Nejen o pivu a vlasech paní správcové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
