Nejen o těch devadesátkách – Úvahy nad domácí seriálovou bilancí 2021/2022
Upřímně řečeno, přecitlivěnému chování vedení České televize na počátku tohoto roku ve věci kritiky nadprodukce kriminálních námětů v dramatické tvorbě nerozumím. Mám na mysli pobouření, které na Kavčích horách způsobilo jednomyslné rozhodnutí sedmičlenné odborné poroty Filmového a televizního svazu upozornit kritickou cenou Citrón v rámci každoročního udělování Trilobitů na tuto do očí bijící jednostrannost.
Mordparta ze seriálu Devadesátky: zleva Ondřej Sokol, Kryštof Bartoš, Martin Finger, Vasil Fridrich a Robert Mikluš (režie Peter Bebjak, ČT 2022) Foto Lukáš Oujeský
Paradox paradoxů
Úplně mimo byla tentokrát i Mirka Spáčilová, která v tiskovině mediální divize Agrofertu přirovnala rozhodnutí poroty k partě jasnovidců, kteří už „dopředu“ vědí, jak co dopadne, a napsala, že podle porotců by stejnou cenu dnes asi dostal i Shakespeare. Taky přece psal o krvavých mordech!
Milá Mirko, kdyby žil a psal pro televizi, byl by naopak i dnes vzorovým příkladem čisté „veřejnoprávnosti“, neboť jeho dílo, zahrnující snad všechny dramatické žánry a polohy od pustých řachand přes lyriku až po hluboce existenciální tragédie, je naopak jedním velkým protikladem jednostrannosti.
Snad mohu říci za celou porotu, včetně jejího předsedy Jana Svačiny (už přes třicet let jednoho z největších znalců domácí televizní tvorby), že averze k detektivkám, z níž nás kromě Spáčilové nařkla v přímém TV přenosu i moderátorka Světlana Witovská, byl pouze její pomysl. Vždyť kdyby nám na Kavčích horách představili v dramaturgickém plánu na rok 2022 z šesti chystaných seriálů pět animovaných večerníčků (nebo třeba pět komediálních sitkomů), zarážela by nás taková jednostrannost u televize veřejné služby úplně stejně. Kritická cena Citrón není cena za jednotlivé nepodary, je to – stejně jako ten zdravý citrusový plod – především vitamin poukazující na nějakou odstranitelnou deformaci. Připomínám, že celkem dvě stě těchto zdravých plodů doputovalo před pár lety i do Poslanecké sněmovny jako výraz naší nespokojenosti s neudržitelně zpolitizovaným „partajním“ výběrem mediálních rad. (Nerad bych to zakřikl, ale zdá se, že ovoce přináší ozdravující plody až teď, byť s několikaletým zpožděním.)
A teď paradox všech paradoxů: tohle všechno, za sebe i za celou porotu, mě oceňovaná moderátorka veřejnoprávní televize v přímém přenosu z ceny Trilobit nenechala vůbec doříci, a dřív než jsem se k tomu nadechl, vyhnala mě z pódia (nestěžuji si, bylo to vítané zpestření podobných kožených ceremoniálů). Ale tohle všechno, i s jeho kvalifikovanou oponenturou, nechal mě ve vzájemném dialogu doříci mimořádně připravený mladý redaktor deníku Blesk (!) Jiří Marek ve svém kulturním „podcastu“. Žijeme někdy i v médiích karnevalový čas, ustálené hierarchie padají, vysoké je nízké, nízké vysoké, nahoře je dole, dole nahoře. To ovšem věděli už autoři legendární Smaragdové desky…
Chápu, že vedení ČT si v poslední dekádě užilo své. V éře spoluvlády trestně stíhaného estébáka v roli premiéra a prolhaného proruského trolla v roli prezidenta, navíc s parlamentní podporou komunistů a fašizujících extremistů, byla ČT trvale vystavena neurvalým, agresivním útokům. A to včetně opakovaných požadavků převodových pák těchto zmíněných politických kruhů v mediálních radách na výměnu ředitele. To však vůbec nebylo, a tady začíná můj podiv, kvůli dramatické tvorbě (ta její oponenty zajímala ze všeho nejméně), nýbrž kvůli houževnatému hájení veřejného prostoru pro nezávislou kritickou reflexi. Tedy kvůli publicistice a dokumentaristice. Zvláště teď, v časech ruské agrese (pozemní, letecké i mediální), se nad slunce jasně ukazuje: zaplať pánbu, že ji máme. A že máme vedle Artu nebo ČT2 i zpravodajsko-publicistickou ČT24 a informačně spolehlivou ČT1.
Méně stínů, více ochránců…
Trochu jiné je to s dramatickou tvorbou, zejména s vícedílnými cykly. Ty v posledních letech a měsících střídaly opravdu velké chvíle (Most!, Ochránce, zčásti i divácky oblíbené Devadesátky) se zaměnitelným, konvenčním i konfekčním zbožím postaveným na stokrát obehraných stereotypech a úlitbách nejméně náročným vrstvám publika. Problematičnost dramaturgie pak v širší divácké recepci zakrývají, často i úspěšně, kvalitní herecké výkony. Jenže to i u sebelepších, ale extrémně nadužívaných herců (Jiří Vyorálek, Klára Melíšková, Miroslav Hanuš, Martin Finger, Miroslav Donutil, Jaroslav Plesl, Ondřej Vetchý) nemusí fungovat věčně. I oni – nejenom nevynalézavá, málo odvážná dramaturgie – mohou nakonec skončit ve stereotypu. Buď začnou hrát na půl plynu, nebo naopak i ti nejcivilnější z nich náhle začnou hystericky přehrávat (Vetchý). A ani se jim, při kvalitě některých scénářů, příliš nedivím.
Proto jsem i u dramaturgicky problematického, už od počátku průhlednou love story do dvanácti dílů nataženého krimiseriálu z ostravského regionu Stíny v mlze kromě „neobehraných“, pro mainstreamového diváka objevných lokalit a kromě netradičního obsazení Petry Špalkové do ústřední role kapitánky Malé – v jejím křehkém podání naštěstí pravého opaku zažité konvence typu „brutální Nikita“ – ocenil ještě jednu věc: bohaté zastoupení divadelníkům známých, ale široké veřejnosti vesměs neznámých, méně mediálně profláknutých hereckých tváří z vynikajících ostravských divadel (David Viktora, Vladislav Georgiev, František Večeřa, Ondřej Brett, Petr Panzenberger a další).
Jan Svačina hodnocení loňské a vlastně i letošní televizní dramatické úrody shrnul do věty: ČT potřebuje Ochránce, nikoli Stíny. A opravdu, „stíny“ jsou slovem, do kterého se nevynalézavá dramaturgie – zdá se – zamilovala. Po někdejších Modrých stínech a současných Stínech v mlze přišly – jak jinak – i Vražedné stíny…
Povinné kriminální pozadí má ostatně i třídílné Podezření (podle skutečné události) – a to už se na nás řítí i velký koprodukční krimiseriál ČT a TV Joj Ultimátum. Člověk chvílemi pak už opravdu neví, zda ještě sleduje veřejnoprávní médium nebo Novu či Primu (zejména její specializovaný „krimi“ kanál).
Ale ani u minima výjimečně „nekriminální“, rodinné, spotřební produkce to leckdy nevypadá valně (Špunti na cestě). Jako by tento projekt předtím pro nekvalitu, podbízivost, prvoplánovost humoru, křečovitě poslepovaných zápletek a přehrávaných komických kreací odmítli předtím i na Nově. Ostatně ne náhodou jde o dílo režiséra známého svými seriály na Nově i Primě (Jiří Chlumský)…
A mám-li naproti tomu shrnout největší přínos šestidílného hraného seriálu režiséra Petera Bebjaka Devadesátky, pak to určitě nebude to, co oceňovalo snad 90 procent tištěných i webových ohlasů a recenzí.
Ať žije Josef Mareš!
Úžasná věrnost vnějším reáliím (zbohatlická oblečení, auta, nevkusné interiéry a křiklavě načančané exteriéry, masky, líčení, účesy, ordinérní manýry) – ano, to všechno bylo dokonalé. I když oceňuji netradiční obsazení mladého Kryštofa Bartoše do tradiční role zdánlivě trochu vyjukaného policejního „greenhorna“ anebo do role dalšího z galérky zbohatlíků ostravské divadelní hvězdy Alberta Čuby, jakož i jiné, co do věrné nápodoby těchto reálií velmi slušné herecké výkony: Ten Michal Novotný, to je fakt úplný Ivan Jonák! Jako by nejautentičtějším Josephem Goebbelsem kdysi v Komedii nebyl žádný kulhající, pajdající černovlasý skřet, ale naopak vysoký, štíhlý blonďák Martin Pechlát, který vystihl to nejpodstatnější – jeho mentalitu, způsob myšlení. Tohle všechno považuji u seriálu, který má dobově historické ambice, za podmínku sice nutnou, ale nikoli dostačující – pro dramatické dílo. Také bych se obešel bez některých vnějších „detektivních“ přílepků, jako byla do posledního dílu tajuplně „nevysvětlená“ údajná „dvojí hra“ u jednoho z vyšetřujících kriminalistů, přítele ústřední postavy trochu zahořklého, chandlerovsky introvertního vyšetřovatele (Martin Finger).
Ale to jsou všechno nepodstatné detaily. Důležité bylo to, že seriál dokázal pod těmito vnějšími, atraktivními – chcete-li – vějičkami připoutat pozornost k věcem podstatným. K zárodku toho, co se pak rozmohlo v následujících dvou mafiánských dekádách, od nemravné „oposmlouvy“ až po kariéru trestně stíhaného oligarchy, jehož netřeba jmenovat.
A největší zásluhou tohoto projektu je fakt, že ho doprovázel paralelní dokumentární cyklus Polosvět (volně na motivy reportáží investigativního novináře Jaroslava Kmenty). Ten nám připomněl nejen vnější, ale i faktické reálie předchozích dílů. A hlavně to vůbec nejpodstatnější – autentické vyprávění autentického policejního vyšetřovatele Josefa Mareše, který „byl u toho“. Jeho osud i osud jeho kolegů, kterým nebylo shůry dovoleno řadu případů došetřit a uzavřít, byl signifikantní.
Tehdy se rodilo mnohé z toho, s čím se ne a ne vyrovnat dodnes…
Komentáře k článku: Nejen o těch devadesátkách – Úvahy nad domácí seriálovou bilancí 2021/2022
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
