(Ne)jen pro teenagery (No. 5)
Závěrečný den osmého ročníku Festivalu 13+ patřil divadelní adaptaci jednoho z nejdůležitějších poválečných románů dvacátého století. Pěnu dní Borise Viana dramatizovalo a režírovalo duo SKUTR, tedy Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka.
Stěžejní rovina je láska dvou lidí, Chloé a Colina, láska, která ve výsledku naplňuje celý svět obou zamilovaných lidí FOTO PATRIK BORECKÝ
Pěna dní si už od dob své publikace nese stigma nepřenositelného média – je to prostě literatura útočící na smysly čtenáře takovými prostředky, že to zákonitě všechny pokusy filmové, divadelní a nevímjaké další nutně diskvalifikuje. O „skutrovském“ provedení v Klicperově divadle se ale mluví jinak…
Především je třeba říct, že jakkoli si Vian ve svém díle nebere servítky a paroduje vše od křesťanství po vyprázdněné intelektuálství, je to v prvé řadě dílo poetické. Jeho stěžejní rovina je láska dvou lidí, Chloé a Colina, láska, která ve výsledku naplňuje celý svět obou zamilovaných lidí. Tento cit nasazuje autorovi a potažmo všem jeho interpretům brýle fantazie, které jim umožňují vidět běžné věci zcela neběžnou, organickou, ztřeštěnou optikou.
V těchto neuralgických bodech pochopení Vianovy poetiky však hradecká adaptace kulhá. Chloé (Marie Poulová) a Colin (Miroslav Zavičár), ale i další mladí lidé, kolem kterých se příběh točí, jako správná nevázaná mládež jančí, křepčí, piští a křičí. Nic jiného však téměř první polovinu představení nedělají. Nepochybně bylo záměrem odkázat na Vianovu lásku k jazzu, jež se v románu rovněž promítá. A v představení se refrénovitě ozývá ellingtonovské aj aj aj, jež ono pištění doprovází. Když se ovšem celkový dojem slévá jen do nejasného hluku, je něco špatně.
Zcela jinak vyznívají momenty, kdy scénou prochází hráči na určité nástroje, dělají, že hrají, ale žádný zvuk nevydávají. Nerealizovaná hudba se stává velmi osobitým způsobem, jak navodit skutečně stísněnou atmosféru, která postupem času fikční svět představení začíná ovládat. V tomto ohledu je velmi vydařený i další refrén, v němž se Colin táže Chloé, co budou dělat, a ta odpovídá, že líbat. A po té, co Colin reaguje, že jasně, ale co dál, Chloé vyhýbavě odpoví, že to nemůže říct. Jak tragicky vyznívá totéž řečeno v posledních okamžicích života než ve veselých momentech rande a svatby. To jsou silné momenty, které hradeckou inscenaci vyzdvihují nad jiné adaptační pokusy. Povýtce se však jako na houpačce střídají s momenty slabšími.
Vzadu je rudě nasvícená kapela Mastix FOTO PATRIK BORECKÝ
Fyzikálně vykloubené situace a naprosto nestandardní dialogy jsou ve Vianově světě normou. Všichni zúčastnění, tedy aktéři i diváci, musí věřit, že tomu všichni zúčastnění věří. Například charakteristická scéna na bruslích je ale zredukována do neopodstatněné kopulace a veškerá poetika se ztrácí pod nánosem vulgarity. Na druhou stranu tam, kde herci atmosféru navodit nedokázali, tam je vynikajícím způsobem zastoupila hudba v reálném čase provozovaná kapelou Mastix. Hudební složka inscenace je vedle scénografie tou nejzdařilejší.
Výrazné, rozuměj nejméně uvřískané, je herectví Davida Smečky, který i ve scéně z kostela, již bohužel inscenátoři odsoudili pouze verbálnímu popisu, dokázal vianovsky atakovat představivost diváka při jeho čítání toho, jak bude svatba Colina a Chloé vypadat. Nebo Jana Sklenáře v roli Chicka, nadšeného obdivovatele Jeana Sol Partera. Sklenář musel ukočírovat zrychlenou jízdu proměny ze slepého stoupence „mravence existencialismu“ v jeho věrnou kopii, která nakonec lidskou existenci neumožňuje.
Je nutné také vyzdvihnout pozoruhodné spojení postavy Myšky a Jeana Sol Partera, obě role hraje Ondřej Malý. Myška je stále na scéně přítomna, stále ji někdo přivolává, případně se jí svěřuje. Když později Ondřej Malý hraje Jeana Sola Partera, vypadá to, že Myška jako existencialistický filozof stojí inkognito za zkázou Chicka a nabízí svůj život v totálním selhání všech dosavadních jistot. To má potenciál vrhnout literární dílo do nové interpretačního rámce.
Ani tento nápad ovšem nedokáže zabránit zklamání z ukřičenosti podpořené dalšími, spíše scénickými nedostatky, jakými jsou nezmenšující se pokoj či alarmující nedostatek květin, kterými přeci Colin Chloé zahrnoval, aby leknín na její plíci zastrašil. Postel vertikálně posazená na stěně jak obraz v Colinově pokoji je jistě osobitým řešením scény, práce s ním však jako by zůstala někde na půl cesty. K tomuto všemu a již řečenému je však nutné dodat, že je psáno z pozice nekritického obdivovatele práce Vorise Biana, jenž skupuje jeho knihy ve všech kožích dávno vyhynulých zvířat, a tedy i tato kritika jen naprosto neobjektivním výplodem mysli nepřipouštějící kvality jiné než literární.
Klicperovo divadlo, Hradec Králové – Boris Vian: Pěna dní. Režie, adaptace SKUTR‚scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba David Smečka a Mastix. Premiéra 12. března 2016.
///
Více o této inscenaci na i-DN:
Něžný zmar sotva vykvetlých lilií i vášnivé výboje malých pudlíků
///
Předchozí festivalové reportáže:
Komentáře k článku: (Ne)jen pro teenagery (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
