Nejenom Hašek se Švejkem jsou ve válce
Čtyři měsíce po premiéře hry Tomáše Vůjtka Švejkův návrat v ostravské Aréně přichází s haškovským tématem také činohra Jihočeského divadla. Variaci na slavný román napsala Anna Saavedra a pod lapidárním titulem Švejk ji nastudoval Marián Amsler. I v tomto díle jde především o pokus pochopit nejproslulejšího českého spisovatele.
Vojáci sedí v hloučku a rozmlouvají. Uprostřed Natália Drabiščáková coby Švejk, po její levici Tomáš Kobr v roli Haška FOTO HYNEK GLOS
Všechny situace známé z románu (jedná se pochopitelně o zúžený výběr) prožívá Jaroslav Hašek (Tomáš Kobr) jako takový. Postava Švejka (Natália Drabiščáková) funguje jako projekce toho, co spisovatel o začátku první světové války a jejím průběhu hodlá napsat.
Po válečné ouvertuře, při níž nemáme být na pochybách, v jakém světě žijeme (hlášení z megafonu evokuje realitu války současné, té rusko-ukrajinské), se objeví pitoreskní hospůdka s hospodským Palivcem (Pavel Oubram), později také s provokatérem – tajným policistou Bretschneiderem (Tomáš Drápela), též paní Müllerovou (Daniela Bambasová), která ovšem není Švejkovou bytnou, ale majitelkou vykřičeného domu – a Palivcovou družkou. Přichází zpráva o atentátu na arcivévodu, přítomný Švejk pronáší svoje zlehčující připodotyky typu to já jsem znal jednoho, Hašek ovšem, který je v krčmě rovněž na pivu, vychrlí tirádu o atentátech tehdejších i budoucích (kupříkladu na Martina Luthera Kinga či Jana Pavla II.).
Tvůrci cílevědomě pracují s přesahem do současnosti i aktualizací. Prázdné místo po mocnářově portrétu například začnou hned zpočátku plnit v retrospektivním pořadí portréty českých prezidentů, tedy od Zemana k Masarykovi, všechny neuctivě pomalované. Müllerová, kterou Daniela Bambasová prezentuje s – chtělo by se říci – rakousko-uherským šarmem, zase provází atmosféru v hospodě řečmi o iluminátech, nabízí i další hoaxy, v pozdějších výstupech se nevyhne ani putinovské rétorice (denacifikace), ve výčtu zmatků současného světa nechybí ani novičok či příjmení Soros. Jako by reprezentovala hlas lidu, diskuse na sociálních sítích a dezinformační propagandu dohromady. Hodně se hovoří i o neschopnosti vládce a o tom, jak s ním manipuluje jeho bezprostřední okolí. Tomáš Drápela je jako Bretschneider v horečnatém lovu obětí sice velmi „průhledný“, ale nedá si pokoj, dokud nezaboduje. Haška, notně podroušeného, si pak odvádějí dva pochopové.
Další vybrané románové situace (kupříkladu lékařskou prohlídku soudními doktory) absolvuje Hašek, ale tvrzení, že je blb, už na sebe bere jako charakteristiku vždy odněkud se vynořivší Švejk. Ve válečných výjevech se setkáváme se známými figurami, jako je docela sympatický, v soukromí i k české národnosti se hlásící nadporučík Lukáš (opět Pavel Oubram, většina herců totiž ztvárňuje více rolí) či permanentním alkoholickým opojením smýkaný feldkurát Katz (František Hnilička). Zupáckého plukovníka Schrödera přesvědčivě vykresluje Jiří Untermüller, při opakovaném nieder, auf, jímž trýzní podřízené vojáky včetně Haška, lze ocenit fyzickou kondici budějovických herců. Drastičtější obraz života v marškumpanii reprezentuje také výjev s kadetem Bieglerem (Pepa Honzík), postiženým průjmem.
V dekadentní scéně v bordelu rozverně vstřícná Müllerová nabízí oficírům nafukovací pannu i lehké děvy (hrané muži ve slipech a sakách, ale také celohlavových maskách, tím pádem neodhadneme, „who is who“), Hašek (Tomáš Kobr) se vlní za mikrofonem v boa a sugestivně interpretuje bolestínský song. Snad to má připomenout teorii o spisovatelově homosexualitě (v programové brožuře je akcentován úryvek ze studie Jindřicha Chalupeckého Podivný Hašek z roku 1983, významný kunsthistorik si „diagnózou“ byl jist), spisovatel je také v průběhu psychiatrického výslechu tázán, je-li na chlapečky, Švejk za něj odpovídá, že by rád, ale stydí se to povědět.
Zatímco první část inscenace nepostrádá vnitřní dynamiku, finálové minuty, následující po epizodě z vykřičeného domu, jsou překvapivě statické. Vojáci sedí v hloučku a rozmlouvají. Haškovské historky a zároveň aktuální narážky sice prezentují důvěryhodně, jenže kvůli jevištnímu příšeří a mlze z divadelního dýmu si nelze vychutnat jejich mimiku. Po poměrně dlouhém temporytmickém „prostoji“ se vztyčí Hašek se Švejkem a na pneumatice sdělují, že román bude přeložen do mnoha jazyků, přidají i další „zastřešující“ informace. Spíše než o standardní divadelní zcizování však jde o nadbytečnou osvětu. Finále obstará prudký svit reflektorů do očí diváků a další z válečných detonací. Ano, uvědomme si, co se děje, a to poměrně blízko nás.
Scénu Evy Jiřikovské tvoří dřevěné, či spíš dřevotřískové ostění, z kostýmů převažují vojenské (maskáče), Hašek má před válkou standardní nenápadný civil, Müllerová se vyznačuje přiměřenou barovou elegancí. A v úvodní scéně u Palivce je osazenstvo oblečeno do neslušivých černých bund, lehce evokujících groteskní horor.
Herecké kreace v čele s přemýšlivým, s přibývajícími situacemi i vyděšeným Haškem Tomáše Kobra a s nadčasově, jakoby rozverně glosujícím Švejkem Natálie Drabiščákové svědčí o kvalitách činoherního souboru Jihočeského divadla.
Přece jen poněkud přerývané dramatické zpracování látky Annou Saavedrou se nevyrovná jejím nejlepším titulům, za něž považuji Kuřačky a spasitelky a Olgu (Horrory z Hrádečku). Na inscenaci je ovšem sympatické (a lví podíl na tom má nepochybně režírující Marián Amsler), že se ani náznakem neblíží bodrosti dvoudílné filmové selanky Karla Steklého.
Jihočeské divadlo, České Budějovice – Jaroslav Hašek, Anna Saavedra: Švejk. Režie Marián Amsler, dramaturgie Marie Špalová, výprava Eva Jiřikovská. Světová premiéra 7. října 2022.
Komentáře k článku: Nejenom Hašek se Švejkem jsou ve válce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
