Divadelní noviny > Burza Zprávy
Největší česká hra v nejmenším divadle
V sobotu 5. března se odehraje druhá premiéra této sezóny, jejíž uvedení muselo být kvůli covidu takřka o dva měsíce odloženo. Bude to na Arénu vskutku nevídaná podívaná, protože poprvé za bezmála třicetiletou historii tohoto divadla dubou diváci sledovat Naše furianty.
Naši furianti. Foto: archiv Arény
Premiéra Našich furiantů 3. května 1887 byla zcela mimořádnou událostí v dějinách Národního divadla. Všední realita se poprvé objevila na jevišti zcela bez příkras a zlatem vyzdobené hlediště si úplně nevědělo rady, jak má takovéto umění přijmout. Divadlo, které bylo do jisté míry už architektem Zítkem koncipováno jako chrám a jemuž Češi říkali též Zlatá kaplička či Chrám znovuzrození, bylo najednou „znesvěceno“ jadrnou vesnickou mluvou a boucháním do stolů, když si sedláci objednávají punč. Stroupežnický chtěl vytvořit „obraz života v české vesnici“ a už jeho současníci věděli, že díky autorovu neidealizujícímu pohledu na vesničany vznikla hra, která se lišila ode všeho, co bylo dosud o české vesnici v dramatu i próze napsáno.
Navzdory většinou kladným kritikám byli Naši furianti brzy staženi z repertoáru. Hra dosáhla jen pěti repríz, a už ta první, pro niž autor odstranil „všechna drsněji účinkující slova“, měla malou návštěvnost. Přátelé naturalismu byli uneseni, ale obecenstvu byla hra sprostá a hrubá – kus všedního života vesnického, tak mistrně podaný, jemu nevoněl, napsal později ředitel Národního
divadla F. A. Šubert. Diváci, kteří do Národního divadla chodili, byli zvyklí na idylické prostředí, které bylo pro romantickou „divadelní“ vesnici charakteristické, a nechtěli se vzdát svých představ o spořádaném a poetickém životě na venkově.
Naši furianti. Foto: archiv Arény
Nápad inscenovat v jednom z nejmenších českých divadel jednu z největších českých her je sám o sobě zábavný. A neméně zábavná je i skutečnost, že se ze hry, která původně vyvolávala kontroverzi, protože bořila idylickou představu o charakteru národa, stala ikonická klasika, v níž se dnešní Češi rádi hledají a nacházejí. A tak jsme si nejprve museli položit otázku, kdože to ti
furianti vlastně jsou a kde je dneska najdeme? Na vesnici? Ve městě? V politice? Kde všude jsou ty tvrdé a neústupné palice, pyšné na svůj fištrón? A došlo nám, že všude. Dokonce i v divadle. Jsme prostě národ furiantů a jsme na to i patřičně hrdí. Ale je skutečně na co? Na to chceme najít odpověď, přibližuje „netradiční“ výběr titulu dramaturg Tomáš Vůjtek.
V našich Furiantech, které si pro svou druhou spolupráci s Arénou vybral režisér Petr Svojtka, se krom očekávaných rvaček a bouchání do stolu bude také zpívat a tančit, což by v Aréně nejspíš čekal jen málokdo. Všichni známe tu českou idylku, ve které pivečko teče proudem a všichni jsou se sebou tak nějak spokojeni. Nicméně v naší inscenaci tuhle idylku nechceme vytvářet, ale vědomě si s ní hrát a tím ji ironizovat, protože ta romantická představa o vzájemné pospolitosti je opravdu jen idylickým snem našeho národa, doplňuje režisér Petr Svojtka.
Komentáře k článku: Největší česká hra v nejmenším divadle
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
