Největším nepřítelem výborného je dobré
Dagmar Inštitorisová, Ph.D., vydala monografii Jozef Ciller, čítanie v mysli scénografa (VŠMU Bratislava + Culture Positive, s. r. o., Bratislava). Dostane se tak do ruky i českému odbornému čtenáři. Zdůrazňuji tu odbornost – je to náročné čtení, stejně jako je náročné téma. Publikací o tomto řemesle či druhu umění – scénografii – vychází v Čechách i na Slovensku po dlouhé pauze více, jako bychom si konečně uvědomili zásadní význam literatury o tomto oboru lidské činnosti.
Jozef Ciller, osmdesátá léta foto archiv
Publikace se snaží podat nejnovější zprávu nejen o tom, kdo je Jozef Ciller, ale i čím se zabývá a co to vlastně scénografie je. Pojímá ji jako výtvarnou disciplínu, která nám otevírá divadelní drama. Uvádí nás do scénografova světa a poskytuje první návod, jak ho chápat – teď a tady. Není to ale se scénografií jednoduché, není to jenom disciplína výtvarná, ale výtvarně dramatická. Protože jsem se sama tímto oborem zabývala desítky let, měla jsem dost času o něm nejen přemýšlet, ale pokoušela se rozeznávat i historické souvislosti, proměny v obecném vnímání jak jeho funkce na jevišti, tak kritického myšlení vnímatelů – změny vkusu či estetických potřeb v nejširším slova smyslu.
Vernisáž této publikace a výstavka Cillerových žáků se konala ve Slovenském institutu v Praze na náměstí Republiky v den zahájení PQ. Nevím, jestli se návštěvníci obou akcí promísili. Nestalo-li se tak, chyba. Zásadní i nepochopitelná. Protože kromě kvality Cillerova díla, jeho mimořádné výtvarnosti, odkazují jeho práce divákům se stejnou samozřejmostí, že patří i na výstavní plochu, že výstavu musí návštěvník vnímat jako divadelní představení, že živé divadelní představení nelze sice vystavovat, ale jeho ducha ano, což je citát Miloše Hlávky z roku 1937. Jenže Jozefů Cillerů není mnoho.
Ty, kdo toto zvládají, mohu spočítat na prstech jedné ruky, na dvou už bych to asi přehnala. Osobní vzpomínka, i po těch letech stejně ostrá: Koná se PQ 1983, vidím se v naší československé expozici. Ciller vystavuje Brechtova Galilea Galileiho, tj. scénografii k němu (SNP Martin, režie I. Petrovický 1979). Na výstavě plno, většina se tísní před tím Galileem: pás výkresů scénických proměn končí fotografií hlavního hrdiny, vyčerpaného muže, zhrouceného v křesle. Muže, který právě odvolal, aby přežil. Jako by se ten portrét zmnohonásobil: proti Galileovi zaražení diváci, vidím mezi nimi unaveného Jana Grossmana, vedle něj svého muže. Poznali se v té nečekané konfrontaci všichni, zdálo se mi. Stín obecné dusné atmosféry jako by všechny obalil. Byla jsem svědkem, byť minutovým, vlivu umění na společnost. Okamžiku, v němž se dav diváků s myšlenkou uměleckého díla dokáže na vteřinu ztotožnit… Příkladů v Cillerově tvorbě, kdy jsem si odnášela podobně osobní pocit z překvapivé režie, hereckých výkonů a z prostředí, v němž se toto všecko odehrávalo, je víc, i když nebyly tak politické. Nešlo o jednotlivosti, ne o trochu hororovou pavučinovou lampu ve výčepu, o pahýl stromu, o rakev v Brechtově Baalovi (režie Roman Polák). Šlo o úchvat, o ztotožnění se s dramatem. V případě Baala o sebedestrukci génia, doloženou hercem i prostředím. My v hledišti jsme uvěřili jak v genialitu hlavního hrdiny, tak v jeho fyzický i duševní rozpad a smrt. Někdo nás v té víře musel utvrzovat – režisér, scénograf, herci… Proto bych v tomto krátkém zamyšlení chtěla zdůraznit stejně důležitý fakt: Než nám Ciller představil výsledek své práce, přemýšlel o ní jako o problému obecném, teoretickém. Přemýšlel se všemi těmi, kdo se na výsledku podíleli – a právě o tom kniha paní Inštitorisové je. O vzdělání, domluvě, metě, k níž všichni směřovali. O výtvarné vizi režiséra, o režijních představách scénografa, o náhodě, která takto vybavené týmy spojí, o vůli, tvrdohlavosti – a o talentu. To je ta základní ingredience. A je stejně záhadná jako základní: Nevíme, co to je, ten talent, ale poznáme ho v úžase, který v nás dílo vzbuzuje a ve vzácnosti výskytu toho nadšení. Je tolik schopných, ale pak je kdosi, kdo uchvátí. V kapitole O scénografii Ciller napsal: Najväčším nepriatelom výborného je dobré. A o tom to je. Ve všech oblastech umění a vlastně v celé lidské činnosti. Není to otázka úspěchu, ale existence. V té obsáhlé monografii je jako v krabičce a pod zámkem všecko, co je třeba v dnešní době o scénografii znát.
Vím už jenom matně, jestli a jak se dnes učí na školách ta takzvaně teoretická část. Když jsem učila sama – dnes to tak vidím –, těžko jsem nacházela způsob, jak ve svých posluchačích probudit nadšení, zájem a zvědavost – tu především. Vím jenom, že pro první PQ 67 (před víc než půlstoletím) nabídl Vladimír Jindra, autor struktury této světové výstavy, jako zásadní téma tzv. srovnávací sekci – sám ji tak pojmenoval –, kde díla jediného zvoleného dramatika (Shakespeare, Molière, Mozart…) měla zvýšit čitelnost materiálů z celého světa, usnadnit komunikaci s divákem a – především – upozornit na základní specifickou vlastnost scénografie, na její sílu a schopnost interpretovat dílo hudební či činoherní. PQ bylo vedeno snahou o postižení specifičnosti scénografie a její neoddělitelnosti od režie a všech složek dramatického díla. Poprvé od třicátých let Jindra scénografii znova definoval. Vlastně, přesněji, definoval její vizi.
Tyto dávné zlomové okamžiky se mi vybavily u knížky o Jozefu Cillerovi, u textů o něm i od něj samotného. A to všechno – včetně PQ – patří také k jeho jménu, k jeho osobnosti. A ke scénografii, nejen české nebo slovenské. Knížka ale není divadelní výprava, nemá derniéru a nekončí s poslední oponou. Je možné se k ní vracet, je možné – u studentů především – se dokonce i poučovat, jakkoli to moc populárně nezní. A chce to spoustu času…
Jozef Ciller to dobře věděl: už v roce 1990 se stal na VŠMU vedoucím katedry scénografie, v roce 1997 získává titul profesora. Dagmar Inštitorisová v knize publikuje text Rozlúčka s prof. Ladislavom Vychodilom, jeho učitelem.
Kontinuita je zachovaná. Ta slovenská. Upozornění na pozoruhodnou publikaci, na jejího protagonistu i na obor sám – který si tento umělec vybral a jemuž se věnoval a stále věnuje – končí. Jaký závěr by si asi oba autoři přáli? Nevím, ale inspirovaná tou knihou a zejména tou kontinuitou cítím jako povinnost uvést dvě jména, která se pod vývoj oboru v českých zemích a možná i ve světě podepsala a dnes na ně vzpomínáme méně, než je záhodno: první šéf scénografického odboru divadelního ústavu dr. Vladimír Jindra a pak i dlouholetá ředitelka DÚ dr. Eva Soukupová, která svou mimořádnou energií přiměla stranu i vládu, aby se PQ realizovalo. A tam jsem se s Jozefem Cillerem setkala poprvé. Stále inspiruje.
Dagmar Inštitorisová, Ph.D.: Jozef Ciller, čítanie v mysli scénografa. VŠMU Bratislava, Culture Positive 2019, 304 stran.
Komentáře k článku: Největším nepřítelem výborného je dobré
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
