Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Reportáž
Nejzvláštnější operní zážitek v životě
Nejzvláštnější operní zážitek v životě – utajené a podvodné wagnerovské festspiele v Mikulově.
Někdy koncem července jsem zaregistroval na stránkách Divadelních novin dost překvapivou zprávu. V Mikulově se konají wagnerovské festspiele (Weinviertel Festspiele), s uvedením dvou oper, Holanďana a Tristana. Vypadalo to na první pohled jako dokonalý úlet. Nikde se o tom nepsalo, web není vůbec v češtině, protože Češi přece na Wagnera chodit nebudou, tak co jim o tom říkat, přitom světové obsazení… A tak jsem nelenil a koupil jsem za 590 korun ty nejlevnější lístky, co byly, (jinak to stojí 1500-4000) s tím, že to prostě musím vidět.
No a pak jsem se začal dozvídat věci. Peter Svensson, ředitel tohoto festivalu a výborný zpěvák, nedělal takovýto “projekt” poprvé. Už před dvěma lety chystal představení Carmen, kam zlákal muzikanty a sboristy z brněnské opery. Vypadalo to tak, že sólisté jezdili zkoušet do Vídně, sami si platili ubytování a korepetitory. A šéf orchestru platil pronájmy sálů na zkoušení ve Vídni, půjčení not atd. Představení se pak zrušilo týden před premiérou a nikdo z toho neviděl ani korunu, doteď Svensson dluží desítkám lidí a nijak se nemá k tomu to řešit.
O to víc jsem si říkal, že to prostě musím vidět – i proto, že jsem jedno Wagnerovo dílo, Parsifala, před lety produkoval a hrál, v podstatě na koleně, tak mám pro podobné “šílence” slabost. Ale to, co jsem zjistil o přípravě představení v Mikulově, předčilo všechno.
Tak například, když si ti, kdo měli předloni neblahou zkušenost z Carmen, zjišťovali, kdo zpívá v Holanďanovi sbory, z festivalu jim odpověděli, že přece sbor Janáčkovy opery. Má to jeden malý zádrhel – sbor Janáčkovy opery o tom jaksi nevěděl…
Po zahajovacím koncertě utekl panu řediteli brněnský najatý orchestr, protože ten koncert trval 3 hodiny a některé noty jim dali 5 minut před koncertem, byla to velká ostuda a na to nemáte prostě náladu ani za peníze. Na stránkách festivalu se k tomu dočtete vyfabulovanou historku, že brněnský orchestr, který byl určen pro dvě opery, se musel náhle vrátit do své domovské opery, protože si vedení divadla najednou usmyslelo, že teď hned se uskuteční první premiéra nové sezóny, a tak se museli muzikanti sbalit a přijet. To je samozřejmě nesmysl, protože v institucích jako Národní divadlo se zkoušení oper neplánuje ze dne na den, ale když se do toho zamíchá corona efekt, tak asi čtenář a posluchač podle pana ředitele zbaští všechno.
Na Holanďana se tedy najal nový orchestr z maďarského Győru. A sbor začal pan ředitel festivalu shánět minulý týden, necelý týden před premiérou!
Prostě přesně takhle si Wagner představoval, že vzniká Gesamtkunstwerk.
Takže namísto závěrečného večera brněnského Maratonu hudby jsem jako wagnerovský fanatik mířil vlakem a autobusem do mikulovského amfiteátru, abych zažil druhé představení Holanďana na vlastní kůži. Pár minut před představením bylo v publiku pár desítek lidí a když by to tak zůstalo, jednalo by se o klasickou “přesilovku”, kdy je víc účinkujících než diváků. Ve výsledku bylo diváků lehce přes sto, takže jsme jako diváci vyhráli.
Paradoxem je, že győrský filharmonický orchestr to uměl a pár zkoušek se sólisty stačilo k tomu, aby se sehráli a po hudební stránce bylo, co se týče sólistů (Bludný Holanďan Tomasz Konieczny atd.) a orchestru, nejen všechno v pořádku, ale bylo to opravdu dobré. Akustika mikulovského amfiteátru/letního kina díky zadní stěně, která odráží zvuk dopředu, funguje krásně, je slyšet každý tón a pokud by bylo cílem vyzkoušet, jestli je to vhodné místo na venkovní operu, tak ano.
Scéna nebyla, projekce na stěnu promítala pozadí na úrovni šetřiče obrazovky Windows, ale tím, že tam byly nějaké obrázky a barvy, tak ve spojení s Wagnerovou hudbou a dobrou interpretací to vytvořilo silnou atmosféru i tak. S titulky se nikdo neobtěžoval, Wagnera zná přece každý „Rakušák“ nazpaměť, takže to byla prostě hudba a jen hudba a byla krásná. Režie byla na úrovni někdo přichází na scénu a někdo odchází, ale ono to nevadilo. Wagnerova hudba, i když se nejedná ještě o jeho dotažený hudební jazyk nekonečné melodie, je dokonalá a funguje sama o sobě. Kdyby člověk nevěděl, co je zatím, tak by si řekl – sice nejde pochopit, proč o tom nikomu v Česku neřekli a proč tomu neudělali propagaci, ale po umělecké stránce a jako pokus infiltrovat Wagnerem Jižní Moravu fajn.
Menší “problém” byl u “sborů”, pokud za něj vydáváme 14 žen a 14 mužů, kteří zpívali z not, ve kterých se v přítmí snažili něco vykoukat.
Zajišťování a zkoušení sboru probíhalo totiž tak, že teprve minulou sobotu, kdy do premiéry nezbýval ani týden, začal někdo obvolávat po celé republice zpěváky, zda by si se Svenssonem, který platí mezi pěvci za pojem, nestřihli Holanďana, a 28 jich neprozřetelně svolilo, protože neznali ten 2 roky starý případ s Carmen.
Sjeli se ze všech koutů republiky minulé pondělí na zkoušku – a nebyly noty! Nebylo kde zkoušet. Nebyl korepetitor, nebyl snad ani klavír. Nebylo například ani ubytování a pan ředitel řekl sboristům, ať si někde něco seženou, to odmítli, tak se nakonec v pondělí v noci našla brněnská Voroněž, což je přesně to, kde chcete bydlet, když vás někdo naláká do Mikulova.
Dva dny se zabily, protože to nikdo neřídil a nebylo ani z čeho zkoušet, reálné zkoušení začalo až ve středu, den před generálkou, s příjezdem maďarského orchestru. Někdo nakopíroval pro sbor klavírní výtah, ale sbory prostě za dva dny nesecvičíte, takže páteční premiéra prý byla hodně tragická. Do neděle si to už víc sedlo, ale blbý pocit těch lidí na podiu z toho byl evidentní…
Sbory ale málem nebyly v neděli vůbec, protože ještě půl hodiny před představením nedostali zpěváci stále zaplaceno, ač jim to bylo slibováno celý týden, ale pak se odněkud nějaké peníze objevily… Nicméně hůř “vydělaných” 300 Euro za týden (ne)zkoušení a chytání z not na představení Wagnera si asi lze těžko představit.
Jako taková perlička je, že pan Svensson do poslední chvíle sliboval, že na sbor mrtvých námořníků přijede holandský sbor, který ale nepřijel, protože ani nikdy pravděpodobně neexistoval, což se i dirigent dozvěděl pár minut před představením…
Kdo jste někdy dělal divadlo, asi znáte klasický sen, že najednou je Den D a vy jste nějak zapomněli, že je potřeba udělat scénu, vlastně nebyl čas to zkoušet, nejsou kostýmy… Tak tenhle sen se stal v Mikulově skutečností a přesně tak to proběhlo a jen nějakým zázrakem to pro diváka vlastně nebyl průser, ale to nemůže omlouvat podvodné jednání ředitele festivalu, protože takto se s umělci nejedná.
Zabývám se 6 let profesionálně kulturní politikou a můžu říci, že s ničím takovým jsem se ještě nesetkal. Klasičtí umělci u nás sice nepožívají bůhvíjaké společenské prestiže, o důvodech se lze dlouze bavit, ale tohle je nezvyk i na Česko. Normální postup by byl, že se ředitel festivalu kontaktuje s Jihomoravským krajem, požádá si o dotaci, kterou by jistě vzhledem k záměru a lokalitě obdržel, smluvně si zajistí vystupující umělce a bude garantovat základní standart, ne že začne týden před premiérou řešit, že by bylo dobré mít v opeře sbor a orchestr si nechá kvůli vlastnímu šlendriánu utéct. Věřím, že pokud by měl Svensson příště potřebu zase něco podobného provádět, nikdo z umělců už mu na špek neskočí.
Na druhou stranu, ten Mikulov, když je pěkné počasí, se pro venkovní uvádění opery vyloženě hodí, takže třeba jsme se zde nesetkali s operou naposled.
///
Autor textu je absolventem Hudební vědy a bývalým brněnským náměstkem pro kulturu.
Komentáře k článku: Nejzvláštnější operní zážitek v životě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
