Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Neklid v Brně (No. 3)

Ve čtvrtek 18. a v pátek 19. května 2023 Divadelní svět Brno uvedl inscenace SPARTAKUS. Láska za časů moru a Smrt Jana Pavla II. v režii mladého polského režiséra a uměleckého šéfa štětínské scény Teatr Powszechny Jakuba Skrzywanka (*1992). První zmíněný titul se již v dubnu představil na pražském festivalu Nová komedie a provázely ho nadšené ohlasy. Smrt Jana Pavla II. Skrzywanek vytvořil nikoliv pro své domovské divadlo, ale pro Teatr Polski v Poznani a v České republice hostuje inscenace vůbec poprvé.

Spartakus překvapí dvěma stylově i atmosféricky zcela odlišnými částmi. Ta první reflektuje příšerný stav dětské psychiatrické péče v Polsku. Na základě reportáží novináře Janusze Schwertnera, v nichž zpracoval několik šokujících příběhů dětských pacientů se sebevražednými myšlenkami a jejich rodičů, inscenuje Skrzywanek neméně šokující výjevy z uzavřeného oddělení dětské psychiatrie. Chytře se přitom pohybuje na hraně dokumentárního realismu a jemného, silně významotvorného zcizování. Místo realistického modelu oddělení se na jevišti například nachází jakýsi zvířecí výběh sestavený ze zrezivělých ohradníků, jež vymezují jednotlivé prostory – sesternu, ordinaci, ložnici, koupelnu a jídelnu / denní pokoj. Podmínky v léčebně jsou tak přirovnány k prasečáku. Na podlaze je sláma, ilustrující zažranou špínu, na kterou si stěžuje jedna z matek, soukromí zde neexistuje, jelikož mezi železnými ohradníky je všechno vidět, a jedno z dětí musí spát na chodbě – polské léčebny jsou totiž k uzoufání přeplněné. V pozadí jsou navíc promítány komentáře přinášející doplňující informace a číselná data k tématu.

Postavy pacientů i nemocničního personálu jsou zahrány naprosto civilně, za čtvrtou stěnou prostě a jednoduše existují v prostoru, který jim byl vnucen k životu. Přirozený hlasový projev umožňuje využití portů. Děti ovšem hrají herci kolem šedesátky, personál naopak výlučně představitelé mladí. Věkový rozdíl jen podtrhuje pocit totálního neporozumění, jemuž jsou pacienti vystaveni. Se stářím stejně jako s dětstvím navíc souvisí jistá křehkost a neschopnost se o sebe sám postarat, být odkázán na druhé. (Jak to asi vypadá v polských domovech důchodců?)

Aby Skrzywanek svým portrétem léčebny šokoval, vůbec se nemusí uchylovat k naturalistickým trikům. Znásilnění je jen naznačeno, stejně jako pomočování se či zbídačený stav pacienta, jenž musel několik dní strávit v izolaci. Když ale člověk sleduje rutinérské počínání personálu, jejich odcizenost, nezájem o stav pacientů, to, jak přezíravě jednají s rodiči, dělá se mu skutečně špatně. A pociťuje stejnou bezmoc jako rodiče. Ale nakonec vlastně dovede nalézt i trochu pochopení pro vyhořelé ošetřovatele a doktory – s hluboko zakořeněnými předsudky a zajetými léčebnými praktikami se bojuje jen velmi těžko, když se problém nijak neřeší na vládní úrovni. První část uzavírá projekce rozhovoru se dvěma matkami, jež velmi tvrdě odsuzují vládu za její postoj k problematice. Jedna dokonce říká, že uvažuje o emigraci. Druhá už nemá žádné cíle: jde o matku zesnulého Wiktora, jehož případ Polskem otřásl obzvláště silně a upozornil nejen na žalostný stav tamní psychiatrické péče, ale též na přetrvávající stigmatizaci příslušníků LGBTQ+ komunity. (Více např. zde.)

Ačkoliv se to po skončení videa zdálo nemožné, v kratší druhé části přeci jen přišla katarze. Herci odění do krojů v duhových barvách vtrhli na scénu s nezměrnou energií a za očistného tance a zpěvu polské lidové taneční písně přímo na scéně oddali homosexuální pár (na každé repríze si mohou prožít svůj sňatek dva předem přihlášení dobrovolníci). Těžko si představit silnější apel na humanismus a přesvědčivější vyjádření toho, že společnost se neuzdraví tím, že se bude zbavovat nepravidelností, ale naopak když z nich učiní svou součást.

Prožít smrt papeže z první řady

V inscenaci Smrt Jana Pavla II. zcizení ubylo a naopak přibylo naturalismu. Dokumentární princip však zůstal, a tentokrát se mnohem výrazněji propsal i do jevištního tvaru. Skrzywanek vychází ze vzpomínek osob doprovázejících papeže Jana Pavla II. v posledních dnech jeho života a téměř 1:1 předvádí, jak svatý otec odchází ze světa, sužován bolestmi, ztrátou kontroly nad tělem a dýchacími obtížemi, obklopen suitou opatrovníků. Dojde i na přebalování či tracheostomii, přičemž všechny choulostivé situace jsou zabírány v detailu kamerou a promítány na plátno nad scénou, jež představuje papežovu ložnici v Apoštolském paláci (nad jevištěm se klene kostra chrámové kupole). Inscenace je vlastně velice detailním vhledem do paliativní péče. Všichni herci opět zcela autenticky existují v situaci (i zde mají mikroporty). Michał Kaleta v roli papeže vytvořil naprosto ohromující, byť velice pokornou studii umírání.

Tím, že režisér ukáže polskou církevní ikonu ve chvíli nejzranitelnější, coby nevyléčitelného pacienta na pokraji smrti, zároveň tuto vzývanou osobnost demytizuje, ukazuje, že Karol Wojtyła byl „jen“ člověkem z masa a kostí, jako každý z nás. Dialog s pojetím papeže jako zbožštěné modly režisér vede i prostřednictvím videosekvencí, v nichž několik Poláků popisuje, jak titulní událost prožívali. Tyto pasáže přinášejí kýžené odlehčení i záblesk absurdity: zatímco mladík papežův skon přirovnává ke smrti Freddieho Mercuryho, starší dáma bezelstně přiznává, že Wojtyłovu smrt oplakala víc než smrt manžela.

V porovnání s mnohem více apelativním a kritickým Spartakem režisér k tématu přistupuje s až překvapivou pokorou, byť mezi řádky lze vyčíst jistou kritiku pokrytectví církve. Nejvíce je to patrné na konci inscenace, kdy jsou diváci vyzváni, aby se šli na jeviště poklonit papeži vystavenému na katafalku, přičemž mluvčí nezapomene zmínit, že v předsálí je k dispozici dárkový obchod. Smrt ikony se tak stává byznysem.

Hrdinky všedního dne

Páteční program uzavřela v Divadle Husa na provázku premiéra inscenace Hrdinky běloruské režisérky Paliny Dabravolské (*1995), vzniklá v koprodukci s Divadelním světem Brno. Dabravolskaja na loňském ročníku vystoupila s hudebním monodramatem Sarmatia a i nový titul zaujme především hudebními čísly, jež dodávají pásmu rozličných šepotů a výkřiků na téma „každodenního hrdinství žen v dnešním světě“ ráz až jakéhosi obřadu. Obřadu, v němž je dopřáno sluchu několika ženským hlasům podávajícím někdy více, jindy méně doslovné svědectví o svých každodenních zápasech, obavách a přáních.

Čtveřici hereček (Růžena Dvořáková, Tereza Maxmilián Marečková, Tereza Volánková, Zdislava Začalová) doplňuje jeden herec (Milan Holenda), jenž zastupuje sice vstřícný, ale ne vždy chápající pohled opačného pohlaví. Příznačný je monolog, jejž jediná mužská postava adresuje své manželce vytížené prací a péčí o rodinu. Ačkoliv vystupuje velmi empaticky a hovoří s ní s pokornou, neustále mluví o tom, co by chtěl udělat, aby jí pomohl. Zda to ale skutečně udělá, to už je ve hvězdách. I v dalších číslech se tvůrci spokojili spíše s konstatováním problému, než aby genderovou debatu dále rozvíjeli. Když si například Růžena Nováková coby vytížená matka vybírá šaty na významnou pracovní prezentaci, připomíná to vojenské strategizování – jako žena totiž nechcete, aby šéf věnoval více pozornosti vašemu výstřihu či pozadí než tomu, co máte na srdci, ale zároveň chcete udržet jeho pozornost, takže se nesmíte obléci příliš nenápadně…

Sdělení jiných výstupů se oproti tomu zase příliš rozplývalo v poetizujícím, symbolistním oparu (jako pára nad hrncem, chce se říct vzhledem k závěrečnému scénickému kouzlu). Ani se symbolikou vody, přítomnou během představení jak v rovině textové, tak materiální, se bohužel nepracuje příliš významotvorně. Byť počáteční obraz, v němž se aktérky vynořují z bílých vaků nepravidelně rozmístěných po hracím prostoru coby Venuše z mořské pěny, byl jistě efektní, stejně jako očistná koupel Terezy Marečkové v soukromí „studánky“.

Představení vyžadující intimní napojení na osobnosti mluvčích bohužel poznamenala jak premiérová nejistota některých herců, tak i nešťastné rozvržení hlediště. Hrálo se pod širým nebem na dvoře Husy na provázku a židle bohužel nebyly umístěny na elevaci, takže ze zadních řad nebylo leccos vidět. Nakonec jsem tedy raději vystoupala na pavlač, kde byl výhled sice lepší, zato se člověk od dění více distancoval. Trochu mě mrzelo, že jsem diskusi po Smrti Jana Pavla II. vyměnila za tento poněkud vlažný zážitek.

///

Neklid v Brně (No. 1)

Neklid v Brně (No. 2)

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 20. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Neklid v Brně (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ