Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Neklid v Brně (No. 4)

Tématem, volně propojujícím tři inscenace, které jsme si s Petrou vybraly z nabitého sobotního programu, se pro mě stal necitlivý svět. V dopolední inscenaci pro děti Co by kdyby? Divadla Polárka jej zastupoval svět dospělých, hluchý a slepý vůči dětským potřebám, v odpolední Špině hostujícího Slovenského národního divadla bezohlednost k citové vyprahlosti matky, jíž se nedaří otěhotnět, a vzrůstající nacionalismus a nenávist vůči všemu, co je jiné. Večer pak festivalový program podruhé obohatil Teatr Współczesny z polského Štětína, který po čtvrtečním Spartakovi Jakuba Skrzywanka představil svou starší inscenaci Sexuální výchova, parodující způsob, jakým s mládeží o sexualitě (ne)mluví polská společnost, již se tak snaží do jisté míry suplovat.

Dva roky stará inscenace Anny Davidové Co by kdyby? celkově působí, jako by se na dětský svět dívala spíše očima dospělých. Ústřední postava chlapečka-jedináčka v podání Filipíny Cimrové zahání nudu z osamění tím, že dospělým klade všetečné otázky, začínající až magicky znějícími slůvky Co by se stalo, kdyby…, na jejichž základě tvůrci rozehrávají poetickou inscenaci plnou scénických kouzel. Nejvíce prostoru si ovšem usurpuje groteskně ztvárněný svět dospělých, který chlapečkovy otázky pouze otravují. V jedné stísněné domácnosti tu poněkud podivně žije spolu s chlapečkem kromě maminky a tatínka taky děda, tetička a strýček a „na inspekci“ sem pravidelně dochází tchyně. Maminka žije prací, kterou se jí daří jen složitě kloubit s mateřstvím, tatínek se vždy po práci zahrabe akorát do novin, a když se jednou rozhodne udělat mamince radost, koupí jí místo hezkých šatů vysavač, senilní děda tráví své dny myšlenkami v akváriu, strýček sní s globusem v ruce o Africe a tetička pořád jen uklízí, protože každou chvíli může přijet babička, která zas jako by žila jen pro to své kafíčko.

Potrhle pitvořivá inscenace je plná nesmyslů (ryby tady žerou párky a mravenci zachraňují babičku před pavoukem tím, že jí osladí kávu natolik, aby do ní mohla skočit) a především rodinných klišé (nepříjemná, upracovaná matka, neschopný otec, nesnesitelná tchyně), které jsou sice vyobrazené prostřednictvím groteskní nadsázky (nejlépe ji ovládá hostující Zdislava Začalová z Husy na provázku v roli tetičky), takže snad do jisté míry mohou nastavit zrcadlo některým otevřenějším rodičům, ale vzhledem k tomu, že inscenace nenabízí žádné zřetelně formulované morální ponaučení, jsou dětem předkládány zkrátka jako fakt. Jako by je chtěli tvůrci uchlácholit, že to balábile, které se pravděpodobně odehrává i u nich doma či na rodinných návštěvách, je všude stejné a tím pádem vlastně tak nějak normální…

Touha po dítěti a bezpodmínečné lásce

Z Polárky jsme se odpoledne přesunuly na Hudební scénu Městského divadla Brno, kterou festival propůjčil Slovenskému národnímu divadlu a jeho inscenaci Špina. Hra současného maďarského dramatika, režiséra a herce Bély Pintéra působí trochu jako trilogie, jelikož každá z jejích tří částí sleduje trochu jiné téma a události nahlíží vždy optikou různých hlavních postav. První část řeší podobné téma nemožnosti otěhotnět jako v tentýž den na festivalu hostující Yerma z Městských divadel pražských, ale i nová hra Hany Lehečkové Láios, uvedená následující den dopoledne formou scénického čtení coby upoutávky na trilogii Oidipús komplet, jež bude mít v koprodukci Divadelního světa Brno a souboru Tygr v tísni premiéru v rámci letošní Antické Štvanice a festival ji (podobně jako letos trilogii Feuchtwangerovy Čekárny) uvede příští rok. V prostřední části poté vystřídají ústřední manželský pár v rolích protagonistů dvě adoptované dospívající dcery: nenapravitelná kleptomanka romského původu Anita, která ukradne vše, na co přijde, a své milující adoptivní matce Irence nakonec i manžela Attilu, jemuž se jí na rozdíl od Irenky podaří počít biologického potomka, a sprostá dívka plná nenávisti Ruža, pro své zkažené zuby přezdívaná Špina. V této části Pintérova hra připomíná například film Smradi podle scénáře Terezy Boučkové, jež se v něm vyrovnává s vlastními zkušenostmi s výchovou dvou adoptovaných romských dětí, a otevírá otázku, do jaké míry jsou rasové předsudky sousedů z vesnice oprávněné a nakolik (ne)může geny potlačit výchova.

Třetí část odstartuje moment, kdy nevěra praskne a Attila s Anitou jsou coby Žid a Romka nuceni opustit vesnici, v níž podobně jako ve zbytku Maďarska narůstá extremismus, zatímco Irenka se konečně dočká vysněného adoptovaného miminka a spolu s Ružou se rozhodnou s osobními křivdami vyrovnat příklonem právě k oné narůstající nenávistné ideologii. Hra tak otevírá celou řadu podstatných témat a nabízí úvahy nad tím, nakolik osobní rovina a problémy odehrávající se v kruhu rodiny ovlivňují rovinu veřejnou čili společnost, a naopak. Při sledování představení jsem se ovšem nedokázala ubránit dojmu jisté roztříštěnosti, jako by hra tím, že se chce vyjádřit ke všemu, neřekla dohromady nic. Problémem byl možná i psychologicko-realistický inscenační klíč mladého slovenského režiséra Jána Luterána, jen místy shazovaný jemnou nadsázkou v herectví vedlejších postav tak, že některé situace vyznívaly směšně, přičemž však nebylo zcela zjevné, zda šlo o záměr tvůrců. Jelikož mě navíc způsob vyprávění příběhu vedl k tomu, abych se s jednotlivými postavami snažila ztotožnit, jako chybu jsem vnímala v závěru nikterak konkrétně neobjasněnou motivaci titulní postavy, a sice odkud přesně pramení až nelidská nenávist „Špiny“ vůči celému světu, jež je zároveň hlavní hybnou silou příběhu.

Výchova ke svobodě a zodpovědnosti

Mnou osobně večer cloumala zlost při představení štětínské Sexuální výchovy v Divadle Radost, protože mě přes opěradlo sedadla celou hodinu a půl okopávaly dvě zhruba pěti až sedmileté děti. Nudily se přitom zcela oprávněně, protože představení určenému věkové kategorii 15+ (hranici bych se ovšem v českém kontextu nebála snížit na 13+) logicky nerozuměly a jeho délka, navíc bez přestávky, pro ně byla neúnosná. Dění na scéně mě však naštěstí štvalo o poznání méně, řekněme až na dvě hlavní výjimky. První z nich bylo jakési intermezzo, umístěné zhruba do poloviny představení namísto přestávky, v němž se herci usadili na předscénu a celí natěšení otevřeli diskusi s diváky. Když ovšem diváci jejich výzvu přijali a na uvedené telefonní číslo začali prostřednictvím SMS zasílat své dotazy, dostalo se jim jen parodicky shozené scénky a omluvy, že na daný problém se budou muset herci zeptat sexuoložky. Z možnosti provětrat umění improvizace se tak herci trapně vylhali. Skutečná přestávka by bodla víc a dvěma narušitelům za mnou by dala možnost odejít. Ve druhé polovině pak herci jednu ze scén uvedli coby pantomimu, ačkoli šlo pouze o do grotesky stylizovanou činohru, alegoricky přirovnávající znásilnění k odmítnutí čaje, jímž herec svému kolegovi přesto polil ruku. Ve chvíli, kdy mu opařením proti jeho vůli způsobil bolest, mohla samozřejmě metafora fungovat, následně rozvíjená a variovaná etuda již ovšem působila natolik parodicky, že vyzněla jako nechtěná bagatelizace skutečnosti, že ne prostě znamená ne. Za všech okolností.

V prudérním polském prostředí je nicméně inscenace Michała Buszewicze cenným krokem na cestě k prolamování tabu. S dospívajícími se jí daří mluvit jejich jazykem, zcela otevřeně, coby s rovnocennými partnery, aniž by si na cokoli hrála. A právě v situacích, kdy herci o konkrétních problémech spojených například se studem či sexuální orientací na scéně prostě „jen mluví“, promlouvá inscenace nejsilněji. (Mimochodem, věděli jste, že „klitoris“ se polsky řekne „łechtaczka“?) Sexuální styk a rozmnožovací soustavu jinak herci přibližují prostřednictvím abstraktních, divadelně víceméně zábavných pohybových etud, bez nutnosti realistického vyobrazení vajíček a spermií a banán zůstává jen banánem. Jak říká Jakub Skrzywanek v rozhovoru, který vyjde spolu s reflexí festivalu v čísle 12 tištěných Divadelních novin: Divadlo není určeno k tomu, aby učilo, jak si nasadit kondom, ale aby hlásalo, že svobodná volba identity a toho, koho budete milovat, je v pořádku.

///

Neklid v Brně (No. 1)

Neklid v Brně (No. 2)

Neklid v Brně (No. 3)

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 22. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Neklid v Brně (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ