Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Neklid v Brně (No. 5)
V neděli 21. května Divadelní svět Brno rozvíjel antickou linku, která už několikátý ročník tvoří nedílnou součást festivalu. Fričovy povedené, muzikálově podvratné Bakchantky jsem měla možnost zhlédnout v Praze, tedy jsem zamířila do Vily Löw-Beer na tzv. trailer k projektu Oidipús komplet. Následoval Čas srdce na sklepní scéně Husy na provázku a den vyvrcholil hostováním taneční inscenace choreografické legendy Sashy Waltz v Janáčkově divadle.
Vila Löw-Beer, kde se čtení odehrálo. Foto: archiv festivalu
Divadelní svět Brno se v posledních letech stává nejen platformou pro prezentaci již hotových inscenací, ale též se podílí na tvorbě projektů nových. Jedním z nich je i chystaný Oidipús komplet, právě teď vznikající v koprodukci festivalu, pražského souboru Tygr v tísni a VILY Štvanice. Světová premiéra se uskuteční už letos v Praze, 31. srpna na Antické Štvanici. Brněnská premiéra proběhne na příštím ročníku DSB. Tvůrčí tým v čele s režiséry Ivem Kristiánem Kubákem, Václavem Kunešem a režisérkou Zuzanou Burianovou plánuje vytvořit po antickém vzoru trilogii inscenací, prezentovaných v jediném večeru, jež se všechny budou vztahovat k oidipovskému mýtu.
Na Divadelním světě se coby ochutnávka ve formátu scénické skici prezentoval díl první, tedy spíše jeho textová předloha: hra Hany D. Lehečkové (*1990) Láios. Autorka na základě zmínek v nejrůznějších literárních pramenech fabuluje, jak mohlo vypadat dlouho bezdětné soužití krále Láia s manželkou Iokasté, hledá důvod pobytu sfingy v Thébách a z velmi současného úhlu pohledu nasvěcuje motiv tragického vyústění vztahu Láia s Chrýsippem, okouzlujícím synem jeho nejlepšího přítele Pelopa. Činí tak v žánru kuchyňského dramatu s občasnými ozvuky in-yer-face poetiky. Ve hře se dovedně mísí aktualizační prvky (nejkomplexnějším a nejzdařilejším je pojetí Herma coby umělé inteligence s lidskou podobou) s narážkami na antické reálie, u nichž milovníci řecké kultury zavrní blahem (od komických nadávek typu „do nymfí frndy“ přes reklamu na ouzo až po škodolibé srovnání Láia s Théseem). Inscenační potenciál hry byl ze scénické skici patrný, byť se v instantním formátu, režírovaném Kubákem, nepodařilo ideálně odstínit všechny vztahové souvislosti a z nich plynoucí motivace, s nimiž autorka v textu zdá se velmi sofistikovaně pracuje (tvůrci konzultovali s odborníky na antickou kulturu Zdeňkem Kratochvílem a Alenou Sarkissian, kteří na následné diskusi s autorkou a režisérem problematiku velice vstřícným způsobem přiblížili také divákům). Kajetán Písařovic a Rosalie Malinská postavy královského páru uchopili s důrazem na jejich veskrze negativní stránky, takže Láios, vulgárně oděný do boxerek, podkolenek a županu, vyznívá jako esence toxické maskulinity, Iokasté zase jako do sebe zahleděná „manželka na ozdobu“, oba neteční nejen k tomu druhému, ale i k problémům městského státu, který mají spravovat. Těžko jsem pak v tragičtější druhé půli nacházela pochopení pro jejich opětovné sblížení.
Hrálo se v salonu Vily Löw-Beer s velkým francouzským oknem poskytujícím výhled do zahrady. Na trávníku za oknem na červené dece polehávala dívka v dráždivě rudých šatech, jež pravděpodobně symbolizovala sfingu, kolem ní proudili návštěvníci blízké vily Tugendhat, a vztahové drama tím získalo přesah směrem k polis.
Čas srdce se odvíjí ve velmi pomalém až meditativním tempu a je velmi zatěžkaný slovy. Foto: archiv DSB
Kolísání milostného vztahu mezi mužem a ženou rozehrála též režisérka Anna Davidová spolu s herci Husy na provázku Sylvií Krupanskou a Dominikem Telekym v jevištní adaptaci korespondence mezi „dvěma bytostnými básníky“ Ingeborg Bachmannovou a Paulem Celanem. Čas srdce se odvíjí ve velmi pomalém až meditativním tempu a je velmi zatěžkaný slovy. Davidová se spolu s autorkou výpravy Petrou Vlachynskou sice snažila proud textu ozvláštnit sérií groteskních výjevů, pracujících s kontrastem bílého pokoje na scéně a pro scénografku typických excentrických, ostře barevných kostýmů, ale k metaforické hloubce se tvůrkyně (dramaturgie Tereza Marečková) dobraly málokdy. Krupanská i Teleky si sice dokázali intelektuálně i básnicky bohatý, ale značně nedramatický obsah dopisů patřičně zvnitřnit, ale přesto zůstane rozhovor Bachmann a Celana jakoby za sklem. Potíž je snad i v tom, že nevzniká skutečný dialog, že jsou herci příliš svázaní distanční korespondenční formou – na scéně jsem neviděla žádnou touhu, žádnou vášeň. Snad až na jediný, cíleně oddalovaný polibek v závěru. O lásce se zkrátka pouze mluvilo.
V překvapivě pomalém tempu se odvíjela i choreografie Sashy Waltz, uváděná pod názvem SYM-PHONIE MMXX pro tanec, světlo a orchestr. Foto: archiv DSB
V překvapivě pomalém tempu se odvíjela i choreografie Sashy Waltz, uváděná pod názvem SYM-PHONIE MMXX pro tanec, světlo a orchestr. Hudbu přímo pro ni napsal současný skladatel George Friedrich Haas. V SYM-PHONII MMXX chci formovat extrémní zážitek naší reality a vytvořit současnou žánrovou malbu, vyjádřila se k dílu Waltz. A skutečně vytvořila obrazy velice znepokojivé, souznící s Haasovou disonantní hudbou, před jejímž náporem se člověk má místy chuť zasout do hlubin sedačky. Ale tančí se i do úplného ticha, které náhle působí až zlověstně. Tanečníci, jejich oděv postupně černá, jako by na ramenou nesli tíhu dnešního světa postrádajícího jasný hodnotový horizont. Něco je neustále tlačí dolů, do lehu, podřepu, na kolena. Každé vzepětí do vertikály rychle končí v kapitulaci, podrobení se. Na konci se zmíněné „něco“, tedy všechna ta tvrdost či násilí našeho světa, zhmotní ve zlatavou plochu, jež se pomalu, ale nezadržitelně sune k zemi a vytlačuje tanečníky – jakési dnešní everymany – z jeviště, tedy ze světa. Z nepřehledného, a přesto choreografkou dokonale vysoustruženého hemžení se vydělují skupiny lidí, které jsou k sobě navzájem buďto netečné, nebo vstupují do konfliktu. Jestliže jde o zprávu o naší současnosti, pak do našeho světa podle Waltz proniká stále více a více temna, city vytlačuje mechanika, technologický chlad. A mezi řádky tušíme nepokoje, válku. (Inscenace měla premiéru v Berlíně jen tři týdny po vtrhnutí ruských vojsk na Ukrajinu). Hostování Sashy Waltz bylo setkáním s choreografickým a tanečním mistrovstvím. Byť se mi trochu zastesklo po sice méně okázalých a často i méně „dokonale“ provedených tanečních představeních na Divadelní Floře, které se ovšem snaží divákům umožnit silný prožitek třeba i tím, že alespoň částečně rezignují na tvrdě stylizovaný, laikům nepříliš srozumitelný baletně-taneční jazyk a vydávají se na pole performance či stand-upu.
///
Komentáře k článku: Neklid v Brně (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
