Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Neklid v Brně (No. 6)
Čapkova Matka měla v Národním divadle Brno premiéru začátkem loňského dubna v Divadle Reduta v režii Štěpána Pácla a její nadčasový protiválečný apel získal vlivem ruské agrese na Ukrajině na naléhavosti, s jakou ani tvůrci nepočítali. Díky inscenaci a jejímu dvoudennímu únorovému hostování v Tel Avivu se navíc divadlu podařilo navázat spolupráci s Izraelským národním divadlem Habima, jež dnes a zítra dvěma uvedeními inscenace Ten, kterého miluje moje duše slavnostně zakončí program Divadelního světa Brno.
Čapkova Matka měla v Národním divadle Brno premiéru začátkem loňského dubna v Divadle Reduta v režii Štěpána Pácla a její nadčasový protiválečný apel získal vlivem ruské agrese na Ukrajině na naléhavosti, s jakou ani tvůrci nepočítali. Foto: archiv DSB
Matku zařadili pořadatelé festivalu do programu nedělního odpoledne, nám se ale kvůli programovým kolizím podařilo zhlédnout až dopolední představení pro školy následující den. Alespoň jsme mohly být svědky toho, jak inscenace komunikuje s jednou z jejích hlavních cílových diváckých skupin – teenagery, kteří si jejím prostřednictvím přijdou nastudovat Čapka k maturitě. Na poslední chvíli se nám sice podařilo vklouznout na volná místa do první řady, i tak jsme ale byly svědkyněmi četných ironických komentářů, jimiž dění na scéně v průběhu představení glosovaly divačky za námi. Jejich terčem byla bohužel většinou titulní postava Matky.
Slepice, která vyseděla orly
V porovnání s ostatními, výhradně mužskými, civilně pojatými postavami (zesnulého otce ztvárnil Tomáš Šulaj a pět postupně umírajících synů Roman Blumaier, Martin Veselý, Vojtěch Blahuta, Viktor Kuzník a Pavel Čeněk Vaculík) se Matka Terezy Groszmannové vyznačuje notnou dávkou exprese a v kombinaci s jistou naivitou, jíž se dnes postava bez zásadnějších dramaturgických úprav či škrtů nevyhne, může opravdu vyznívat úsměvně. Na vině je myslím fakt, že se Matka v inscenaci nezabývá žádným jiným tématem než rodinou, nemá pravděpodobně žádné zaměstnání, je tak pouze ženou v domácnosti – z dnešního pohledu zcela paradoxně, zvláště vezmeme-li v úvahu, že je vdovou – a opakovaně dává najevo, že politice nerozumí. Působí pak opravdu trochu jako slepice, která vyseděla orly, a není divu, že si tak dle vlastních slov připadá. Když v dramatickém závěru sedí na poklopu propadla coby na dveřích od sklepa, v němž před manželem a syny, které již proti své vůli všechny oplakala, schovává svého nejmladšího syna, působí opravdu jako kvočna, jež za žádnou cenu nechce opustit své poslední kuřátko. Nebo spíš jako lvice, bijící se se svou blonďatou hřívou a silným hlasem do posledního dechu. Zde je již exprese namístě a okamžik, kdy Matka podá Tonimu pušku, vyznívá opravdu dojemně. Závěr, kdy Pavel Čeněk Vaculík mizí v dýmostrojem zakouřené hloubi scény na cestě za stále se zmenšujícím, a nakonec zcela zhasínajícím světlem, je však zbytečně doslovený a s ohledem na za humny zuřící válku působí na můj vkus až nepatřičně beznadějně.
Nebezpečným úskalím hry je také Čapkův stárnoucí jazyk, jenž svět zobrazuje v porovnání s dneškem v poněkud jasnějších konturách coby mnohem lépe srozumitelný celek… Foto: archiv DSB
Problematicky pro mě postava Matky vyznívá spíše v průběhu inscenace, zhruba od její poloviny, jelikož stále setrvává v jedné své utkvělé představě a ve své argumentaci se poněkud zbytečně cyklí, ačkoli svět kolem se mění. Dlouho se zdá, že válka je skutečně cizí záležitostí a že její nejbližší umírají zcela zbytečně – v inscenaci pak nadále vystupují jako duchové, ze stupňů působivé scény Antonína Šilara koučující přeživší (podobně jako postupně umírající bratři-následníci trůnu ve filmovém zpracování Gaimanova Hvězdného prachu). Otec umře ve výbojné válce, když navzdory svému přesvědčení splní nesmyslný rozkaz a vydá se na jistou smrt, aby si zachoval čest, což už v dnešním světě, kdy kult autority nahradil kult kritického myšlení, na jehož základě by si měl každý tvořit vlastní názor, opravdu nepůsobí hrdinsky. Ondřej se zase nechal dobrovolně nakazit malárií na lékařské misi v Africe, což v současnosti, kdy ve výzkumu vládnou přísná pravidla, vyznívá lehkomyslně. Jiří poté zahyne v letadle při pokusu o zdolání výškového rekordu, který ovšem rozbitý výškoměr nakonec nezaznamená, zatímco dvojčata Kornel a Petr padnou coby protivníci na opačných stranách barikády v občanské válce. Ta už sice přestává být cizím problémem, ale svět, ve kterém bojují „naši“ proti „našim“, se pro Matku stává o to více nepochopitelným. Petr přitom v aktualizované inscenaci bojuje za práva LGBTQ+ komunity a občanskou válku zde dokreslují v televizi promítané záběry z pařížského teroristického útoku na redakci Charlie Hebdo – zřejmě protože je Petr novinář.
Matka tak začne procházet proměnou – a inscenace nabírá na síle – až v samotném, nyní již palčivě aktuálním závěru, kdy je země napadena zvenčí a musí se bránit. Foto: archiv DSB
Matka tak začne procházet proměnou – a inscenace nabírá na síle – až v samotném, nyní již palčivě aktuálním závěru, kdy je země napadena zvenčí a musí se bránit. Na zahraniční reportérku promlouvající z televizní obrazovky (Eliška Zbranková), jež povolává muže do zbraně, Matka nejprve hystericky křičí, když se však reportérka v přímém přenosu dozví, že na bitevní lodi zemřel její syn, a přesto nadále volá o pomoc, Matce nezbyde nic jiného než své pracně opevněné stanovisko přehodnotit. V porovnání s Čapkovou Bílou nemocí, jež měla před měsícem premiéru v pražském divadle ABC v režii Michala Dočekala, se zde tak odehrává skutečné drama, osobní i společenské, a nikoli jen souboj dvou vyprázdněných ideologií. Na síle mu ovšem velmi ubírají televizní záběry, které vinou deklamovaného přednesu reportérky i hlasatele zpráv působí nerealisticky, pateticky, směšně. Nebezpečným úskalím hry je také Čapkův stárnoucí jazyk, jenž svět zobrazuje v porovnání s dneškem v poněkud jasnějších konturách coby mnohem lépe srozumitelný celek, v němž stále platí ostrý kontrast mužského a ženského světa, úcta vůči autoritě (možná i odtud pramenil smích dospívajících divaček, které si skrze něj řešily revoltu vůči vlastním matkám) a víra ve vyšší princip jakéhosi všeobecného dobra (vezměme si například, jak hojně Čapek využívá středního rodu: mělo by se, musí se…). Navzdory tomu i všem výše zmíněným výhradám se však tvůrcům podařilo rozehrát nadčasové a současně mrazivě aktuální drama a vytvořit obraz světa, v němž se dobro a zlo postupně relativizují.
///
Komentáře k článku: Neklid v Brně (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
