Několik sezon s Divadlem Letí
Fascinuje mě pozorovat ptáčata, jak se klubou z nešikovných holátek v suverénní dospělé ptáky, kroužící ladně oblohou. Stejně tak je pro mě zajímavé sledovat mladé divadelní soubory, které s odvahou, energií a kolektivním nadšením vstupují do projektů, jejichž budoucnost je nejistá. A podaří se jim uspět. Divadlo Letí k takovým uskupením patří. V průběhu pěti let, kdy jsem měla možnost je sledovat, prošli skutečně zajímavou cestu. Nevyhnulo se jim nic – od počátečního nadšení, pochybností, tvůrčího hledání, odchodu některých a příchodu jiných. Ověřili si svou fyzickou a psychickou výdrž v proudu finančních problémů a neexistence „domácí scény“, zažili úspěchy i prohry.
Pavlína Štorková a Josef Wiesner v inscenaci Bazén (bez vody)
foto Petr Krejčí
Poprvé jsem studenty alternativního herectví z ročníku Miroslava Krobota viděla pohromadě na Radokových cenách v Dejvickém divadle, tuším v roce 2003. Jejich doprovodný program tehdy vypadal jako nepříliš povedená školní akademie… Ale pak přišly absolventské inscenace ročníku. Ukázalo se, jak důležité je, aby se mladí herci potkali s generačně spřízněnými autory, dramaturgy a režiséry – protože jen takové spojení může přinést něco opravdu svěžího, nového. Společné dobrodružství objevování, společný jazyk, naladění na stejnou vlnu zkrátka dělá své. Kumuluje zvláštní druh energie, která se nedá „vyrobit“, ale prostě tu najednou je. Pro nás starší, z období socialismu postižené předsudky vůči ruským hrám, začali v absolventských představeních objevovat svéráznou a u nás po roce 1989 nevídanou novou ruskou dramatiku. Sigarevova Plastelína, Vyrypajevův Kyslík, Pocítění vousů Xenie Dragunské, ale nabídli i nový pohled na staré autory v téměř surrealistické hříčce českého klasika V. K. Klicpery Jan za chrta dán.
A právě v tomto absolventském repertoáru nacházím zárodky toho, co se během dalších let stalo doménou a charakteristickým znamením souboru Letí. Nápaditá, objevná dramaturgie, představování mladých autorů, z nichž někteří byli u nás uvedeni vůbec poprvé – a to nejen ze všech stran našich hranic, ale i z dramatiky domácí. Nové hry, které vyžadují jinou scénografii, jiný režijní přístup, jiný způsob interpretace. Zkrátka to, po čem se stále volá, ale co nelze vybudovat zvnějšku. Jen mladí mohou ukázat, jak přemýšlejí a jak vidí svět mladí. Mnohdy se setkávám s povzdechem – Já těm mladým nerozumím (a není to jen v divadle, ale i v životě). Ale právě prostřednictvím mladých divadelních umělců můžeme leccos pochopit a najít i sami pro sebe leccos nového a překvapivého. Je to originální vidění skutečnosti, které bezostyšně překračuje různá tabu, nebojí se pomalosti, trapnosti, je provokativní neučesaností témat, zvláštní kombinací chladu a odtažitosti s téměř dětskou naivitou a zranitelností, drzou až nemilosrdnou zvědavostí, s níž zkoumají postmoderní svět. Hry, které se vymykají zavedeným divadelním postupům, je potřeba společně objevovat, dobírat se jejich smyslu, najít významy ve zdánlivé nesmyslnosti. Ty hry často nejsou sympatické, někdy se rýpají v nechutnostech, herecké nitro nemilosrdně rozdírají, řežou do živého, a divákovi z nich občas běží mráz po zádech. Zaskakují svou rozporuplností, nedořečeností, jazykem plným „coolness“ výrazů, vykloubenými větnými konstrukcemi. Mnohdy spíš nežli příběh zprostředkovávají atmosféru společnosti nebo hlubiny duší, ve kterých se zvláštním způsobem stýká fatalistické přijímání kruté reality s nervní vykloubenou psychologií postav. A taky bezútěšnost nudy, existenciální bezmoci s poctivým hledáním vlastní identity a svého místa ve společnosti. Tohle všechno v sobě nese Divadlo Letí, nezávislý mobilní soubor s vášní pro nové hry. Proto mě stále baví na ně chodit, ať už hrají kdekoli. Nemá smysl kvantitativně vyjmenovávat svou diváckou účast na jejich představeních. A tak aspoň několik největších zážitků.
Zážitek první
Philip Ridley: Rtuť
Příběh, jehož děj se odehrává na okraji velkoměsta, po kterém se rozlila rtuť. Je to jakýsi obraz apokalypsy, permanentní „den poté“, svět skomírající v halucinogenním oparu, svět ze setrvačnosti, bez naděje. Inscenováno jako site-specific ve staré tovární hale v Praze-Karlíně. Zvetšelost, prašnost prostoru v sobě nese atmosféru rozkladu, obrovský prostor umožňuje hercům nejen pohyb po celé ploše, ale i možnost popojíždět tady skutečným autem. Scéna si vystačí s kovovou konstrukcí a artefakty ze smeťáku – symbolickými zbytky civilizace. Kdysi blahobytný svět změněný v trosky, bizarní postavy, jejichž příběh jen chvílemi vytušíme v klipovitém pásmu jednotlivých epizod. Syrová autenticita, divnost prostředí zrcadlí divnost duší, které jako by se tak projektovaly na povrch. Odvážný projekt, zkoušející fyzickou i psychickou výdrž herců i diváků.
Zážitek druhý
Barbora Vaculová:
Zazděná / Mauerschau
Hra, která vznikla v rámci mezinárodní spolupráce v projektu After the Fall – Evropa po roce 1989. Důsledně dvojjazyčný text i inscenace, autorka je Češka, režisérky Češka a Němka, herečky v průběhu děje přecházejí plynně z češtiny do němčiny a naopak (německé znění je doprovázeno českými titulky promítanými na pozadí nebo simultánním překladem na scéně). Originální příběh, mapující prostřednictvím „Kabaretu bez jízdního řádu“ několik etap česko-německých vztahů, do sebe vstřebal skutečné příběhy rodin několika účastnic projektu. Na sci-fi půdorysu, kdy se tři hasičky z pohraniční vesničky Nebeské Rybné / Himmlisch Ribnei ocitají v autobusu, který je veze napříč minulostí a zastavuje na fiktivních časoprostorových zastávkách v historii, v níž se řeší spletité česko-německé vztahy ve třech obdobích: za II. světové války, v srpnu 1968 a v roce 1989. Chvílemi má tento tvar blízko brechtovskému kabaretu (včetně zpěvu a choreografie), je tu tragika, absurdní zápletky i silný politický akcent s ironickou nadsázkou (když objevujeme vzájemně propletenou síť konfidentek z obou stran). Pro mě dosud nejlepší hra na aktuální téma.
Zážitek třetí
Mark Ravenhill:
Bazén (bez vody)
Téměř nehratelný text, ozkoušený nejprve ve scénickém čtení v rámci cyklu 8@8, se proměnil v pozoruhodnou inscenaci, kterou ocenil sám autor. Mapuje s mrazivou dokumentárností ambivalenci světa mladých, v němž dochází ke střetu úspěšnosti s outsiderstvím. Školní přátelství mladých nadějných umělců se změnilo ve vzájemnou závist a nenávist. To ovšem nebrání čtveřici povedených kamarádů využít pozvání úspěšné kamarádky k návštěvě jejího komfortního sídla. Když je majitelka nešťastnou náhodou těžce zraněna po skoku do prázdného bazénu, napadne čtveřici fotografovat ji „na smrtelné posteli“ s tím, že později exkluzivní fotky zpeněží. Počáteční stud nad vlastním hyenismem se změní v nefalšované tvůrčí nadšení. Až do chvíle, kdy jejich oběť procitne a rozhodne se jim tento projekt vyfouknout. Nezbývá, nežli materiál zničit. Ale jejich oběť a zároveň sokyně jim ukáže, že dokáže plavat i v bazénu bez vody (který je zde jasnou paralelou dnešního světa). Jednoduchá a přitom působivá scénická kompozice projekt zatraktivnila. Jednotliví protagonisté jsou barevně výrazně rozlišeni, v jejich úvodním divokém tanci, který končí až v jakémsi psychedelickém transu, zvolna přecházíme do reálu, v němž se ovšem rovněž dějí věci vymykající se našemu myšlení. Kombinace morální pokleslosti hrdinů, jejich citová deprivace, a zároveň jejich dětinská touha prožívat „opravdové cizí neštěstí“ vzbuzuje mrazení v zádech i soucit. Herci jsou sehraným týmem, který dokáže ve správné rovnováze odcizení a hektického „prožívání“ zprostředkovat zrůdnost dnešního myšlení.
Zážitek čtvrtý
Mark O’Rowe: Terminus
Znovu na první pohled neinscenovatelný text. Jedná se o tři vzájemně se prolínající monology bezejmenných dvou žen a jednoho muže (v originále jsou pojmenováni A, B a C), máme pocit, že spolu vůbec nesouvisejí, prolnou se teprve na úplném konci. Tím vzniká zvláštní napětí, které umocňují téměř detektivní či mystické momenty jednotlivých příběhů. Jako by byla hra komponována po vzoru hudební skladby, připomíná kantátu či fugu. Dramatik, ale i překladatelka Ester Žantovská si s jazykem hry pohráli, má blízko k blankversu, a na druhé straně k rapu a hip hopu. Veršované vyprávění protagonistů, nešetřící silnými výrazy, v konečném efektu působí zvláštním kontrapunktem sprostoty a patosu, banality a vznešenosti. Ve scénickém provedení se protagonisté pohybují v železné konstrukci, která evokuje na jedné straně odcizený svět, prostupný labyrint, v němž se všichni ztrácejí, na druhé straně umožňuje až animální pohyb podobný pralesním zvířatům.
Komentáře k článku: Několik sezon s Divadlem Letí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
