Nekonzumované manželství
Petrolejové lampy v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera jsou nepoměrně úspornější než Herzův „secesní“ film z roku 1971 a méně „poetické“ než inscenace v Divadle Petra Bezruče, která měla premiéru před dvěma lety v nastudování současného uměleckého šéfa brněnské činohry Martina Františáka. V obou případech se divadelní režiséři mohli opřít o vynikající herecké kreace představitelů obou hlavních rolí; rozdíl spočívá v tom, že Františákovi šlo především o uzemněný tragický příběh, zatímco v Glaserově pojetí lze vnímat přesahy k tragičnosti lidského údělu obecně.
Petrolejové lampy v režii Martina Glasera zdůrazňují motiv tragičnosti lidského údělu FOTO JAKUB JÍRA
Odlišným důrazům odpovídá v Brně i scéna: stěny místnosti nebo zdi stavení jsou velké chladné plochy, které nikoho nechrání, evokují naopak opuštěnost člověka, ať už v samotě, nebo obklopeného ostatními lidmi. Tento základní pocit podtrhují nevtíravé citace z děl současných autorů scénické hudby (Desplat, Danna, Preisner). Využití otočné scény většinou výrazně napomáhá spádnosti děje, například po dojednávání svatby se přechází z jedné místnosti do druhé, svatba s hosty a svatebním „veselím“ může následovat bezprostředně poté – přímo na obecenstvo vypadne.
Štěpku Kiliánovou, napůl venkovskou a napůl maloměstskou ženu z přelomu 19. a 20. století, ztvárnila Hana Tomáš Briešťanská mimořádně přesvědčivě a patrně zatím ze všech dosavadních inscenací nejvěrněji románové předloze. Její Štěpka není krásná, ale vyzařuje z ní nenápadný vnitřní půvab. V krátké retrospektivě vidíme nejprve „ošklivé káčátko“, které se pere s kluky, potom dívku vyznačující se nenaučenou urozeností, přirozeně inteligentní, přemýšlivou a přímou. Muži o ní tuší, že je něčím víc, než se zdá, proto se jí nejspíš i bojí. Téměř v groteskním sledu kolem Štěpky korzují její vdané kamarádky zavěšené do manželů a tlačící před sebou kočárky. Čas ubíhá a ona zůstává po třicítce na ocet. Hana T. Briešťanská přirozeně propojuje vnitřní váhavost s vnější „kymácivostí“ gest Štěpky. Prozrazuje-li její postava na jedné straně nejistotu, dokáže být na straně druhé neústupná v jednou učiněných rozhodnutích – při vyhrocených sporech s rodiči, s tchánem Malinou (Vladimír Krátký) nebo švagrem Janem – jako sedláka, který vidí svět přes kopku hnoje, ho velice slušně zahrál Martin Sláma. Podobně se vedlo i Marii Durnové v roli Štěpčiny matky, rušivě působila snad jen rozlícená hřímající šarže, již jako Otec Kilián předvedl Zdeněk Dvořák. Po manželově smrti Štěpka hovoří o budoucnosti téměř jako čechovovská heroina, ale její slova „shodí“ nahlas uvažující švagr Jan, že se – kvůli dítěti a gruntu – znovu provdá právě za něho.
Martinu Siničákovi se podařilo v roli Pavla Maliny – bratrance a později také manžela Štěpky – vyhnout nebezpečnému úskalí, že by se jeho postava mohla utopit v klinické diagnóze: před svou ženou před svatbou utajil a po ní nadále tají uštknutí francouzskou chorobou, jež si uhnal ještě jako oficír, a jejich manželství zůstane až do konce nekonzumováno. Syfilitický rozpad a degradaci osobnosti přitom nelze odbýt jen tak nějakými ledabylými náznaky. Děsivá je scéna, ve které Pavel znásilní služku Karlu (Jana Štvrtecká), ale nejpřízračněji působí obraz, kdy svou ženu cestou na návštěvu k rodičům proti její vůli vehementně doprovází svou trhavou chůzí a hulákáním.
Nevím, kolik vlaštovek se musí sejít, aby udělaly jaro, ale soudě podle posledních inscenací, mezi něž jednoznačně patří právě Petrolejové lampy, se k němu v Národním divadle Brno – po pomalejším a nevyrovnaném rozjezdu – snad konečně schyluje. Divadlu se stále výrazněji daří navázat na dávnější i méně dávné vrcholy předešlých let.
Národní divadlo Brno – Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy. Dramatizace Olga Šubrtová, Martin Glaser, režie Martin Glaser, dramaturgie Olga Šubrtová, Martin Sládeček, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Oslzlá-Sládečková. Premiéra 26. února 2016 v Mahenově divadle.
Komentáře k článku: Nekonzumované manželství
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
