Nekoukej, nasedej!
Do dvanácti dní se letos roztáhl program jednoho z největších tuzemských divadelních festivalů – 15. ročník Divadelního světa Brno však nakonec kvůli dešti začal o den později, 18. května, a opožděné „aprílové“ počasí ho spolu s jarními virózami provázelo i v průběhu vrcholícího programu od 22. do 28. května. Program naopak nikterak neohrozil sebevědomý postup české hokejové reprezentace do finálových kol Mistrovství světa, a Brno se tak muselo rozdělit na divadelní nadšence a sportovní fanoušky.
Děj inscenace Zaměstnanci se odehrává v kosmické lodi po zániku planety, jejíž posádku tvoří jak lidé, tak humanoidní roboti FOTO IVO DVOŘÁK
Po zrušeném tanečním zahájení na piazzettě Janáčkova divadla s názvem DNA, v koprodukci juniorského souboru Baletu Národního divadla Brno 2 a DSB, festival odstartovala až dvě víkendová uvedení Knihy džunglí jinak v podání britského tanečního souboru Akram Khan Company. I tam pršelo, ovšem na velkém průsvitném plátně, zakrývajícím zadní část jeviště, kde tanečníci pod vedením britského tanečníka a choreografa bangladéšského původu Akrama Khana tančili příběh o migrantce Mauglí, zasazený do blízké budoucnosti. Jejich pohyb byl přitom kombinován právě s animacemi na plátně, takže mohli snadno komunikovat třeba i se slonem v životní velikosti anebo vyplout na moře na vorech při potopě světa, jež zachvátí člověkem zanedbanou planetu. Způsob propojení živého pohybu tanečníků a animace působil kouzelně, avšak v českém divadle není nikterak neobvyklý – s podobnými postupy se mohou diváci setkat například v tvorbě bratří Formanů. Vyloženě rušivý byl naopak reprodukovaný anglický „dabing“ jednotlivých tanečních pohybů – diváky od deseti let, jimž je inscenace určena, není třeba podceňovat a ve chvíli, kdy je informace či emoce vyjádřena skrze pohyb, ji formulace do slov pouze zdvojuje a degraduje. Jelikož navíc nebyl zvuk úplně čistý, divák se často musel spoléhat na titulky vysoko nad scénou, které ho odváděly od prožitku ze samotného – precizně provedeného – pohybu. A protože se veškerá taneční akce odehrávala v hloubce jeviště rozlehlého Janáčkova divadla, za plátnem a v přítmí, divácká distance se ještě zvětšovala…
Nepoměrně bližší kontakt s divákem se v průběhu prvního festivalového víkendu podařilo navázat souboru Geisslers Hofcomoedianten (v koprodukci s DSB) díky projektu Alchymisti: Zlatodějný teatrolab, rovněž pro publikum od deseti let. Inscenace sice v rozporu s označením tvůrců není tak úplně imerzivní, jako spíš participativní, jelikož diváci jsou po celou dobu organizováni v menších skupinkách a jejich cesta představením je jasně daná, to ovšem nebrání nevšednímu diváckému zážitku. V šapitó na zahradě Divadla Polárka se diváci mohli za doprovodu pěti vědců ponořit do jejich laboratoří a pokusit se najít lék na environmentální žal a klimatickou krizi. Vědci si na pomoc poněkud paradoxně přivolají alchymisty ze dvora Rudolfa II., jehož označí za největšího českého krále, adorace renesanční zpupnosti a moderních technologií, skrze něž s alchymisty komunikují, však logicky nikam nevede a při záchraně planety se nakonec musí spolehnout jen sami na sebe – a na pomoc diváků. Herci perfektně zvládají jak pro Geisslery typickou přesnou komediální stylizaci (jejich dialogy jsou stejně jako hudební čísla organizovány v choreografiích na schodech uprostřed šapitó), tak improvizaci v komunikaci s diváky. Skutečnou ozdobou hravého muzikálu jsou písně s chytlavou hudbou Davida Hlaváče a vtipnými texty Vojtěcha Franců: Mám kámen mudrců, nespadnul z měsíce, je tady po ruce, spadnul mi, spadnul ze srdce.
HUGŮV DIVADELNÍ SVĚT
Kolize nejprve s deštěm a posléze se semifinálovým zápasem MS v hokeji Česko–Švédsko postihl koprodukční projekt Divadla Polárka a DSB, interaktivní divadelní procházku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. První sobotní představení bylo přesunuto na neděli a všechny čtyři reprízy se nakonec namísto Björnsonova sadu odehrály v interiéru Střediska volného času Lužánky. Kvůli nemoci byla zase zrušena obě představení Hamletka z pražského Minoru. Z ostatní široké festivalové nabídky divadla pro děti jsem si stihla vyzobnout do hamletovské festivalové linky rovněž zapadající vtipnou absurdní hříčku Droeshoutův portrét: Jak se rodí Shakespeare – opět koprodukční projekt DSB, tentokrát s francouzským loutkovým souborem Les Antliaclastes, Českým centrem v Paříži a studenty nehereckých oborů Divadelní fakulty JAMU pod režijním vedením, s loutkami a hudbou Patricka Simse. Režisér, který v předchozích letech na festivalu se svým souborem pravidelně hostoval, v letošním festivalovém programu kromě Shakespeara nabídl i vlastní adaptaci Krysaře z repertoáru Divadla Radost. Tu jsem nestihla, zato jsem – bohužel – zhlédla zdejší inscenaci Veroniky Trokšiarové A pak se to stalo!, která se svou poetikou, připomínající televizní pořady pro děti devadesátých let, poněkud marně snažila zaujmout rozjívené publikum od tří let. Ozdobou menších scén Radosti se tak stala spíše hostující představení divadelního spolku FRAS, tvořeného studenty či absolventy KALD DAMU, Všechno nejlepší a Za dveřmi.
Nejlépe se interakci s nejmenšími diváky podařilo navázat hercům Bratislavského bábkového divadla v představení Hugův svět. Režisér Jiří Austerlitz se v něm po čase vrátil k loutkám, jež ovšem propojuje i s hudbou a rytmizovaným přednesem, jak je mu vlastní. Na jevišti činoherní scény Městského divadla Brno rozesadil děti na stoličky kolem pěti kulatých stolků s pěti herci, podobně jako v roce 2007 v představení Z knihy džunglí na malé scéně Minoru. Dospělí mohou své ratolesti hlídat z drobného odstupu z laviček rozmístěných do půlkruhu kolem a kromě hry s loutkami a objekty na stolcích, do níž jsou děti vtahovány, si užívat sólové i sborové hudební výstupy v centru scény. Pro režiséra typický je i výběr předlohy – zápisků čtyřletého Huga z Pezinku, které zachycují jeho nevšední zážitky a fantazie a vytvářejí jakési pásmo nonsensové poezie. Hugo nic neplánuje, ale zažívá. Hugo nehledá, ale nachází. Třeba velkého modrého slona, který ho zničehonic pozve na svůj hřbet: Nekoukej, nasedej! Anebo hrozivě pochodující vojáky. Jaké zážitky v něm jednotlivá setkání zanechají? Další ze série režisérových povedených zdivadelnění nonsensové poezie a oslav onoho magického divadelního „tady a teď“: Nevíme, nevíme, kde se co přihodí, ale určitě se něco bude dít!
Velmi spontánně děti reagovaly i na hostující pohybové představení Hokus pokus švýcarské Compagnie Philippe Saire na velké scéně Polárky. Z černého prostoru mezi dvěma vodorovnými zářivkami se nořily části lidských těl v překvapivých polohách a konstelacích, takže diváci mohli pouze hádat, kolik performerů je za nimi schovaných – nejlépe fungovaly končetiny, jež se ohýbaly do nemožných úhlů anebo se zcela nepřirozeně otáčely kolem vlastní osy, jako by ani nebyly součástí žádného těla. Po chvíli se ze tmy vynořili dva rozjaření performeři (viděla jsem reprízu před hokejovým finále proti Švýcarku, snad jim ale úsměv na tváři vydržel i druhý den) a nadále jsme sledovali bratrský vztah plný žabomyších válek i následného usmiřování, který se však postupně začal dramaturgicky rozplývat v pouhou přehlídku ze tmy se nořících rekvizit.
Lucie Valenová, Vojtěch Bartoš, Michaela Váňová, Martin Holzknecht a Martin Bohadlo coby vědci z inscenace Geisslers Hofcomoedianten Alchymisti: Zlatodějný teatrolab FOTO MAREK OLBRZYMEK
KRÁSA V HUSE
Z představení pro dospělé publikum se mé letošní nejsilnější festivalové zážitky odehrály v Huse na provázku. Hned první večer po mém návratu na hlavní část programu mě strhlo zpět do víru taneční uskupení La Fleur představením Trio: Pro krásu samu. Název hovoří za vše: choreograf Franck Edmond Yao s režisérkou Monikou Gintersdorfer zkrátka dali dohromady tři tanečníky – tři zcela odlišné osobnosti s rozdílnými tanečními styly – a nechali je spolu koexistovat na scéně, aby z jejich spojení vzniklo něco neskutečně krásného. A ještě k tomu se silným podtextem, že nezáleží na tom, odkud přicházíte, jakou máte barvu pleti, pohlaví či orientaci. Alex Mugler z newyorské voguingové scény, který je jakousi Rihannou v mužském těle (Rihanna se jím prý inspiruje, ostatně podobně jako jiné popové ikony), přichází na scénu v minisukni na podpatcích a svými pohyby a vystupováním si okamžitě získává publikum. Stejně tak vysoký, mužný Ordinateur, přezdívaný Magic Feet, který se proslavil ve Francii tanečním stylem z Pobřeží slonoviny Couper Décaler, spočívajícím v rychlých pohybech chodidly, ale i komik trojlístku, Mexičan Carlos Martínez. Chytlavá popová hudba a energie prýštící z tanečníků nakonec na scénu přivábily i dobrou polovinu hlediště. Bravo!
Podobně strhující výkon předvedla na témže jevišti den poté britská herečka Deb Pugh z divadla Ad Infinitum, jejíž výchozí pozice přitom byla o dost těžší: na scéně byla úplně sama a měla zpřítomnit osudy nespočtu postav z antické mytologie. To vše z perspektivy současné ženy. Anebo smrtonosné Gorgony, která byla u toho a všechny krvavé události trojské války sledovala ze štítu bohyně Athény? Co kdyby mýty a dějiny tvořily ženy? Krásné zlé věci jsou ideální inscenace pro hostování, jelikož si vystačí jen s pár mikrofony a kabely a jedním mimořádným hereckým výkonem: herečka je neustále v pohybu, své vyprávění perfektně dávkuje a navíc usnadňuje srozumitelnost sdělení precizně artikulovanou angličtinou.
NA JEDNÉ LODI?
Největší očekávání vzbuzovali Zaměstnanci – multimediální performance-instalace Łukasze Twarkowského a souboru z polského Teatr Studio, inspirovaná antiutopickým sci-fi románem současné dánské spisovatelky Olgy Ravn. Děj se odehrává v kosmické lodi po zániku planety, jejíž posádku tvoří jak lidé, tak humanoidní roboti. Čím a jak moc se liší od lidí? Co když i oni mohou mít emoce? Může pak nad člověkem převzít moc umělá inteligence? Vedle tématu mě ovšem lákala především forma – na základě anotace a dramaturgického úvodu jsem si, podobně jako v případě Geisslerů, vytvořila představu, že půjde o imerzivní divadlo, tedy že se budu moci stát součástí fikčního světa a v průběhu představení si budu volit míru zapojení (třeba i tančit s performery na rave party) či odstupu a úhel pohledu. Nic z toho se ale nekonalo, úhel pohledu bylo možné změnit vždy jen v průběhu tří tříminutových pauz, a sice postupně si přesednout mezi čtyřmi sportovními tribunami, obklopujícími krychli z obrazovek uprostřed jedné z hal brněnského výstaviště. Stejně tak míru odstupu si divák mohl zvolit pouze podle toho, do které si sedne řady. Ani v krátkých přestávkách jsem necítila sebemenší výzvu k participaci – performeři zde sice skutečně tančili, jenže od diváků je odděloval baletizol pokrývající podlahu v bezprostředním okolí krychle.
Až ve čtvrté, závěrečné části jsem se konečně smířila s tím, že o žádnou interakci nepůjde, a nechala se zcela pohltit hudbou a projekcemi, jejichž propojení s hereckou akcí uvnitř krychle a přepínání mezi jednotlivými pohledy zde vygradovalo. Bylo fascinující sledovat, kdy je obraz přenášen v reálném čase, kdy je zpomalen pohyb performerů a kdy rychlost obrazu, které lokace odpovídají skutečnému interiéru krychle a které jsou do obrazu namontovány zvenčí. Co je realita a co fikce? Čemu můžeme věřit? Můžeme se spolehnout na vlastní smysly? Stejně tak mě bavilo sledovat performery, kteří jsou každý sám o sobě výrazná osobnost, svou silnou prézentnost však umějí vzápětí potlačit pro dobro perfektně načasovaných skupinových přechodů a hlavně nechávají diváky neustále v nejistotě, kdo z nich je skutečná lidská bytost a kdo robot. Forma se tak nakonec propojila s tématem inscenace, ač do poslední chvíle vzdorovala falešnému očekávání.
Byť hlediště brněnských divadel – možná i z důvodů zmíněných v úvodu – nepůsobila vyprodaně, jednalo se podle organizátorů o rekordní ročník jak z hlediska nabídky (přes 50 souborů, přes 75 představení, spolu s doprovodným programem více než 100 akcí), tak z pohledu poptávky (přes 11 500 prodaných vstupenek a průměrná návštěvnost necelých 85 procent). Spolu s tátou tuleněm z představení skupiny FRAS tak nezbývá než festivalu popřát všechno nejlepší i do dalších let!
Komentáře k článku: Nekoukej, nasedej!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
