Nelze žít, jako bys nevrhal stín
Dramaturgii brněnského Národního divadla se povedl husarský kousek – ulovit pro českou premiéru dvě nejnovější a nejočekávanější hry britských autorů. Po McDonaghově Velmi, velmi, velmi temném příběhu (o inscenaci psal Luboš Mareček v DN 16/20) se na scéně Mahenova divadla představil – opět v překladu Pavla Dominika – Leopoldstadt Toma Stopparda. Tříhodinovou ságu o několika generacích Vídeňanů s židovskými kořeny režíroval Radovan Lipus, který má se Stoppardovými texty bohaté zkušenosti (v roce 2006 inscenoval Arkádii v pražském Národním divadle a Dvojitého agenta v Divadle na Vinohradech, v roce 2017 Zamilovaného Shakespeara v ostravském Národním divadle moravskoslezském).
Leopoldstadt autor označil za svou poslední hru; koneckonců, ve svých 83 letech na to má právo. Foto: archiv divadla
Stoppardova nejnovější hra, kterou napsal po pětileté pauze, měla premiéru v londýnském divadle Wyndham’s Theatre v lednu 2020 v režii autorova kolegy-dramatika Patricka Marbera. Kvůli koronaviru divadlo ani nestačilo odehrát plánovanou sérii a kdoví, zda se titul na scénu vrátí. Stoppardovy hry jsou v Anglii vždy napjatě očekávány, přestože patří – alespoň z pohledu mainstreamového diváka – do náročného repertoáru (s výjimkou takových kousků jako Zamilovaný Shakespeare). I v nejnovější hře Stoppard velmi sofistikovaně proplétá reálná fakta s fikcí a odkazuje při tom k nejrůznějším vědeckým oborům – od historie přes sociologii a psychologii po matematiku (na tu je autor až trochu fixovaný). Zároveň – starosvětsky – mapuje celou řadu židovských zvyklostí, historii a také možnou budoucnost Židů v novém státě Izrael.
Leopoldstadt autor označil za svou poslední hru; koneckonců, ve svých 83 letech na to má právo. Název odkazuje k chudé židovské vídeňské čtvrti, která se stává symbolem židovského údělu. Rodina figurující v příběhu zde přitom nežije, naopak se s jejími členy setkáváme o Vánocích 1899 v honosném salonu v centru města. Průmyslník Hermann Merz konvertoval ke křesťanství a má za ženu árijku. V tu chvíli se cítí neporazitelný a plný nadějí. Jeho krásnou ženu portrétuje Klimt (mimochodem portrét paní Gretl se zelenou šálou, který se po válce ocitl v Belvederu, připomíná osudy jiných obrazů tohoto malíře). Scéna plná pohody a naděje propojuje mytické příběhy a zvykosloví židů (vyprávěné babičkou) s novými objevy přelomu století – souběžně se mluví o Freudovi, Schnitzlerovi a matematiku Riemannovi. Na vrchol vánočního stromečku jedno z dětí umístí židovskou hvězdu – věru ironický komentář věcí budoucích…
Umístění děje do Vídně svědčí o tom, že nechtěl vytvořit dokument svého života, ale obecně platný příběh o osudech židů. Foto: archiv divadla
Další scény, v nichž se rodina setkává ve stejném prostředí, pochopitelně už tak optimistické nejsou, do salonu prosakují ozvuky křišťálové noci, následuje zabavení bytu místním přisluhovačem nacistů. Je to trochu jako čítanka dějin dvacátého století, z perspektivy osudů židovských či smíšených rodin. Z českého (či středoevropského) pohledu se některé dílčí motivy, ale možná i sága jako celek mohou zdát až důvěrně známé a pro někoho dokonce snad příliš ilustrativní. Ale Stoppard napsal dílo především pro anglické publikum, které snad může leccos z tohoto tematického okruhu ještě překvapit, navzdory současnému silnému akcentování tématu holocaustu. V podstatě jde o typickou hru konzervativního anglického střihu, s poctivým napínavým příběhem a dojemnými i humornými momenty.
Leopoldstadt – patrně nejvíc ze Stoppardových her – nese silně autobiografické prvky: v poslední scéně odehrávající se v roce 1959 se objevuje čtyřiadvacetiletý Leonard Chamberlain, anglický mladík, který – ještě coby Leo Rosenbaum – v osmi letech odešel se svou židovskou matkou a náhradním árijským otcem do Británie a byl vychováván jako Angličan, přičemž na své kořeny takřka zapomněl. Stoppard měl podobnou minulost i osud: narodil se coby Tomáš Sträussler ve Zlíně, ale záhy odcestoval s rodinou do Singapuru, kam jeho otce lékaře prozřetelně vyslaly Baťovy závody. Když doktor Sträussler zemřel, matka se znovu provdala za anglického důstojníka Stopparda, který ji odvezl i se synem do Anglie. Ke svému původu se ovšem dnes Stoppard hrdě hlásí, za což dozajista může i přátelství s Václavem Havlem. Umístění děje do Vídně nicméně svědčí o tom, že nechtěl vytvořit dokument svého života, ale obecně platný příběh o osudech židů.
Stoppardova nejnovější hra, kterou napsal po pětileté pauze, měla premiéru v londýnském divadle Wyndham’s Theatre v lednu 2020 v režii autorova kolegy-dramatika Patricka Marbera. Foto: archiv divadla
Radovan Lipus ságu zinscenoval elegantně a kultivovaně. Scénografie odkazuje k jednotlivým obdobím, včetně projekcí na pozadí, na nichž nejprve vidíme Klimtovu malbu, v dalších částech pak modernější abstraktní geometrické vzorce, postupně ozvláštňované světelnými zářivkovými efekty. Kostýmy v souladu s dobou postupují od půvabných a elegantních secesních oděvů přes solidní válečné, teplé, ale nevzhledné šaty až po připomínku poválečné módy. Vizuálně nejvíce utkví scéna sederu (tzv. sederovou večeří začíná židovský svátek pesach), kdy diváci vidí stolovníky před sebou a zároveň v projekci z nadhledu, čímž jako by se umocňovala rituálnost svátku. Podobný princip je pak využit ještě jednou, při důležité partii šachu. Tato metoda jako by odrážela originalitu Stoppardova pohledu: hra nahlíží na situace jaksi zvnějšku i zevnitř; lze v tom vidět uvědomělou rozpolcenost autora, který se ocitl vně židovského společenství, ačkoli sem původem patří.
Pokud se člověk nechá strhnout příběhem, přestává vnímat jednotlivce. O to více sleduje celek, kompozici scén, kde paralelně neustále probíhá několik dějů. Na scéně je většinou více než deset postav, dospělí i děti, a je těžké rozeznat všechny zúčastněné, orientovat se, kdo je kdo. Nejvýrazněji utkvějí v paměti postavy průmyslníka Hermanna Merze a jeho ženy (Petr Kubes a Hana Tomáš Briešťanská), upovídaná moudrá babička Marie Durnové a v závěrečné scéně nejnovější posily souboru Viktor Kuzník jako Leo a Pavel Čeněk Vaculík jako Nathan. Pobyt v roušce diváky do jisté míry handicapuje, nicméně příběh je natolik poutavý a zároveň propletený humornými momenty, že dokáže udržet pozornost po celé tři hodiny.
///
Národní divadlo Brno – Tom Stoppard: Leopoldstadt. Překlad Pavel Dominik, režie Radovan Lipus, dramaturgie Hana Hložková, scéna David Bazika, kostýmy Marie Jirásková, hudba Miloš Štědroň. Premiéra 19. června 2021 v Mahenově divadle.
///
Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
///
Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: Nelze žít, jako bys nevrhal stín
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
