Nemáme ambice dělat avantgardu, nezaměřujeme se ani na komerci
V loňském roce oslavila Městská divadla pražská šedesáté výročí vzniku. V čem navazujete na tak dlouhou tradici?
Oslavila, to je pravda, ale s MDP je to trochu komplikované, jelikož se jedná o takový divadelní konglomerát. Za těch šedesát let bylo „pod střechou“ MDP vždy několik významných pražských scén, jejichž jedinečná tradice význam MDP často přesahovala.
V současné době obhospodařujeme dva skoro stoleté divadelní sály – ABC a Rokoko. Když jsem byl před lety angažován v Rokoku jako režisér, existovala MDP (tehdy v jejich svazku bylo i Divadlo Komedie) jako poměrně nesmyslný organizační slepenec. Šlo o tři umělecky emancipované scény, které byly samy o sobě více či méně respektované, ale neměly dohromady nic moc společného. V Lazarské ulici sídlilo ředitelství, které ale působilo jen jako mezičlánek mezi jednotlivými divadly a magistrátem. Značka MDP se vyprazdňovala. Původní duch MDP ovšem svou logiku měl. Od slavných dob „Ornestina“ byla po čtyřicet let různá divadla propojená jedním souborem. Tento dosti atypický model se už přes pět let snažíme prověřit i my.
Jaké je poslání MDP?
Chceme především přispívat ke zvyšování kvality života v naší městské komunitě. V Praze.
Co bylo vaší hlavní vizí při nástupu na ředitelský post před šesti lety? Podařilo se vám vše uskutečnit?
Na začátku jsme stáli před staronovým úkolem – propojit scény ABC a Rokoko. Hlavním mottem bylo: JEDNO DIVADLO – DVĚ SCÉNY. Samozřejmě jsme vše znovu hledali a objevovali. Pouze jednu věc jsme věděli naprosto přesně – že chceme dělat klasické činoherní divadlo postavené na hereckém výkonu, potažmo na hereckém souboru. Věděli jsme, že naše výpověď se bude realizovat především skrze herce. To samozřejmě v tradici MDP také není nic nového. Budování klasického souboru se všemi obory a napříč generacemi se dnes příliš nepěstuje, což je ale pro větší dramaturgické výzvy škoda. Jsem přesvědčen, že tato vize je životaschopná a my samozřejmě dále hledáme. Snažíme se objevovat, co se dá zlepšit, kde potenciál divadel rozšiřovat, občas prozkoumáme i nějakou tu slepou uličku, ale to k tomu samozřejmě patří. Za sebe bych řekl, že jsme někde na půli cesty.
Co vnímáte jako největší prohru?
Nevidím ani tolik prohry a výhry, ale hlavně proces. Ten samozřejmě bolestivý je. Těžké někdy bylo vyladit se se souborem na podobném vidění poetiky divadla. Na druhou stranu, když souhra zafunguje, je to zase veliká radost. V současné době nevím o žádné inscenaci na našem repertoáru, která by neměla ambici vyjadřovat se tak či onak ke stavu našeho světa.
Byl jste několik let kmenovým režisérem Rokoka. Pomáhá vám tato zkušenost v ředitelování MDP?
Moje sedmiletá režijní zkušenost v divadle Rokoko je klíčová. Všechno, co se tam tehdy událo, mě dodnes inspiruje. Výhoda Rokoka byla v tom, že jste za jeden den několikrát potkali všechny zaměstnance. Bylo to „rodinné divadlo“ a pokud věci fungovaly správně, tak to bylo především díky vzájemnosti a vstřícné atmosféře. Navíc já osobně jsem měl štěstí, že jsem spolupracoval s výbornými herci, většinou generačně spřízněnými. Vznikaly velice osobní inscenace.
Následná možnost ovlivňovat podobu celých MDP a tvořit novou vizi byl pro mě obrazně řečeno jako postoupit z prvního na druhý stupeň školy. Současná MDP s kapacitou přes sedm set míst se sto dvaceti sedmi zaměstnanci a dvojnásobným počtem externistů mohou být těžko považována za rodinný podnik, nicméně i zde už vedle „čisté“ profesionality začíná převládat atmosféra vstřícnosti a vzájemnosti. Byť to trvalo daleko déle. A samozřejmě nemluvím pouze o hereckém souboru, kde je tento aspekt prvkem takřka sebezáchovným, ale o všech pracovištích. A v MDP jich je mnoho a každé z nich dnes pracuje na špičkové úrovni: ekonomické oddělení, obchodní, PR a marketing, oba provozy divadel, krejčovna. Ani umělecký soubor se neskládá pouze s herců, ale i z dalších profesí, které fungují vysoce profesionálně. Jednotlivá oddělení mají velmi dobré výsledky a dnešní hlavní úkol pro všechny je na stejně dobrou úroveň dostávat i spolupráci mezi sebou a budovat sounáležitost. Stále vylepšovat práci celku.
Jak velký herecký soubor mají MDP?
Soubor je to veliký a dnes jsou v něm ti herci, kterým konvenuje naše směřování. Nepočítám do souboru jen herce „v zaměstnaneckém poměru“, byť právě oni jsou jeho jádrem, jeho hlavní a nejdůležitější součástí. Bez těchto herců by současný model MDP vůbec nemohl existovat. Rovnocennou složkou našeho souboru jsou ale i takzvaní „stálí hosté“. Toto pojmenování je spíše formální. Skoro všechny z nich počítáme do souboru. V něm je dnes tedy celkem zhruba čtyřicet herců. A pak také spolupracujeme s velkým množstvím externistů.
Proběhly výraznější personální změny po Vašem nástupu na místo ředitele?
V této sezoně jsme se rozhodli náš soubor razantně omladit. V září jsme vypsali konkurz na herecká místa ve věkové kategorii od 18 do 28 let. Přihlásilo se nám dvě stě šedesát zájemců. Padesát z nich jsme pak vybrali, zadali jim herecké úkoly a pozvali si je. Z nich jsme pak vybrali osm adeptů do závěrečného kola, kde jsme je dále důkladně prověřovali. V současnosti jsme třem z nich – jedné dívce a dvěma mladíkům – nabídli angažmá.
Kolik diváků měsíčně navštíví obě scény MDP? Víte alespoň přibližně, kdo je váš divák?
S měsíční návštěvností je to různé. Třeba v září 2011 to bez zájezdů bylo deset tisíc tři sta šedesát devět diváků, ale v prosinci dvacet tisíc sto čtyřicet šest. Za celý rok 2010 si k nám našlo cestu přes sto padesát pět tisíc diváků.
Kdo je náš divák, to je výborná otázka především pro naši správní ředitelku Evu Römerovou, která dlouhodobě dělá průzkumy.
Pro mě je ale zásadním tématem, jakého diváka se snažíme oslovit. Určitě nemáme ambice dělat avantgardu, to v Praze dělá skvěle hned několik divadel. Na druhou stranu se ani nezaměřujeme na komerci. I to je dnes v Praze bohatě obhospodařené pole. Městská divadla pražská stojí mezi těmito dvěma extrémy a uspokojují potřeby diváků, kteří ani jednu z těchto produkcí prioritně nevyhledávají. Jde o velice početnou a pro naše město zásadní skupinu a já si nemyslím, že by byla v takovém centru pozornosti, jakou si zaslouží. Oslovujeme tedy především tyto diváky.
V současnosti jsem ponořený do příprav inscenace hry ruského dramatika Nikolaje Erdmana Sebevrah pro Divadlo Rokoko. Jde o skvělou komedii s velice silnou základní situací. Přesto mě znepokojovalo, že nedokážu pojmenovat, co mě na této hře fascinuje. Jak to tak bývá, z tohoto nutkavého přemýšlení mě vysvobodil určitý záblesk poznání, vhled. Byl to ten moment, kdy jsem si uvědomil, že hra pojednává o osudu toho posledního z nás, o tom nejzbytnějším člověku, vlastně o žádném hrdinovi. Mluvím o tom proto, abych na jednom konkrétním detailu ukázal, čím jsme v našem divadle zaujatí, kam míříme, o čem chceme mluvit a co chceme sdílet s naším divákem.
V MDP poměrně často režírujete, jaké texty preferujete?
Nejen já, ale všichni režiséři, kteří se u nás objevují, hledají takové texty, které se intenzivně vyjadřují ke stavu našeho světa. Musí mít silnou existenciální rovinu. To mluvím o obsahu, ne o formě. Body, ze kterých pak naši existenci pozorujeme, jsou hodně různé.
Já sám mám rád velké příběhy. Texty, které když přečtu, cítím se být víc při sobě. Někdy – přes velkou bouři – se díky prožití silného příběhu hodně zklidním.
Cítíte se být spíše ředitelem divadla, nebo režisérem? Kde se tyto dvě činnosti střetávají? V čem se doplňují?
Já osobně cítím odpor k jakýmkoli škatulkám a funkcím. Taky se těžko rozhoduji, moji kolegové ze mě musejí často šílet, protože se pořád radím, dokud nezačnu mít pocit, že jsme blízko správnému řešení. Nerad věci rozhoduji. Role musíme hrát a pokud mají smysl, tak nic proti nim. Pokud ředitelská nebo režisérská role slouží smysluplnému záměru – slouží divadlu – pak je v pořádku.
U mě je asi jednoznačné, že tíhnu více k umělecké stránce divadla a tu manažerskou hodně nechávám na správní ředitelce Evě Römerové. Tím pádem můžu i plnohodnotně režírovat. A právě dobrá znalost vzniku inscenace a její následné potřeby vám napoví, jak v divadle co nejlépe nastavit všechno ostatní. Takže: vede a inspiruje mě hlavně moje praktická zkušenost.
Které inscenace jsou divácky nejúspěšnější?
To, které naše inscenace jsou více či méně divácky úspěšné, je myslím poměrně známé. Úspěch sám o sobě ale není kvalita, kterou bychom stavěli na první místo. Hledáme témata a úspěchem pro nás je, pokud s divákem rezonují.
Nemáte ambice zúčastňovat se i prestižních festivalů?
I když se účasti na takových festivalech určitě nebráníme (hráli jsme v Plzni, ve Zlíně, Pardubicích, na festivalu českého divadla v Bratislavě), naše produkce není prioritně určená právě jim. Jsme Městská divadla pražská, proto jsme tu především pro pražské městské publikum. V první řadě nás zajímá existence a problémy normálního člověka, obyčejných lidí v dnešním světě. To je prostor, který chceme sdílet s našimi diváky.
Komentáře k článku: Nemáme ambice dělat avantgardu, nezaměřujeme se ani na komerci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
