Nemáš drobák?
Vyber společenský problém. Může to být zemětřesení, invaze do Iráku či bezdomovectví. Nahraj několik rozhovorů, doslova je přepiš, rozstříhej, slep z nich vlastní dramatický text a inscenuj „jako ve skutečnosti“.
Toto shrnutí naprosto nemístně zjednodušuje genezi dokumentárního divadla či chcete-li verbatim theatre. Pokusy o divadlo tohoto typu probíhají v angloamerickém světě od 70.let a jsou vyjádřením snah o společensky angažované divadlo, které usiluje přitáhnout divákovu pozornost k určitému problému, probudit jej z lhostejnosti a donutit jej problém řešit.
Z této tradice vychází i klauzurní práce studentů I. a II.ročníku katedry činoherního divadla DAMU Lov na Bezdomovce (hraje se v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí). Na základě autentických rozhovorů s českými bezdomovci předvádí na scéně věčně se opakující příběhy lidí bez domova: zneužívání dětí, nenávist k rodičům, alkoholismus, znásilnění, prostituce, kamarádství a láska mezi bezdomovci, násilí na ženách, závislost a pasivita, násilí mezi bezdomovci, neustále odkládaný plán „udělat si vobčanku a vodjet pryč“, čekání na pomoc z venku, na oběd v naději zadarmo, na stan od primátora Béma…
Autentičnost 1: mluvím jako „oni“
Herci se snaží podle zaznamenaných výpovědí co nejvěrněji napodobit hovorový způsob mluvy, dikci a slovník lidí z ulice. Promluva přebírá vládu nad obrazovou představou a dochází tak k zajímavému dourčování dramatické osoby: zpočátku se zdá být dvacetiletý herec hrající ožralého motajícího se padesátníka cosi na pomezí parodie a karikatury, později však podléháme nadvládě slova a najednou vidíme v americkém úsměvu mladých herců vypadané zuby, na jejich rukách opálenou vrásčitou kůži a černé prsty s pahýly nehtů. Nejsnadněji podlehne divák vyprávění Karla Heřmánka o bývalém hokejistovi NHL, který své peníze propil a utratil s prostitutkami – pro jeho vole, sklopené oči a nos utírající si o berli-hokejku. V jednoduchých gestech je celá jeho bída.
Autentičnost 2: guláš a ulice
Iluzi opravdového a demonstraci těsného vztahu k realitě podporuje i přesun inscenace mimo uzavřený prostor Eliadovy knihovny na ulici, tedy spíš do kašny před Divadlo Na zábradlí. Tam představení získává nové diváky v osobách náhodných kolemjdoucích (možná by zde mohli představení vidět i skuteční bezdomovci) a reálné kulisy staré železné kašny. Fyzický prožitek je umocněn gulášovou polévkou (a rumem), servírovaným o přestávce. Poté se uchlácholené publikum přesouvá zpět do divadelního sálu.
Autentičnost 3: nesouvislost vyprávění
Podle Paula Makehama, jednoho z autorů slavné inscenace Aftershock, je dokumentární divadlo spíše divadlem vyprávění než jednání (proto se také objevuje termín new epic theatre). Epický charakter má i inscenace Lov na Bezdomovce, je zřetelně rozdělena do šesti částí (každá je režírována jiným režisérem: šestici tvoří Martin Hýča, Lucie Kryzová, Mikuláš Brázda, Marie Nováková, Mariana Kozáková a Ivo Kristián Kubák). Části dohromady neskládají souvislý příběh s hlavními hrdiny, přecházející z jedné do druhé, ale tvoří nejednotný proud epizod, podobný zastávkám v unaveném putováním mezi národkou a hlavákem s igelitkou Albert. Scénografie přidává hyperrealistické haldy odpadků, hudební doprovod je jen takový, jaký si herci sami zahrají na kytaru či housle – s výjimkou poslední šesté části, která představuje jakousi konečnou, vykřičník a apelativní sevření pod krkem. Tam se proměňuje struktura (přechod od vyprávění k jednání), hudba (je reprodukovaná), scéna (kachlíčková zeď), ale hlavně pozice publika. Divák je přímo konfrontován s žebrákem (falešný pocit, že lze něco ovlivnit) a přihlíží konečné tragédii (opravdový pocit bezmoci).
Epizody spojují neustále variované příběhy, opakují se celé repliky nebo dokonce dialogy, tlumočené vždy jiným bezdomovcem. Může to být otravné, může to působit prázdně a zpomalovat (absurdní) hon za stále novými příběhy, ale přesně takový monolog povede bezzubý chlapík, kterého potkáte v Divoké Šárce: zdržuje vás, protože už chcete být doma, těšíte se na pohovku a teplou večeři a nezajímá vás jeho vztah k Renátce, alkoholičce, ale těžké, které on nechtěl ublížit, ale ublížil, protože dělala píčoviny a vy se neustále vzdalujete, třeba proto, že nevodí zrovna po fialkách a on jde blíž a blíž… Při Lovu na bezdomovce není úniku. Štvanou zvěří se tak stává divák, uvězněn v síti příběhů, které si tentokrát musí vyslechnout do konce.
Autentičnost 4: tebe se to taky týká!
A není to hezký pocit. Možná se dá přirovnat k psychickému vyčerpání po shlédnutí filmů Larse von Triera. Násilné vmanipulování do role obviněného, který je nucen přihlížet drastickému utrpení chudáka. S tím rozdílem, že Bess je daleko kdesi uprostřed skotských vřesovišť, její příběh se nás jakoby netýká a je docela snadné najít viníka jejího osudu. Kdo však může za osudy lidí, kteří se ocitli na ulici, v tolik opěvovaném demokratickém státě s rovnými příležitostmi pro všechny? Je to jen otázka jejich vlastní slabosti? Nebo je to vina nás „bohatých“, kteří trávíme čas uvažováním o smyslu umění? Nebo je v nepořádku nadosobní systém? Nebo je to prostě smůla, osud, kterému nešlo zabránit?
Lov na bezdomovce rozhodně nenabízí žádné jednoznačné odpovědi. Přestože objektivita dokumentárního divadla se zde spíše blíží dokumentům Michaela Moora, nutno říct, že vykreslený svět není prvoplánově rozdělen na ublížené a ubližující. Razantní řez otevírá téma bezdomovectví a je jen na „nás“, jak se zachováme, až se nám „oni“ podívají do očí s otázkou: „nemáš drobák?“
KALD DAMU – Lov na bezdomovce. Klauzurní práce studentů II. ročníku režie-dramaturgie a I. ročníku herectví katedry činoherního divadla DAMU. Pedagogické vedení: Daria Ullrichová, Jan Nebeský, Eva Salzmannová, Alois Švehlík. Premiéra 17. dubna v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí. Psáno z reprízy 15. května 2010.
Komentáře k článku: Nemáš drobák?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
