Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Němčina v Praze (No. 2)
Další chod letošního Pražského divadelního festivalu německého divadla se dvakrát odehrál na půdě divadla Komedie a nesl se na notně odvázané vlně. Inscenace renomovaného režiséra Antú Romera Nunése zapadá do letošního festivalového motta Herr*innen především kompletním ženským obsazením, i přesunem klasické komedie Carla Goldoniho do dominantně maskulinního prostředí: mezi kaktusy a písek prérií Divokého západu. Jinak běžný, i v našich končinách takříkajíc na jistotu nasazovaný provozní titul Sluha dvuo pánů byl vzdělanou režijní imaginací a vespolnými schopnostmi Berliner Ensemble kompletně přetaven v nevšední, pro mnohé diváky nejspíš kontroverzní, přesto však inspirativní zážitek.
Jinak běžný, i v našich končinách takříkajíc na jistotu nasazovaný provozní titul Sluha dvuo pánů byl vzdělanou režijní imaginací a vespolnými schopnostmi Berliner Ensemble kompletně přetaven v nevšední, pro mnohé diváky nejspíš kontroverzní, přesto však inspirativní zážitek. Foto: JR Berliner Ensemble
Parodována jsou žánrová klišé, kontrastní bojové styly a prostřednictvím mnoha hyperbolizovaných přízvuků i přistěhovalecká angličtina. Tradiční komediální typy asociují především kostýmní prvky, postavy svým vzhledem vzdáleně připomínají groteskní panoptikum z videoklipů Toma Waitse či antiwesternové meditace Jima Jarmusche Dead man. Jedinou výjimkou je ústřední hrdina Truffaldino, jehož italské kořeny jednoznačně evokuje pracovní stejnokroj, jasně upomínající na nejproslulejšího fiktivního údržbáře světa, slovutného Super Maria. Prim hraje precizní pohybová vybavenost kompaktního ansámblu pokorně sloužící slapstickovému humoru i mrazivé pointě, jež je na hony vzdálena klasickému happyendu. Stefanie Reinsperger je v titulní úloze nekompromisně přesná a nikterak nepropadá potřebě samoúčelně donutilovského sólování. Její Truffaldino je produktem své doby, a jeho prvotní motivací je prostý pud sebezáchovy, a vzhledem k závěru i touha po přijetí kolektivu, jemuž je ovšem nutné přinášet zásadní oběti v podobě popření sebe sama.
Škoda zbytečného povadnutí v prostřední části, kdy se dobře známý děj zacyklil v řadě poněkud únavných repetic, protože jinak se Nunésovo uvažování o rozšířených možnostech inscenování nejrůznějších klasik snadno může stát živou vodou pro místní unylé produkce. Slyšíte mne, Vinohrady?
///
Pokračování příště!
Komentáře k článku: Němčina v Praze (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
