Němčina v Praze (No. 3) – Divadelní noviny
Divadelní noviny Aktuální vydání 3/2025

Kulturní měsíčník pro divadlo a jiné umělecké obory

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

3/2025

ročník 34
27. 3. 2025
Můj profil

Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Němčina v Praze (No. 3)

Mým dalším zářezem na pomyslné pažbě letošní edice PDFNJ se v neděli 27. 11. V holešovické La Fabrice stala inscenace hannoverského Schaulspielhaus Muž své třídy, která scénicky adaptuje prozaický debut Christiana Barona. Román z roku 2020 překvapivě nese mnohé styčné body s literárními díly Marie Majerové i dalších stoupenců sociálně kritického realismu.

Foto: Katrin Ribbe

Poměrně schematický příběh o komplikovaném dospívání dvojice bratrů nejen ve stínu chudoby, ale především násilnického, přesto však milovaného otce, je opentlen řadou popkulturních citací, vhodně doplňující kolorit doby, v níž se odehrává. Ty zároveň napomáhají k bezprostřednímu čtenářskému napojení i orientaci v čase. Značným problémem je formálně unylá režie Lukase Holzhausena, který se jednoznačně nechal převálcovat literaturou. Postupně v reálném čase kompletované scénografii Katjy Haas vévodí především těžkopádný hyper-realismus a stereotypní storytelling.

Výživným nápadem a jedním z mála zdrojů napětí i zábavy je trefné obsazení všudypřítomné otcovské figury nehercem – kulisákem Michaelem „Minou“ Sebastianem, jenž svým vzhledem, v němž se ideálně snoubí explicitní hrubiánská neotesanost s implicitní něhou (mluví za něj školený hlas profesionála Jana Thümera), značně připomínal mladší verzi českého herce, sportovce a slavného ochránce opuštěných zvířat Zdeňka Srstku. Totální nasazení dětského herce (v alternaci Noah Ilyas Karayar a Titus von Issendorff) je naštěstí neiritující a nenese žádné znaky svévolné režijní manipulace. Imponující výkon v ženských partech podává Stella Hibová, Nikolaie Gemela pak v ústřední vypravěčské roli limituje nepřetržitý tok textu, jenž nenabízí příliš prostoru pro tvůrčí procesy. Opět se prostorově čaruje s nejrůznějšími domáckými úkony včetně vaření pokrmů, jež pro hladové žaludky znavených diváků znamená nekonečnou prudu. Emoce jsou vyráběny těžkopádně a velmi, velmi pomalu. Necelých sto minut jako definice nehybnosti. Plusové body posílám za společenskou angažovanost, vzrušujícího divadla tentokrát připlulo pomálu.

Pokračování příště!


Komentáře k článku: Němčina v Praze (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*



Obsah,