Německé inspirace

První setkávání s německým divadlem asi leckterému českému divákovi způsobilo estetický šok – zvláště když nás Pražský divadelní festival německého jazyka nikterak nešetřil a přinášel od počátku značně reprezentativní vzorek výrazných (a někdy i v tamním kontextu skandálních) inscenací. Mohli jsme např. vidět Marthalerovy outsidery beznadějně uzavřené v socialistickém světě. Hry jako Mayenburgovu Tvář v ohni, kde spolu sourozenci s odzbrojující samozřejmostí souloží i zabíjejí rodiče. Inscenace režisérů Thomase Ostermeiera či Jürgena Gosche, kteří se ve jménu intenzivní současné výpovědi razantně zmocní dramatikova textu, takže Ibsenova Nora na konci zastřelí manžela (a nikdo se jí po tom, co se na jevišti odehrávalo, nediví) a Macbetha sehraje skupina převážně nahých chlapů, kteří na sebe mimo jiné vylijí litry červené barvy a vykálí se na jeviště.

Šokující? Provokativní? Jistě ano, zároveň ale málokdy jde o provokaci pro provokaci, ale spíše o pokus zachytit něco podstatného z dnešního světa. Donutit diváky zaujmout k němu vztah. Vyrovnat se s vlastní národní minulostí – Christopher Marthaler ji připomíná Němcům i Rakušákům značně nesmlouvavě: třeba když přímo ve špitálu Otto-Wagner, kde za války docházelo k hromadným euthanásiím, sehraje „divadelně-hudební rešerši“ na téma nacistických vražd. Vyrovnat se s běsy, které v nás dřímají, se strachem z těžko uchopitelné současnosti a ještě nejistější budoucnosti. S pochybnostmi, kdo vlastně jsme a jaký život to vlastně žijeme.

Německé divadlo pro mě vždycky bylo fascinující tím, že se velmi opravdově snaží esteticky i myšlenkově poprat se světem kolem nás a v nás. A to nejen v činohře, ale i v opeře – k pohoršení skalních tradicionalistů. Každou chvíli slyším, jaké hrozné věci že se to s operou dělají v Německu. Nahota, násilí, estetika ošklivosti. Apriori odsouzeno jako nemístné. V berlínské Komické opeře se Únos ze serailu odehrává v bordelu, jehož majitel drží Konstance v kleci přivázanou na vodítku. A tamtéž se za Armidou v zahradě rozkoše plazí roztoužení nahatí mladíci. V obou případech jde o inscenace kontroverzního katalánského režiséra Calixta Bieta, který se ne náhodou usídlil na německých scénách. Jeho inscenace představují extrém, jakkoli ani jemu podle mě rozhodně nejde o to prvoplánově šokovat. Logicky zapadají do programu, který pojmenoval intendant Komické opery, ale jenž se snaží naplňovat v leckterém dalším německém operním divadle: vytvářet divadlo, které koresponduje s emotivním světem současného člověka.

Česká činohra, zdá se mi, se v posledních letech německému myšlenkovému a estetickému světu otevírá. Kéž by se trochu inspirovaly i operní domy: není přitom jistě třeba vrhat se do krajností, jaké představuje Calixto Bieto, ale bylo by si dobré po vzoru německého divadla uvědomit, že nemá smysl hrát operu, když si nepoložíme otázku, proč, o čem a pro koho ji dnes chceme hrát.