Divadelní noviny > Zahraničí

Německo v době koronavirového šílenství

Ve středu 18. března promluvila německá kancléřka Angela Merkel ke svým spoluobčanům. V jasném, věcném, přitom naléhavém apelu je vyzvala k disciplíně, solidaritě a pochopení pro dramatická omezení. Buďte si jistí: pro někoho jako já, pro kterého svoboda cestování a pohybu je jedním z těžce vybojovaných práv, jsou podobná omezení ospravedlnitelná jen v absolutní nouzi. V demokratickém státě by nikdy neměla být přijímána lehkovážně a vždy jen dočasně. Vědomí hodnoty svobody a občanských práv zaznívá i v mnoha dílčích komentářích dalších německých politiků, kteří v jednotlivých spolkových zemích hledají přijatelnou míru zákazů jako opravdu krajních řešení, zaváděných pouze na nezbytnou dobu.

Jaký to rozdíl oproti nácviku návratu totalitního režimu, jaký provádí česká vláda, diktující nejpřísnější opatření s bezostyšnou samozřejmostí a arogancí. Šéf krizového štábu Roman Prymula má samozřejmě pravdu, autoritativní režimy mohou být v boji s epidemií efektivnější nežli demokratické. Ale za jakou cenu? Andrej Babiš stále opakuje, jak jsme ve všem první, celá Evropa nás (se zpožděním) napodobuje. Jako by to byla nějaká soutěž – a jediným hodnoticím kritériem byly počty nakažených a mrtvých. Ale co ta čísla opravdu vypovídají? K 13. březnu česká vláda zařadila osmdesátimilionové Německo mezi rizikové oblasti, tehdy mělo 3 675 potvrzených nakažených. Přičemž se tam ovšem jen v týdnu 9.–15. března uskutečnilo přes 100 000 testů, v současnosti je to kolem 160 000 testů týdně. Desetimilionové Česko mělo ve stejný den „pouze“ 141 nakažených – ovšem z celkově 3 094 testovaných… O devět dní později bylo v ČR, která zavedla tvrdá opatření, 1 161 prokázaných případů (více než osminásobný nárůst), v Německu, které je pro naši vládu odstrašujícím příkladem nepřípadného váhání, 24 873 nakažených (ani ne sedminásobný nárůst). A to si pořád jen hrajeme s (velmi pofidérními) čísly, aniž bychom brali v úvahu dopady politicko-společenské, ekonomické a psychologické, které se při různých strategiích boje proti koronaviru budou zásadně lišit.

Německá strategie

Prohlášení Angely Merkel z 11. března, že by se podle expertů mohlo koronavirem nakazit až 60–70 % německého obyvatelstva, bylo na první pohled šokující, ale zjevně šlo o strategickou přípravu dalšího postupu: záhy přijdou nepříjemná opatření, bude vyžadována vysoká míra osobní zodpovědnosti, je tedy třeba vyhrotit vážnost situace. Německo jde patrně od začátku cíleně kompromisní cestou mezi Velkou Británií a Čínou – zavádělo omezení veřejného života pomaleji s vědomím, že se sice nakazí větší počet lidí, ale sníží se tím jiné škody. A připravovalo zdravotnická zařízení na větší nápor pacientů – má dnes například největší počet jednotek intenzivní péče v Evropě. A když jsme u těch dnes tak sledovaných čísel: při vysokém množství nakažených aktuálně vykazuje velmi nízké číslo mrtvých (k 24. březnu to bylo v Německu 159 z 32 991 nakažených, zatímco například ve Francii 1 100 z 22 304 nakažených).

První opatření regulující veřejný život v Německu začala po 8. březnu, kdy ministr zdravotnictví Jens Spahn doporučil zrušit akce s návštěvností nad 1 000 lidí. V následujícím týdnu ho postupně vyslyšeli ve všech spolkových zemích, většinou byla zavedena matematická hranice 1 000 návštěvníků, nicméně třeba v Berlíně to neřešili plošným zákazem akcí: berlínský starosta po dohodě s intendanty zastavil do 19. dubna činnost státních divadel, operních a koncertních domů bez ohledu na přesnou kapacitu sálů, velkým privátním divadlům uzavření doporučil, v případě kapacity do 500 diváků ponechal zvážení rizik na příslušných institucích s tím, že mají vycházet z pokynů Institutu Roberta Kocha. Ke konci týdne začaly přicházet i zákazy akcí, někde nad 100, jinde nad 50 účastníků, uzavírání muzeí, barů, klubů, sportovních zařízení, škol a školek. V úterý 17. března federální vláda (po setkání s představiteli vlád jednotlivých spolkových zemí) vydala první pokyny pro jednotný postup při dalším omezování sociálních kontaktů ve veřejné sféře, nicméně i tak zůstala vysoká míra odpovědnosti na vedení spolkových zemí, aby na místě reagovali na aktuální situaci v daném regionu. A to i za cenu, že docházelo k poněkud absurdní situaci, že se v Baden-Wüttenbergu směli na veřejnosti scházet maximálně tři (rodinně nespříznění) lidé, v Hesensku a Sasku maximálně pět lidí, v Hamburku šest… Aktuálně je po celém Německu kontakt na veřejnosti omezen na dvě (rodinně nespřízněné) osoby, přísnému zákazu vycházení se tu brání, zavedli ho pouze v Bavorsku a Sasku.

Divadlo v obýváku

Z prohlášení německých politiků je jasné, že se budou snažit uvolňovat omezení co nejrychleji – ale samozřejmě teď nikdo neřekne, do kdy budou která z nich platit. Mnoho divadel zatím prodává vstupenky na dubnová povelikonoční představení, jakkoli se zdá čím dál jasnější, že alespoň pro velké akce je sezona u konce. Postupně to vzdávají festivaly – vedení Theatertreffen zrušilo letošní ročník přehlídky nejlepších inscenací z německojazyčné oblasti už 16. března. Vedení Ruhrfestspiele nejprve doufalo, že přijde jen o zahajovací lidovou veselici 1. května, ale dnes už také oznámilo, že se festival rozhodně neuskuteční v plánovaném květnovém/červnovém termínu, prověřuje možnost přesunout část programu na podzim.

Německé divadlo, společensky angažované, jistě brzy začne koronavirovou krizi reflektovat, dramatička Anne Rabe ostatně už iniciovala virtuální autorský prostor, ve kterém společně s dalšími čtyřmi divadelními autory píše divadelní hru Koronamonology aneb Jak se distancovat. Zatím německá divadla udržují kontakt s publikem přes počítačové monitory. Diváci (a to i ti na českém gauči) mají unikátní šanci vidět výjimečné inscenace z celé německojazyčné oblasti. Jen namátkou pár tipů z Berlína: ze Schaubühne jsou postupně k vidění legendární inscenace Petera Steina ze sedmdesátých let, stejně jako vše podstatné z éry Thomase Ostermeiera. Starší inscenace (od šedesátých let) průběžně jednorázově zpřístupňuje Deutsche Oper – k vidění je třeba Wagnerův Tristan a Isolda (Jiří Kout, Götz Friedrich), porovnat lze s wagnerovskými inscenacemi ve Staatsoper Unter den Linden s Danielem Barenboimem za dirigentským pultem. I ta streamuje denně, na programu je mimo jiné skvělá inscenace Così fan tutte režisérky Doris Dörrie. Berlínští filharmonikové zpřístupnili na 30 dní zdarma digitální archiv s více než šesti sty (!) koncerty. Houslový virtuos Daniel Hope pod názvem Hope@Home nabízí každý den live koncerty ze svého berlínského bytu, kde se setkává s inspirativními hosty (Sebastian Koch, Max Raabe, Anna Thalbach…). Kromě toho vznikají nové formáty: herci Deutsches Theater na pokračování předčítají jednotlivé povídky z Boccacciova Dekameronu, Münchner Kammerspiele denně zpřístupňují interní nahrávky svých představení, ale také tu experimentálně sehráli hru Yung Faust Leonieho Böhma: čtyři umělci se účastnili přes kameru z vlastního domova. Je toho tolik, že je to až demotivující. Ale hlavně: přece jen tu chybí to nejpodstatnější, co dělá divadlo divadlem… Theatertreffen právě zveřejnilo, že se snaží vyjít vstříc volání po virtuálním festivalu a hledá případné digitální formáty. Ale rovnou deklarovalo: Nechceme přitom ztratit ze zřetele, co je na Theatertreffen klíčové, totiž že jde o společné setkávání a živě hrané divadlo.

Politický kabaret

Na konci února napsal německý kabaretiér Chin Meyer v jednom ze svých sloupků pro Berliner Kurier: Také na svých představeních vídám první prázdná místa způsobená strachem z koronaviru. Což nedává smysl. Smích koneckonců posiluje imunitní systém. Je to úplná hloupost, odříct se kabaretního večera, a pak se kvůli oslabenému imunitnímu systému nakazit v supermarketu… Představení jeho programu Život v plusu byla postupně rušena, ale hrál, dokud to šlo – naposledy na festivalu HumorZone v Drážďanech 12. března. Bylo rozumné a zodpovědné v té době ještě hrát? Bylo rozumné a zodpovědné na představení v té době jít?

Česká vláda nám to vlastně velmi ulehčila, když vše rychle zakázala. Dilemata, jak se zachovat, byla rázem pryč. Pohodlné. A děsivé, jak v nás (cíleně?) provokuje a znovu probouzí totalitní myšlení. Před pár dny jsme se ušklíbali, když někdo nosil roušku. Dnes nasazujeme roušky při procházce v liduprázdném parku, když jedeme sami v autě, v prázdném koncertním sále hraje pianista s rouškou, orouškováni jsou televizní moderátoři… A všichni se tak podílejí na tlaku, abychom se bezmyšlenkovitě podřídili příkazům, místo abychom používali zdravý rozum. Ti, kdo zapochybují, budou lynčováni… Panika nicméně vyvolává výbojné reakce i v demokraticky vyspělejší německé společnosti. Kdo ještě teď odmítá kolektivní hysterii, bude postaven na pranýř, řekl začátkem března německý satirik Dieter Nuhr. Reagoval tak na výtky, které se na něj snesly, když se na sociálních sítích ohradil proti zrušení svých představení: Onemocnělo u nás 0‚001 % populace. Takže bych prostě rád o víkendu vystoupil. O slovních útocích, které si za to vysloužil, se psalo i v tisku, nicméně diskuse pod jeho vyjádřením (cca 3 500 komentářů) byla daleko barvitější. A více nežli urážek bylo příspěvků skutečně diskusních, s argumenty pro i proti. Kromě těch, kdo ho označili za egoistického, bezohledného blbce, který ohrožuje životy druhých, mu i leckdo dal za pravdu, že hysterie je přehnaná a strach nakonec nebezpečnější nežli sám virus…

Dieter Nuhr i další by rádi vystupovali, neb je to živí, leč jistě nejde jen o to. Více než kdy jindy je nám dnes třeba nadhledu, se kterým glosují svět – a politický kabaret v Německu velmi intenzivně žije. Tedy teď alespoň omezeně. Chin Meyer píše dál sloupky (napsal jeden i pro Divadelní noviny – viz strana 3). Mimochodem, jeho první koronavirový text je už z 29. ledna a začíná: V Číně se objevil nový virus. Přenáší se především z panických zpráv na panické čtenáře, kteří se potom panicky vyhýbají čínským restauracím jako předměstí záhadné plicní choroby. V první řadě se ale virus šíří online. Vyhledávač při zadání výrazu „koronavirus“ nabízí 993 milionů odkazů, „chřipka“ nedosahuje ani jednoho procenta z toho. Corona zabila zatím 100 lidí (v Číně, při počtu obyvatel 1‚2 miliardy), mrtvých na chřipku je jen v Německu ročně 25 000. Na konci března sice čísla vypadají jinak, ale stejně bychom na takovéto statistiky možná neměli tak úplně zapomínat… Ne náhodou s podobnými srovnáními v minulých týdnech v rámci boje proti panice přišli rovněž jak Dieter Nuhr a jeho hosté v pořadu Nuhr na Jedničce, tak Oliver Welke a jeho hosté v heute-show na druhém německém programu. V televizních politických kabaretech nadále sarkasticky komentují oba extrémy: iracionální, hysterické jednání, stejně jako nepřípadnou lehkovážnost (Oliver Welke k projevu Thomase Bacha, že Japonsko v létě přivítá na olympiádě celý svět s otevřenou náručí: 11 000 sportovců z 200 zemí se nakazí olympijským duchem. Thomas Bach už teď získává zlatou medaili v disciplíně ignorance a kompletní ztráta kontaktu s realitou.). Hledají absurdní i zábavné momenty, které tyto dny přinášejí – se vší tou prací z domova, zavřenými školami (Oliver Welke: Mnozí rodiče právě zjistili, že učitel je přece jen řádná profese). Pozoruhodné je, že se nyní téměř nenaváží do vládnoucích politiků a jejich aktuálních rozhodnutí. Vnímám to jako vyjádření respektu k tomu, jak se v Německu politikové snaží situaci řešit – a vědomí, že nikdo z nás neví, jaká řešení jsou opravdu ta správná. Přičemž důležité je zachovat si zdravý rozum a humor.

Psáno 25. března 2020.

• Autor: Lenka Šaldová
• Publikováno: 31. března 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Německo v době koronavirového šílenství

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ