Divadelní noviny > Kontext

Nemoc duše zbavené transcendence

Jako letní inspirativní čtení připravila naše autorka filmových recenzí několik textů ze současného filmového světa. Jako první nabízíme delší studii kontroverzního snímku Larse von Triera Nymfomanka.

Nemoc duše zbavené transcendence

Uvedení filmu Nymfomanka provázela mohutná reklamní kampaň postavená na sexuálním lákadle a těžící z pověsti světoznámého režiséra Larse von Triera coby skandalisty. Tento marketingový tah, jak vidno ze statistik návštěvnosti kin, slavil úspěch. Nymfomanka I. a II. završuje tzv. trilogii deprese (o filmu Antikrist viz Mejzlíková, Z.: V namodralém šeru, o filmu Melancholia viz revue Prostor 93/94).

Je sice velebena pro svou veselost, zábavnost a snadnou stravitelnost, ve skutečnosti však do této trilogie nepochybně patří. Depresivní je jednak příběh hrdinky, ale tristní dojem vzbuzuje i umělecká úroveň filmu; nabízí sice obvyklý hluboký ponor do dané tematiky, ale tentokrát by si zasloužil lepší formu. Pětihodinový film je rozdělen do dvou dílů, přičemž jde o zkrácenou, „cenzurovanou“ verzi; domnívám se, že onen rádoby hard-core materiál někdo soudný vystříhal ne proto, že by obsahoval nezveřejnitelné sexuální košonerie, ale proto, že další hodinu plytkých scén by nebylo možno pro nudu vydržet.

Přírodní síla nymfomanie

Hrdinka jménem Joe, žena něco po čtyřicítce, vypráví svůj životní příběh staršímu muži Seligmanovi, který ji najde na ulici zmlácenou a ujme se jí. První díl rekapituluje Joeino dětství a mládí (v podání Stacy Martinové), druhý dospělý věk až do současnosti (zralou Joe hraje Charlotte Gainsbourgová). Joe si svůj dar či prokletí silné sexuální náruživosti spojené s nechutí vytvářet trvalejší vztahy diagnostikovala jako nymfomanii. Seligman (Stellan Skarsgård), zachránce, zpovědník, pozorný posluchač a glosátor je naopak panic a bytost naprosto asexuální. Zatímco ona se v jakési náhlé pozdní lítosti obviňuje za svou „špatnost“, Seligman jí projevuje pochopení a v podstatě všechny její činy, jakkoli nemorální, ospravedlňuje. V nymfomanii spatřuje přírodní sílu, jíž nelze vzdorovat.
Joe už od raného dětství věnovala obrovskou pozornost svému tělu a jeho erotickým reakcím, téměř neustále masturbovala a brzy zahájila pohlavní život s partnery. Ten měl podobu jakési pubertální nebo ještě dětské hry zaměřené na souložení s co největším počtem mužů. Cílem nebylo fyzické a psychické uspokojení ze sexu, neřkuli ze vztahu či aspoň krátkodobé vzájemnosti, ale balíček bonbonů, o který se Joe vsadila s kamarádkou. Společně s několika vrstevnicemi založila zájmový klub, sesterstvo, kde se vzájemně trumfovaly počtem svých souložníků a pěstovaly jakýsi pseudonáboženský kult vagíny.

Tento přístup k sexualitě a vztahům si Joe zachovává až do dospělosti; sex pro ni znamená volnočasovou aktivitu a druh seberealizace. Zničující následky, které tento „sport“ má na některé její partnery, například ženaté muže a otce rodin, jsou jí zdrojem dobré zábavy. Teprve když k jednomu ze svých milenců pocítí dosud neznámé emocionální hnutí, pokusí se žít ve stabilním vztahu a dokonce se stát matkou. Brzy ji to ale začne nudit natolik, že přijde o orgasmus. Tato životní „tragédie“ ji žene nejen zpět do víru polygamie, ale i k méně „fádním“ objektům a způsobům pohlavního styku (triolismus, homosexualita či sadomasochismus). Kvůli honbě za znovunalezením orgasmu, pro ni jediné hodnotné životní náplně, opustí manžela i malé dítě.

Sexy a zábavná

V první části filmu vystupuje protivná adolescentka, která si jen zahrává a zneužívá lidi – některým recenzentům ovšem připadá „sexy“ a „zábavná“ –, ve druhé části zoufalá žena, jíž se dá věřit, že svou poruchou možná i trpí. Na doporučení zaměstnavatele se dostaví ke skupinové terapii, ale vzápětí spektakulárně odejde, prohlašujíc cosi o svobodě a o právu na svou odlišnost. Její extempore se stává jakousi téměř politickou proklamací: nenechám se omezovat společností a její falešnou morálkou! Především tou vycházející z křesťanských základů, která jen křiví přirozenost člověka. Je v tom rozpor, protože Joe už si po čtyřicítce začíná uvědomovat, jak ji její nymfomanie zotročuje – tedy nikoli „pokrytecká“ morálka společnosti – a vlastně žádné uspokojení nepřináší. Sama se jí po mnoha peripetiích a dlouhém praktikování sadomasochismu pokouší zbavit tím, že si zakáže jakékoli sexuální aktivity. K Seligmanovi se dostává v době, kdy se rozhodla být nadále čistá jak lilie.

Nepřesná diagnóza

Zásadní problém tkví už v nepřesné diagnóze. Spíše než nymfomanka je Joe anetická psychopatka, simplexní osobnost, tj. osoba emočně plochá, neschopná soucitu s druhými a tudíž nezpůsobilá vytvářet pevné a trvalé vazby, neochotná dodržovat jakékoli morální normy alespoň v jejich základní podobě, která znamená neškodit bližním. Sporné může být, zda se nymfomanie vyvinula na podkladě takto strukturované osobnosti, anebo zda primární nymfomanie vedla k takovémuto zploštění osobnosti. Jedná-li se skutečně o nymfomanii, neprojevuje se zrovna rozverným prožíváním, jak bychom si u této nemoci představovali. Už záběr na tvář Charlotte Gainsbourgové vypovídá spíše o depresi. Rozpustilou sexuální náruživost lze věřit Felliniho Lištičce (Amarcord), ale ne této astenické žínce s nekonečně smutným výrazem. Jádro problému se dá zřejmě hledat v psyché hrdinky. Přemírou sexu se Joe nevědomě pokouší zalátat díry ve struktuře osobnosti a emoční deficity, to z hlediska psychologického. Věc má ale i duchovní aspekt, neboť idolatrie sexu slouží za náhražku vyloučeného posvátna. Tím se hrdinka filmu stává modelem a metaforou celé současné postsekulární společnosti, která škrtá vertikálu a uprázdněné místo po Bohu zaplňuje různými bůžky, z nichž nejrozšířenější je asi modla konzumu. Konzumu čehokoli, včetně sexu, jenž se tím oddělil od mezilidských vztahů a stal se samostatnou položkou v nákupním seznamu hypermarketu života počátku 21. století v bohaté západní, jakkoli ekonomickou krizí zmítané civilizaci.

Křesťanská symbolika

K posvátnu a křesťanské symbolice odkazuje řada motivů. Joeino vidění při spontánním orgasmu ve dvanácti letech má být blasfemickou obdobou Kristova vyvolení. Vůči křesťanské morálce se Joe vymezuje a pokouší se ji negovat, jenže právě tím dokazuje její sílu a přítomnost ve vlastní mysli. V morálních nárocích spatřují tvůrci filmu masochisticky přijímané násilí, a proti tomu se Joe má vzbouřit. Pozoruhodné je, že tato její svatá válka se děje právě prostřednictvím násilí na bližních i na sobě (sadomasochismus). S dojmem, že se osvobozuje, nechává se Joe spoutávat. V mladistvém rozletu se jí zdálo, že si může dělat se sebou i s druhými, co se jí zlíbí, ve zralém věku začíná zjišťovat, že jí už ani vlastní život nepatří, že nežije, ale je vláčena svými vášněmi, které jí přinášejí vposledku jen bolest a frustraci. Náhle „prozře“ a nabude přesvědčení o své vině, a tento postoj se svou křečovitostí příliš neliší od dosavadních sexuálních výstřelků. Její nerozumný a hysterický způsob autoterapie – naprosté odmítnutí tělesnosti a sebezatracení, skutečné nebo předstírané – vypovídá o tom, že Joe jde ode zdi ke zdi. Závislosti se hodlá zbavit úplnou abstinencí, jenže zvrat v opak je jen potvrzením původního stavu. Přece jen ale její bláznivá snaha obsahuje náznak řešení, skrytého v touze po spolupřítomnosti druhého člověka. Joe se chce vyzpovídat, zatouží po moudré radě, po opoře, po kotvě, po sebepřijetí a po přijetí Druhým – to znamená vlastně po Bohu. Toto všechno zdá se reprezentuje rodičovský, zdánlivě asexuální Seligman. Joe si nutkavě sype popel na hlavu a stejně tak nutkavě jí to Seligman vymlouvá, přesvědčuje ji o tom, že je vlastně dobrá víla, která oblažila mnoho mužů, za své pudy i jimi zapříčiněné zlo nenese odpovědnost a koneckonců má právo realizovat svou sexualitu bez ohledu na negativní dopady pro okolí. Seligman se tedy zdá být ideálním pseudospasitelem, dárcem odpuštění, přijímající mateřskou, téměř božskou postavou. Nakonec se ale projeví přízemně, živočišně a sobecky, náhle podoben všem ostatním mužům, a proto nemůže Joe v její vlastně náboženské potřebě a nevědomém hledání Boha uspokojit. Proto ona zareaguje tak, jak je jí vlastní – krutě, zkratkovitě, bezcitně a pomstychtivě.

Konstrukty Larse von Triera

Ústřední dvojice je dosti nevěrohodná, jedná se o konstrukty. Von Trier potřeboval stvořit naprosté opaky; ona zvrhlá, on neposkvrněný, ona nevzdělaná, on knihomol. Obě postavy, reprezentující dvě stránky autorského ega (nymfomanka představuje von Trierovu posedlou duši, Seligman jejího obhájce), jsou výrazně narcistické. To, co mezi nimi probíhá, je hra: Joe se předvádí se svou zkažeností, Seligman se svou moudrostí. Oba chtějí toho druhého využít. Joe Seligmana k sebeospravedlnění, on ji k zasvěcení do sexu. Na principu vzájemného využívání stojí víceméně všechny partnerské a přátelské vztahy a pokud si to zůčastnění aspoň částečně uvědomují, mohou to bez potíží do celého vztahového komplexu začlenit. Problém nastává, jestliže si tento výměnný obchod partneři nejsou schopni nebo ochotni přiznat a reflektovat. Sebepředvádivá hra Joe a Seligmana se tak lehce může obrátit proti nim. Vzájemně si něco nalhávají, ale lžou i sami sobě. Hrdinka se tváří „žensky“, prezentuje se v roli superženy, ale pravda je taková, že svou ženskost vůbec nepřijala, že ji v sobě nenávidí a znásilňuje ji. (Ženskost totiž neznamená pouze zabývání se vlastní vagínou a ustavičné vyhledávání sexu, ale například též otevřenost vůči vztahu, obětavost, ochotu pečovat o někoho nebo něco, mateřství, ať již ve smyslu výchovy dítěte nebo vytvoření uměleckého díla – a žádnou z těchto vlastností Joe neoplývá). Do její neukojitelné sexuální potřeby se převlékla frustrovaná touha po lásce a po přijetí, po spojení se svým vnitřním ženským já i po spojení s druhými. Zřejmě se tak projevil důsledek výchovy chladnou matkou. Joe se tím více upnula k otci silně eroticky zabarveným poutem, ale ani to, ani množství partnerů nemohlo nahradit mateřskou přijímající náruč a ženský aspekt Boha, dárce života a práva na život. Domnělá nymfomanie tak může představovat symptom negativního mateřského komplexu, a nikoli projev „osvobozeného ženství“.

Paralely

Seligman zase předkládá sebeobraz altruistického mudrce. To, co vypouští z úst, jsou však broukopytlíkovská moudra stárnoucího pseudointelektuála. Vzdělanecky zapůsobí možná na blběnku Joe, ovšem jeho vývody i snaha stavět se moudrým starcem jsou trapné. Ve svých glosách k Joeinu příběhu nachází paralely mezi sexem, rybařením a Bachovými kantátami; dokáže spojit cokoli s čímkoli a vyrábět umělé souvislosti, jen aby to vypadalo zajímavě. Jeho učeně se tvářící prohlášení jsou buď sentencemi ve stylu Ipolita Ipolityče, objevujícího naprosto zjevné pravdy, anebo teoriemi lidového mudrlanta, který vidí v čemkoli symbol čehokoli. Dozvíme se například, že křesťanská církev se rozdělila na východní a západní nebo že ikona na stěně je posvátným obrazem východního křesťanství, a společně s Joe se zřejmě máme podivovat Seligmanově neobyčejné vzdělanosti; při srovnání lovu ryb se sváděním mužů pravděpodobně máme žasnout nad originalitou jeho myšlenkových spojů. Postava Seligmana, vytvářejícího jakousi teorii všeho, by se dala chápat ironicky. Mají-li být poučky tohoto Děda vševěda brány vážně, svědčilo by to pro režisérovu ztrátu soudnosti.

Za zmínku stojí také von Trierova politicko-sociálně-feministická teorie, kterou tímto vmrštil do tváře „establishmentu“, zřejmě s dojmem, že sděluje něco revolučního, co diváky otřese podobně jako „odvážné“ erotické scény: Nymfomanka je podle něj za své jednání obviňována proto, že je ženou – mužům se něco takového (promiskuita, rozvraty rodin) běžně toleruje. Von Trier se tak stává rádoby feministou, pasuje se do role obhájce žen a jejich práv. Joe povyšuje na bojovnici za svobodu, na spravedlivou rebelku proti pokrytecké společnosti, falešné morálce a puritanismu. Seligmanovými ústy její chování dokonce označuje za vzpouru proti buržoazii. Pozoruhodné je, že pro tento „ušlechtilý boj“ si vytvořil docela politováníhodné monstrum, ženu s narušenou psychikou, v níž chybí tzv. vyšší city a která ignoruje základní pravidla společenského soužití.

I Seligman pravděpodobně trpí negativním mateřským komplexem, když se do svých šedesáti ještě nedokázal intimně sblížit se ženou, aniž by byl homosexuálem. Joe mu představuje matku-zasvětitelku. Hlavní postavy si tedy na sebe vzájemně projikují roli Velké matky, čímž si nakládají neúnosnou archetypickou zátěž, nadlidský nárok, který nikdo nemůže bezezbytku naplnit – ani reálná matka, ani její vyhledávané náhražky. Obraz Dobré matky lze vnitřně konstituovat pouze ve spojení s transcendencí (odtud Jungovo kladné hodnocení katolické úcty k Panně Marii, kterou tento protestant, mezi jehož první čtenáře patřili preláti ve Vatikánu, považoval za uznání ženského aspektu Boha). A není-li takového spojení s transcendencí, končí to tragicky. Ve filmu lze tedy nalézat i podobenství o naší materialistické civilizaci, jíž zoufale chybí spojení s Matkou, které nahrazuje zběsilým obstaráváním matérie, hmotných požitků. Hypersexualizací se projevuje touha po duševně-duchovním spojení s vnitřním ženstvím, potlačovaným a znásilňovaným staletími patriarchátu, exploatujícího Matku přírodu i samotný princip ženství, touha po opětovném spojení s Animou, s vlastní duší – centrem života. Z inflace sexu ale zákonitě plyne jeho devalvace. Devalvovaná měna nemá kupní sílu a devalvovaný sex nemůže uspokojit, a proto jsou jeho konzumenti odsouzeni k věčné frustraci, nutkavé honbě za množstvím zážitků, k otroctví.

Odkazy a inspirace

Vyrovnávání se s vlastní protestantskou výchovou a s otcem-pastorem je rys, který má von Trier společný s Ingmarem Bergmanem. Tvrdost otce a jím prezentovaná pokřivená podoba víry pochopitelně vede ke vzpouře a k odmítnutí křesťanství – to je asi nejpřirozenější a nejčastější reakce takto vychovaných dětí. A jak už tomu bývá, s odmítnutím onoho falešného obrazu boha škrtají tito lidé ze svého obzoru i případného Boha skutečného a zabraňují si tak v přístupu k duchovnu. Popřením a vyloučením této dimenze však dochází k zploštění vnitřního života, jehož projevem jsou pak různé závislosti na modlách, ale i duševní nemoci. Jednou z nich je právě deprese. Celá von Trierova „trilogie deprese“ více či méně zjevně zobrazuje duši zbavenou vertikálního vztahu, frustrovanou v jedné ze svých základních potřeb, tj. v potřebě sebepřesahu a upínání se k absolutnu. Taková duše se uzavírá sama v sobě (incurvatio in se ipsum), omezuje se na nekonečnou onanii bez kýženého uspokojení. Taková duše je zároveň nymfomanická a frigidní. A z tohoto kruhu není cesty ven, leč by se prolomil právě zamířením k Druhému. Zpočátku může mít ten druhý lidskou podobu, neboť v nesobecké lásce k partnerovi či vůbec k bližnímu se odráží střípek lásky božské. Vyjít ze sebe sama je však pro dnešního frigidně-nymfomanického konzumenta, uzavřeného v pasti sebeuspokojování, jednou z nejtěžších věcí. Von Trier se tak, ať již záměrně nebo bezděčně (těžko se mi věří, že chtěl opravdu natočit jenom pornografickou podívanou, která na rozdíl od jeho předchozích filmů nic moc „neřeší“) stává brilantním diagnostikem dnešní doby. Léčbu ale nenavrhuje, zřejmě proto, že sám ji nenalézá; a tak se východiskem stávají vraždy, sebevraždy, v nejlepším případě antidepresiva.

Násilí jako ústřední téma

Film rozhodně není „studií ženské sexuality“, jak hlásá reklama a opakují kritici. Vždyť se zde rozebírá sexualita jedné vyšinuté povětrnice, která má k průměrné ženě (které stačí jeden partner za noc, dosahuje orgasmu ne po hodinách, ale po minutách soulože, a ještě přitom něco cítí nejen v pohlavních orgánech, ale i v mysli a srdci) hodně daleko. Joe skutečně nepředstavuje exemplář, na němž by bylo lze ilustrovat „ženskou sexualitu“. Možná zde jde o mužskou představu ženské sexuality, jak tomu nezřídka v takových případech bývá. Představu, resp. zbožné přání: hezké bezduché tělo, disponibilní za všech okolností a svolné ke všemu, hračka, již lze používat k plnění nejbizarnějších přání, hračka, která si nic nenárokuje, nemá žádné emoční ani jiné potřeby a mimo sexuální sféru vlastně neexistuje. Nezatěžuje muže svou stálou přítomností, svými nároky, není žádným plnohodnotným Ty, s nímž by bylo třeba počítat, s ním komunikovat a k němu se vztahovat. Pod maskou von Trierovy lásky k ženám se tedy skrývá mysogynie (zpracovaná v Antikristovi). Ta je projevem autorova ambivalentního vztahu k Animě, k vlastní duši trápené depresemi jakožto následky násilí páchaného na ní. Násilí v podstatě představuje jedno z hlavních témat von Trierových filmů.

Sebenenávist a zoufalství

Sebenenávist a zoufalství (zpracované v Melancholii) si ale v nejnovějším autorově opusu nasazuje rozesmátou škrabošku, jíž tak mnoho diváků i kritiků naletělo: „Ó jak hezký zábavný film o konečně už odlehčeném tématu, o erotice a sexu!“ Co se to stalo s naší citlivostí, že už nedokážeme rozlišit a vnímat, jak málo je v tomto pornografickém filmu erotiky a radosti?! Tváří se komediáně, ale čiší z něj stejná tíha, smutek a bezvýchodnost jako z předchozích součástí „trilogie deprese“. Jakkoli se nymfo- a jiné mánie mohou z povrchního pohledu jevit vesele a hravě, dříve nebo později hrozí pád na jejich stínovou stranu, přesun do jejich druhého pólu – do deprese. Otázkou zůstává, zda v této von Trierově maskovací hře lze spatřovat jen faleš a neupřímnost, anebo je to součástí jeho plánu (moc dobře ví, že mánií zobrazuje depresi, a baví se tím, kolik diváků mu na jeho maškarádu skočí). Ovšem považovat Nymfomanku za komedii, to vypovídá jednak o neobeznámenosti se základními psychologickými fakty, což by tolik nevadilo, ale bohužel i o ztrátě emoční a sociální inteligence, a to je alarmující. Za „nejzábavnější“ je označována scéna s Umou Thurmanovou: zhrzená manželka vezme své děti a navštíví Joe, která jí odloudila manžela. Je to bezpochyby mistrovsky zahrané a zrežírované, a manželka se vskutku chová hystericky. To však nedává důvod k smíchu, neumenšuje bolest a tíživou trapnost celé situace. Sympatie diváků se ale přiklání na stranu Joe, která má z utrpení matky tří dětí legraci. Proto se znovu ptám, co se to stalo s naší citlivostí? Jestliže se touto tristní scénou diváci včetně značné části kritické obce dokáží bavit, nesvědčí to o naší morální indolenci? A proto se nelze ubránit myšlence, co když jsme ve své většině stejní jako Joe?

Objekty

Trochu humorná je snad jediná scéna, hádka dvou afroameričanů. Natolik se ponořili do svého sporu, jak se o Joeino tělo podělí, že ani nepostřehnou její odchod. Je v tom cosi příznačného. I hrdinka se tak zaměřuje na sebe, že téměř nevnímá druhé lidi, své partnery, „objekty“. Hledá jen vlastní uspokojení, její qiasivztahy jsou onanistické, a proto o ně vzápětí vždy přichází. Podobně celý film působí coby von Trierova ipsace, pro kterou už divák nepředstavuje partnera, ale objekt, na němž se autor ukájí – například samoúčelnou citací svých předchozích děl. Joe chybí radost ze života a ze sexu, a tak se ji pokouší dobývat různými krkolomnými prostředky. Podobně když dojde tvůrci inspirace a věci nepřicházejí samovolně a přirozeně, vymýšlí se různé rafinované metody, jak dojít k cíli, k uspokojivému uměleckému tvaru. Ten se však dostavuje tím méně, čím víc se tlačí na pilu.

Film jako autoterapie

Von Trier se svým zatím posledním dílem chce léčit, exhibovat, šokovat. Sebeléčba je přijatelnou imanentní součástí téměř veškeré tvorby. Na mírnou exhibici jsme u tohoto režiséra také zvyklí, tentokrát však irituje podceněním inteligence p.t. diváctva, jež jeho milovaný a oslavovaný tvůrce-Děd vševěd hodlá poučit o kunsthistorii, náboženství, sexualitě, demokracii, genderu i rybaření. A co se týče šokování, v tom je von Trier poněkud anachronický; zpověď nymfomanky a sexuální scény by způsobily úlek tak před padesáti lety. Dnes, kdy jsou přehršle pornofilmů snadno dostupné na internetu, těžko očekávat šok nebo pohoršení. Velký režisér servíruje s nálepkou pikanterie něco, co se dávno stalo houskou na krámě. A pseudoblasfemií neděsí a neuráží už snad ani ortodoxní křesťany – to bylo aktuální naposled za časů Buñuela a Pasoliniho. Možná by von Trier měl v tomto punktu větší úspěch u muslimů, ty by si nějakým znevážením Mohameda asi popudil, ale výsměch křesťanským symbolům či jejich různé použití a zneužití je něco tak obvyklého, že už nikoho nevzrušuje. Každopádně mi ale připadá absurdní označovat Nymfomanku za „zábavný a chytrý“ film, neboť hrdinčin sex je neerotický a nudný a hrdinovy promluvy přihlouplé. Devízy tohoto díla jsou někde jinde. Jeho hodnota spočívá v trefné diagnostice postsekulární konzumní společnosti a duše postrádající vertikálu.

• Autor: Zdena Mejzlíková
• Publikováno: 17. srpna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nemoc duše zbavené transcendence

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ