Nenahraditelný svátek
Na hradecký divadelní festival – pořád ještě největší v republice a okolí – nedám dopustit. S výjimkou prvého ročníku jsem zatím žádný nevynechal, a tak festival a jeho nenahraditelná atmosféra patří k mým nejradostnějším rituálům roku, ke stále vzácnějším svátkům duše (podobně jako podzimní pražský festival německy mluveného divadla). Zažil jsem v Hradci od A do Z legendární éru Vladimíra Morávka a jsem rád, že nyní mohu být při tom, kdy se rodí a nadějně se má k světu další velká éra, éra autorského divadla Davida Drábka. (Éru zázraku zvaného Drak nepočítám, ta probíhá v podstatě nepřetržitě od jeho vzniku). Oč více hradecké „regiony“ léta ignorují centrální média, kritici i grantové komise, o to vehementněji se tohoto jedinečného a nenahraditelného svátku evropského divadla zastávám a bohdá zastávat budu. Bohužel nejsem Sorös, ba ani Bakala, abych mohl Hradci z vlastní kapsy „dorovnat“ to, co kulturní ignorantství na centrální i regionální úrovni tomuto jedinečnému kulturnímu fenoménu (zdaleka přesahujícímu význam divadla, regionu i státu) léta odpírá: velkorysou finanční podporu. Takto abych se každoročně znovu a znovu bál – kromě marného rozčilování se nad klesající úrovní Hadriána – o postupně se zužující spektrum zahraniční účasti, jež není dáno dramaturgickou nevynalézavostí otců festivalu, ale jejich finančními možnostmi. Jestliže se kdysi o hradeckém festivalu psalo jako o Otesánkovi, dnes se z „obžerného“ Otesánka stalo ne snad dosud podvyživené, rozhodně však skromně se stravující náctileté dítě, jež navzdory minimálním nárokům stále poskytuje široké (nejen)divadelní rodině maximum potěšení.
Komentáře k článku: Nenahraditelný svátek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
