Kdyby nebylo lidí, šlo by to jako po másle
Na samém sklonku sezony brněnská Reduta uvedla Nenápadný půvab buržoazie – podle stejnojmenného slavného filmu. S podtitulem Hommage À Buñuel Et Carrière. Riskantní podnik, zvlášť když jde o poctu tvůrcům tak svrchovaným, v podstatě klasikům, jejichž dílo je již dávno jednou z ikon moderního umění.
Jiří Vyorálek a Petra Bučková v expresivní scéně Nenápadného půvabu buržoazie FOTO Kiwa
V jednom rozhovoru Luis Buñuel řekl, že jako předlohu svých filmů nepotřebuje vynikající literaturu, potřebuje průměrnou literaturu – umění z ní udělá sám. Jenže většina jeho scénářů – především z pozdního, vrcholného období – vysoká literatura je. Podobně jako každá dobrá kniha pracují s posunutými stereotypy, konvencemi a banálními situacemi jakoby ze života, které představí v nečekaných (často nereálných nebo lépe řečeno nadreálných) souvislostech a nasvítí je z neobvyklých úhlů. O scénáři (a filmu) Nenápadného půvabu buržoazie, který napsal s Jean-Claude Carrièrem, to platí obzvlášť.
Jeho základní nápad, myšlenka, je jednoduchá: skupina přátel se chce navečeřet, ale nikdy se jí to nepodaří. Nejprve v noblesní restauraci hosty od večeře odradí katafalk s mrtvým majitelem. Podruhé přípravu hostiny přeruší náhlá milostná touha hostitelů. Potřetí do luxusní jídelny vnikne vojenská jednotka, která se poblíž účastní manévrů. Její velitel pozve jedlíky do svého bytu, ukáže se však, že se ocitli na jevišti v představení, které publikum vypíská. Následující večeři zmaří policie, která stolující společnost zatkne za pašování drog. A na poslední hodování zase vniknou gangsteři, kteří hosty postřílejí.
Jedna situace stíhá druhou ve stále se zrychlujícím tempu, jako bychom byli svědky jakési vyšinuté crazy komedie.
Ne vše je samozřejmě „realita“, některým postavám se děj pouze zdá, a někdy dokonce jde o sen ve snu. Luis Buñuel, člen původní Bretonovy surrealistické skupiny, tvůrce „kultovního“ Andaluského psa, se se surrealismem nikdy definitivně nerozešel. Sen a další surrealistické zaklínadlo – princip slasti – mu zůstaly do konce života důležitým inspiračním zdrojem. Ve svých vzpomínkách sice o pařížské surrealistické skupině napsal: Měšťáci se bouřili proti měšťákům. To byl i můj případ. Vzápětí ale dodal: Většina surrealistických intuicí byla správná.
Klamné strašidlo deekranizace
Před nedávnem Jan Vedral v těchto novinách zpochybnil převody slavných filmů na našich jevištích – je to pro něj příznak úpadku současného českého divadla, kdy se činoherní soubory namísto pěstování dramatického umění zabývají deekranizací filmů… (Ponechme stranou, že právě tato pasáž jeho článku inspirovala jednu rozverně-ironickou scénu brněnského Nenápadného půvabu.) Zdivadelněné filmy se v repertoáru činoherních scén objevovaly v posledních letech opravdu často, to ale o stavu soudobého českého dramatického umění vypovídá spíš statisticky než kvalitativně. Rozhodující je přece úroveň, „novost“ inscenace a je konec konců nepodstatné, co bylo její předlohou. Allenův Sex noci svatojánské léta – jistěže v různé inscenační kvalitě – putuje českými divadly a třeba předloňská transkripce Felliniho Zkoušky orchestru v Divadle na Vinohradech přinejmenším přesáhla standard vinohradské inscenační tvorby.
Autonomní text
Brněnský Nenápadný půvab buržoazie má ovšem v této „inflaci“ deekranizovaných filmů výsadní postavení. Není totiž pouhým divadelním přepisem Buñuelova a Carrièrova scénáře (a filmu). Na půdorysu buñuelovských situací vytvořili Jan Mikulášek a Dora Viceníková autonomní dramatický text. Tak například filmová večere v restauraci s nebožtíkem je v divadelní podobě předvedena jako kar za mrtvého. Příprava pohřbu, smuteční hostiny, výběr hudby – mrtvý (Ondřej Mikulášek) na předscéně to vše jakoby nezúčastněně pozoruje. Evidentně se mu nelíbí role zemřelého, nakonec je ale brutálně nacpán do rakve a odnesen. Filmová scéna s gangstery je na jevišti transformována v sebevražednou sekvenci, v níž se její účastníci – za doprovodu sentimentálního francouzského šansonu – sami zastřelí revolverem, ale vzápětí ožijí: jako perpetuum mobile. Církevní motiv (v Buñuelově filmu je to biskup, který se u jedněch hostitelů nechá najmout jako zahradník) je pak substituován převlekem všech postav do kněžských hábitů, konzumujících heroin – to je patrně také odkaz na filmovou scénu, v níž jsou účastníci večírku zatčeni za pašování drog.
V Mikuláškově inscenaci jsme svědky i několika velkolepých žranic, k nímž v Buñuelově filmu nikdy nedojde. Nejprve se všichni přecpou pomfrity. Sekvence končí totální destrukcí. Posléze si nemohou poradit s gumovými kuřaty a konzervami bez otvíráku, takže se ze zoufalství zakousnou do vlastních šatů a bot… Velice jim „chutná“ i v jiné scéně, v níž jedna z postav pronáší monolog o svém zemřelém otci, z jehož urny, kterou drží v rukou, nabere hrst popele a s chutí jej pojídá. Aluze na Samuela Becketta? Ostatně „postmoderních“ citací je v inscenaci celá řada, pojídání tkaniček přece pochází ze Zlatého opojení a nechybí ani česká klasika zastoupená profánní replikou z Furiantů ten punč platím já a nápěvem z Prodané nevěsty Proč bychom se netěšili, doprovázejícím spíš existenciální než surrealistickou báseň ve finále.
Diskontinuita filmu, kontinuita inscenace
V buñuelovské monografii si Jiří Cieslar pro charakterizaci Nenápadného půvabu buržoazie vypůjčil slova Raymonda Durganta: Nikoli patetický anděl zkázy, ale shovívavější, přesto neméně pohotový anděl interrupce. Podle Cieslara je přerušování děje základním principem motivickým i stylistickým filmu. Pokud je tedy v Buñuelově snímku stylotvorným prvkem diskontinuita, v Mikuláškově inscenaci je jím kontinuita. Každá scéna je završena, pointována, chcete-li, a ukončena „filmovou“ zatmívačkou. Jedna situace ale stíhá druhou ve stále se zrychlujícím tempu, jako bychom byli svědky jakési vyšinuté crazy komedie, která s každou další sekvencí přidává na rychlosti – a také drastičnosti. Některé scény jsou opravdu „na hraně“ – nekorektní až nechutné, chtělo by se říct: třeba když se pije moč a jedí se exkrementy, anebo když je vychvalována dečka, přivezená ze zahraniční dovolené – poctivá ruční práce – ve skutečnosti je to vlajka s hákovým křížem. Brněnský Půvab je také plný násilí, a kupodivu násilnické situace (ale nejenom ony) nevzbuzují odpor, nýbrž smích. Jsou sice nainscenovány jakoby vážně, brutálně, ale my je nemůžeme brát vážně – na to jsou příliš přehnané, „nadskutečné“ a v podstatě komické. Jejich hnací silou je totiž elementární divadelní (i filmový) prostředek každé dobré komedie: gag! Vtip je cosi nesmírně lidského, osvobozujícího nás od traumat, a vzpomeňte si: skoro všechny gagy ve filmové němé grotesce – od Chaplina po Laurela a Hardyho – jsou ve své podstatě kruté. V brněnské inscenaci je gag někdy i kromobyčejně půvabný, jako například ten s kabelkou, kterou herečka (Dita Kaplanová) zoufale hledá, ačkoliv ji má před sebou, a říká: Vypadala jako tahle.
Jen prázdné schránky
Jean–Claude Carrière v knížce Vyprávět příběh píše, že v Nenápadném půvabu buržoazie jsou postavy jako ektoplazma, nemají pevný – a už vůbec ne psychologický – podklad. Dozvídáme se ovšem alespoň jejich jména či společenské postavení: velvyslanec jakési jihoamerické banánové republiky, zbohatlíci manželé Sénéchalovi a Thévenotovi, sestra paní Thévenotové… Patří očividně k tzv. vyšším společenským kruhům. A kam patří postavy Mikuláškovy inscenace? Nevíme, nemají ani jména ani sociální pozadí, může to být současná česká lumpen-buržoazie, zbohatlíci bez vkusu a morálních zábran, ale také „normální“ střední vrstvy, které se rozhodly „pořádně si zařádit“. Jsou to pouhé modely extrémního lidského chování, prázdné schránky, jež oživují teprve jejich představitelé. Těžko vyzdvihnout kohokoliv z hereckého týmu. Je to vzácně vyrovnaná souhra, často až artistické povahy, občas málem hraničící se sebepoškozením. (Když manžel?, milenec? násilím naleje do hrdla partnerky v minutě sedmičku vína, je to pro její představitelku málem o zdraví – pokud to není trik, který se mi nepodařilo rozpoznat.)
Na jevišti excelují Jiří Vyorálek, Jan Hájek, Petr Jeništa, Ondřej Mikulášek či Jiří Kniha. A také všechny dámy: Zuzana Sčerbová, Dita Kaplanová a Petra Bučková. Vypjaté groteskní klaunství Jiřího Vyorálka (třeba ve scéně vycpávání se novinami) a dravý sexy temperament Zuzany Ščerbové možná přece jen vybočují z té vyrovnané řady.
Fantaskní féerie
Někteří filmoví recenzenti připisují Buñuelovu Nenápadnému půvabu buržoazie ostří satiry a kritiky konzumního způsobu života Západu. Může být, Buñuel se nikdy netajil svým levicovým přesvědčením, byť v jeho pamětech o „ideologii“ Nenápadného půvabu buržoazie není zmínka. Ať už tomu je jakkoliv, Jan Mikulášek a Dora Viceníková na nějakou kritiku současného českého obžerství, myslím, ani chvilku nepomysleli. Jejich Nenápadný půvab buržoazie je především hořkou groteskou, fantaskní féerií, rozpoutanou hrou, v níž je možné i nemožné. S Buñuelem jej spojuje svoboda, s níž atraktivní (a těžké) téma uchopili, a snad i jistý „existenciální“ přesah. V Buñuelově snímku je marnost pachtění těch bezobsažných existencí znázorněná na počátku a na konci filmu: jeho hrdinové putují po poli, pod obzorem, odnikud nikam. V Mikuláškově inscenaci jsou to jen slova. Jsou to ale pádná slova: Ano, kdyby nebylo lidí, pak by to vypadalo jinak. Ano kdyby nebylo lidí, pak by to šlo jako po másle.
Národní divadlo Brno – Reduta. Louis Buñuel a Jean-Claude Carrière: Nenápadný půvab buržoazie. Adaptace Jan Mikulášek a Dora Viceníková. Režie Jan Mikulášek, scéna a kostýmy Marek Cpin. Česká premiéra 7. června 2012.
Komentáře k článku: Kdyby nebylo lidí, šlo by to jako po másle
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
