Není Alex jako Alex
S adaptacemi kultovních děl je potíž – srovnání s předlohou se prostě nevyhnou a jejich recepci ovlivňují nejrůznější očekávání: někdo volá po převratné interpretaci, jiný ocení pokorný přepis a nejskalnější z fanoušků se možná jen chce utvrdit v názoru, že genialitu originálu nic nepřekoná. V případě Mechanického pomeranče se tento problém zdvojuje, protože kromě původní Burgessovy prózy z roku 1962 existuje ještě filmová adaptace režiséra Stanleyho Kubricka, snad kultovnější než román sám. Nebýt kontroverze, kterou snímek plný násilí a nahoty po premiéře v roce 1971 vyvolal, kniha by možná zapadla, takto ji mnozí zpětně ocenili a Burgess se zapsal do historie literatury jako jeden z jazykově nejoriginálnějších prozaiků. Pro vyjadřování náctiletých násilníků řádících v dystopickém světě blízké budoucnosti vymyslel jazyk nadsat, infikující soudobou angličtinu neologismy a cizokrajnými slovy, ponejvíce rusismy, ale i alžbětinským či biblickým výrazivem.
Burgessův jazyk je natolik evokativní, že není potřeba zobrazovat násilí realisticky. Ve scéně výslechu si tak Jakub Burýšek v roli Alexe přiznaně potřísní obličej umělou krví z injekční stříkačky FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Dramatizace Lenky Havlíkové pro ostravské Divadlo Petra Bezruče vychází ze zatím jediného českého překladu Ladislava Šenkyříka z roku 1992, který nadsat překřtil na jazyk Týnů a češtinu inovoval zejména anglicismy. Překladatelský klíč je to odvážný, možná dokonce sporný, ale rozhodně přispívá ke srozumitelnosti. Ostatně mladé publikum, na nějž inscenace – odhaduji – cílí nejvíce, se může ve furiantském, rebelském slangu zhlédnout. A k současnosti velice výmluvně hovoří také ústřední téma díla: brutality opět přibývá všude kolem nás, vzpomeňme rasové nepokoje v USA, pacifikování opozice v Bělorusku, ozbrojené konflikty na Blízkém východě či aktuálně na území Náhorního Karabachu.
Nezřízené násilí páchané bez jakýchkoli výčitek však není pro Burgesse jediným projevem zla. Proti této podle něj v podstatě pubescentní odnoži staví zlo dospělé, sofistikovanější a manipulativní, zaobalené do strategicky volených slov, skryté pod rouškou společensky přijatelných aktivit. A právě téma střetu těchto dvou úrovní zla inscenace režisérky Terezy Říhové zvýrazňuje. Představitelé vlády i opozičního hnutí, všichni ti muži v oblecích ohánějící se v projevech všeobecným dobrem, jsou zejména v hereckých kreacích Dušana Urbana a Lukáše Melníka demaskováni jako cyničtí pragmatici dláždící si cestu k moci bez ohledu na to, kolik lidských životů při tom zmrzačí.
Jejich obětí je i vypravěč příběhu Alex, z nějž vládní experiment učiní lidskou trosku zbavenou možnosti svobodné volby mezi dobrem a zlem – a právě její existence dle katolíka Burgesse teprve dovoluje rozhodovat o morálních kvalitách lidí. Odtud název knihy, odkazující k mechanicky (tedy předvídatelně) fungující entitě, jež si sice zachovává mimikry života, ale uvnitř je mrtvá.
Skrze téma dvojího zla lze porozumět i Burgessově zakončení, zobrazujícímu Alexův přerod z pubertálního násilníka v dospělého, „rozumného“ muže. Inscenace ovšem následuje alternativní konec románu proslavený Kubrickem. Je to řešení nekomplikované, zato efektní, a podobným směrem se ubírá i celý inscenační tvar. Především prvoplánově osciluje na pomezí thrilleru a grotesky – tak nějak mechanicky, bez gusta a fantazie. Stylizované, ale pořád celkem působivé scény trýznění a znásilňování nebo Alexovy brutální převýchovy (ruku na srdce, lidi přece násilí fascinuje) nahlodávají komická extempore, výrazová klišé a doslovné aktuality. Alexovi rodiče, ztvárnění Jiřím Hábou a Tomášem Chudobou, vylizují talíře jako párek vystrašených krysaříků, sexy sestřičky v nemocnici synchronně vzdychají, doktoři jsou samozřejmě fachidioti, naráží se na koronavirus, ministr vnitra je pojatý ve stylu Andreje Babiše (jeho představitel Dušan Urban dokonce mluví slovensky).
„Závažný“ pól podtrhuje rozměrná reprodukce Géricaultovy malby Vor Medúzy v zadní části jeviště. Zobrazuje zoufalé pasažéry ztroskotané lodi, jejichž případ v 19. století šokoval celou Evropu, mimo jiné proto, že se poslední přeživší museli uchýlit ke kanibalismu. Působivý výjev dobře rozvíjí ústřední téma, zbylé vybavení scény má spíše ambientní funkci a spolu s kostýmy děj zasazuje do jakéhosi hipsterského bezčasí (letí tu blyštivé materiály, ryšavá a černá mikáda, jako dekorace interiéru poslouží vycpaný čáp a píše se jedině na stroji).
Alex z tohoto disharmonického světa často sestupuje dolů k divákům a z rudého křesla-trůnu se na ně obrací jako demiurg všeho dění. Talentovaný Jakub Burýšek, platící díky inscenaci Transky, body, vteřiny za vycházející hvězdu souboru, postavu obdařil grázlovskou přezíravostí, odporným sebevědomím a totální absencí sebereflexe. Přesto jako by v jeho podání Alexovo ego nebylo dost velké, přemýšlení dost prohnilé a charizma dost démonické. Působí spíše jako rozcapený puberťák, páchající zvrácenosti prostě proto, že se nudí. A nejemotivnější jsou scény jeho převýchovy, kdy sám neskutečně trpí a jeho vytřeštěné oči i obličej zkřivený psychickou agonií vzbuzují soucit. Na ten by však postava kvůli svému předchozímu odpornému chování neměla mít nárok.
Problém tkví možná i v tom, že Burgess dosahuje onoho virtuózního stupně Alexovy zvrácenosti nasazením celého arzenálu verbálních prostředků, které inscenace částečně převádí do materiálního jazyka jeviště. Ve scénách s násilnostmi se tvůrci nicméně nesnaží dosáhnout naturalistické iluze. Bitky a mučení převádějí do náznakových choreografií ve zpomaleném tempu, údery se zastavují před cílem, krev je přiznaně umělá. Napětí vytváří především konfrontace pokleslých brutalit s vážnou hudbou, která vypravěče dostává do extáze. Alex sice dění paralelně popisuje, ale účinek jeho slov je spíše rozmělněn, než aby stupňoval vizuální dojem z akce. Jde snad o důkaz, že k zobrazování násilí není žádné médium uzpůsobeno lépe než lidská imaginace? Jak by řekl Burgess, zárodek zla je v každém člověku – ale je už jen na nás, zda ho necháme vzklíčit.
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Anthony Burgess: Mechanický pomeranč. Překlad předlohy Ladislav Šenkyřík, dramatizace Lenka Havlíková, režie Tereza Říhová, dramaturgie Lenka Havlíková a Anna Smrčková, výprava David Janošek, hudba Ondřej Mikula a Oliver Torr, pohybová spolupráce Adam Mašura. Premiéra 18. září 2020 (psáno z reprízy 30. září).
Komentáře k článku: Není Alex jako Alex
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
