Není čas spáti na vavřínech
V posledním listopadovém týdnu se v moravskoslezské metropoli uskutečnil již 23. ročník ostravských činoherních žní, známých jako OST-RA-VAR. Jaká byla letošní úroda?
Inscenace Havlova Odcházení v Národním divadle moravskoslezském je pozoruhodná charakterním herectvím Jana Fišara v ústřední roli bývalého kancléře (druhý zleva) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ
Pětidenní maraton představení, diskusí i večírků odstartoval v Divadle Petra Bezruče adaptací Bulgakovova románu Mistr a Markétka v režii Alexandra Minajeva. Temperamentní tvůrce se sice osvědčil coby herecký lektor, jeho režijní rukopis však trpí archaickými postupy i zbytečně svazující úctou k předloze. Jurodivá faustiáda je v dramatizaci i dramaturgii Kateřiny Menclerové trivializována na úroveň gymnaziálního referátu, což je plýtvání materiálem. Herecká kolektivní kvalita Divadla Petra Bezruče však trvá. Inscenace na půli cesty, dramaturgie na scestí.
Dobře nevykopla ani Komorní scéna Aréna. Pražský Činoherní klub není jen jejím dávno přiznaným ideovým vzorem, ale často i zřídlem dramaturgické inspirace. Tentokrát volba tvůrčího tandemu Krejčí–Vůjtek padla na Machiavelliho Mandragoru. Jejich ideovou transpozicí je původní hravá commedia erudita zbytečně vulgarizována směrem k dell’arte, jíž navíc naprosto chybí dramaturgická vize i režijní nasazení. Spoléhá se na mnohokrát ověřenou virtuozitu ústředních hráčů. Tu podpořila i nejnovější posila souboru Viktória Pejková, jež disponuje velmi dobrou úrovní jevištní mluvy i nepřehlédnutelným sex appealem. Od Arény však očekávám víc než rutinní řemeslnou úroveň.
Hodgeova nesmyslně přeceněná hra Collaborators (v češtině Rádce, respektive Spolupracovníci), jíž kolekci inscenací otevřelo Národní divadlo moravskoslezské, by neměla přejít ani přes druhé dramaturgovo čtení. A přesto se v českém kontextu honosí hned dvěma inscenacemi (také v Divadle pod Palmovkou). Znamení bídy? Režie neúnavného Janusze Klimszy sice kreativně využívá technický arzenál Divadla Jiřího Myrona s točnou v čele a herci se pokorně snaží z chabě napsaných charakterů vydojit alespoň promile potenciálu, limity Hodgeovy frašky však mají rozměry Annapurny, již v tomto případě nelze zdolat. Zbytečná skvrna na repertoáru.
Osud poněkud zoufalé středy nezachránili ani punkeři a undergroundisté z Absintového klubu Les. Pseudopolitický kabaret Tomáše Vůjtka Po sametu aneb Tahle země není pro blbý po slibném začátku vytasil své dásně bezzubé. Další z jasných příkladů, že výročí zabíjejí divadlo a umrtvují dobrý vkus.
Prvním pořádným zábleskem ostravských divadelních sil se až v úvodu druhého dne stal Zimní slunovrat. Důmyslný rytíř pera Roland Schimmelpfennig ve filigránsky předurčené partii rafinovaně splétá psychologii a zcizování, sugestivně vyvolává animální potěšení z postupně odhalovaných emocionálních vazeb a divoce žongluje s prvky magického realismu i volnými odkazy na Albeeho s Williamsem. Scénická realizace sice pevně stojí na tradičních pilířích Komorní scény Aréna, přesto se však z aktuálního repertoáru pravidelného favorita výročních cen vymyká. Formálně složitá kompozice se v atmosféricky vtahující inscenaci pro zdejší all star tým stává vítanou – a beze zbytku zúročenou – výzvou. Jediným výrazným minusem bez debat povedeného kusu zůstává skutečnost, že režijně-dramaturgický tandem Jankovcová–Svozil, jemuž se v Aréně daří podstatně lépe než u Bezručů s Kouřem, dlouho opomíjí mysteriózní podstatu dramatu, a tak jinak úderné finále působí jako spadlé shůry.
Transky, body, vteřiny, jež poté ovládly Divadlo Petra Bezruče, jsem v článku o zlínském festivalu Setkání Stretnutie již rozboru podrobil (viz DN 13/19). Po opakovaném zhlédnutí ovšem soudím, že úplně spravedlivý jsem nebyl. Inscenace se řadou repríz dobrala ke skutečně pozoruhodnému výsledku. Jistě napomohly i změny v obsazení, jež pevně vyztužily ve Zlíně ještě haprující hereckou souhru.
O finále čtvrtečního programu v Divadle Antonína Dvořáka, inscenaci Ostrovského tragikomedie Výnosné místo v režii Ivana Krejčího, platí řada identických tvrzení jako o Mandragoře. I zde se naplno projevují sklony k pokleslému humoru, sexismu i šovinismu, nepříliš povedený překlad Tomáše Vůjtka je prošpikován vulgarismy a aktualizační snahy cinkají povrchností i naprosto zbytnými songy. Jediným zdrojem povýšení jsou sofistikované herecké výkony osvědčených matadorů i nových posil. Marnost však vzbuzuje rozvláčné tempo i řada podpásových ran, jež z ostravské premiéry (sic!) jedné z nejlepších her legendárního ironika tvoří záležitost značně vyčpělou.
Srdce pátečního programu patřilo dvojici projektů vzniklých pro komorní prostor NDM, Divadlo „12“. Ultrakonzervativní režie Lukáše Brutovského sice v nanicovaté moralitě Ivana Vyrypajeva Opilí dokázala najít oporu pro koncentrované studium možností herecké exprese, k precizní jevištní obhajobě problematické předlohy i vlivem příliš opatrné dramaturgie nedošlo.
Inscenace Král umírá v režii Vojtěcha Štěpánka jasně přesvědčila o nadčasové účinnosti Ionescovy existenciální grotesky. Hlavní předností je emocionálně intenzivní finále, vycházející z intimní souhry Františka Večeři a Anny Cónové, které se právem stalo jedním z vrcholů ročníku.
Divadlo Mír festival „obohatilo“ nejnovější položkou repertoáru, současnou „komedií“ Už ani den! francouzského dramatika Clémenta Michela, a uvozovky jsou v tomto případě skutečně namístě. Je totiž velmi depresivní vidět nesporné talenty Štěpána Kozuba, Robina Ferra i Kristýnu Leichtovou tančit v těsném objetí s tou nejubožejší šmírou, navíc za frenetického povzbuzování zjevně nenáročného publika. Neschůdná stezka pro páteční večer!
Mandragora v Komorní scéně Aréna je spíše provozním titulem opírajícím se o hereckou suverenitu souboru (zleva Michal Čapka, Josef Kaluža, Adam Langer a Šimon Krupa) FOTO ROMAN POLÁŠEK
Bujarým nočním kvasem protřelé divadelní nomády do soboty ostře uvítal Bernhardův Divadelník v Komorní scéně Aréna. Režírující André Hübner-Ochodlo se ani tentokrát nezřekl iritujícího audiovizuálního balastu, jenž dramatikovu neurvalou jevištní magii místy trapně snižuje na úroveň provinční diskotéky, jíž ovšem vládnou koncentrované herecké výkony. Bruscon Marka Cisovského je monstrózní histrionská kreatura, opulentní definice nemrtvého prostituta lačně olizujícího chodidla múzy. Přesvědčivý v detailu i teatrálním gestu povyšuje zrůdnost na krásu a dává i důvod k soucitu.
Největší zklamání přinesla Heda Gablerová: Teorie dospělosti v Divadle Petra Bezruče. Lodivodka na odchodu Janka Ryšánek Schmiedtová s dramatičkou Annou Saavedrou a dramaturgyní Kateřinou Menclerovou na kost cizopasně ohlodaly Ibsenovu komplexní společenskou tragédii a kvazi kreativně ji proměnily v digest druhé kategorie, který neobratně kloubí telenovelu s feminismem pro hlupce. Zrcadlo, které se snaží sterilní inscenace nastavovat, je slepé. Je těžké být fascinován ústřední hrdinkou, pokud je interpretována jako ordinérní spratek, jehož hnacím motorem je nuda. Nepomůže snaha o kopírování ostermeierovské estetiky ani pokusy o současnou mluvu. Bezruči cílící na milovníky soap oper? Bohužel.
Finálním výstřelem se stalo Odcházení jako suverénní oslava charakterního herectví Jana Fišara. Vojtěch Štěpánek režijně akcentuje čechovovské valéry Havlovy labutí písně a výsledkem je lehce sentimentální přívětivá komedie s ironickým ostnem, jíž kromě legendárního barda a jeho osvědčených sekundantů pokorně vládne i jedna z nejvýraznějších nových posil souboru činohry NDM, Sára Erlebachová.
Letošní OST-RA-VAR nemá jednoznačných vítězů ani poražených, nicméně řada zde prezentovaných výsledků je poměrně alarmující. Není čas spáti na vavřínech. Ostravská činohra si svou tradičně vysokou úroveň sotva dlouhodobě udrží, pokud nebude pravidelně režijně i dramaturgicky infikována aktuálností, čerstvými pohledy i zdravým riskem.
Komentáře k článku: Není čas spáti na vavřínech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
