Neobjevená místa na mapě brazilského divadla
Vydávání divadelní literatury nepatří k těm nejlukrativnějším podnikatelským aktivitám, však lze také česká nakladatelství, která této odnoži literatury věnují kontinuální pozornost, spočítat téměř na prstech jedné ruky. V případě publikování českých překladů španělsky nebo portugalsky psané literatury je i přes naši geografickou odlehlost především díky píli několika generací českých hispanistů situace mnohem příznivější.
Antônio Frederico de Castro Alves (17. 3. 1847, Curra-linho – 6. 7. 1871, Salvador) FOTO ARCHIV
Vynikajícím počinem je například edice Transatlantika nakladatelství Garamond nebo řada románů latinskoamerických autorů, které vyšly v Argu. I zde ovšem platí, že dramatická literatura je na rozdíl od beletrie zcela jednoznačně popelkou, ojedinělým případem vydání divadelních her pocházejících z latinskoamerického kontinentu je například antologie Pět mexických her připravená Divadelním ústavem v roce 2005 nebo několik her současných argentinských dramatiků, které vydalo sdružení Transteatral. O to výjimečnější je titul Gonzaga aneb Revoluce v Minas, který v loňském roce vyšel v edici Lusobrazilská knihovna nakladatelství Torst. Jedná se o hru brazilského básníka Castra Alvese, v níž společně s výletem do exotického prostředí brazilského romantického divadla podnikáme také historický exkurz do období počátků bojů o brazilskou národní emancipaci přelomu 18. a 19. století.
Láska americké dívky? Je to něco velikého jako tyto pralesy, pochmurného jako zde tyto houštiny, žhavého jako nachové květy v sertãu, zářícího jako slunce v tropech.
Vyměřování světa
„Ta tupá, divoká příroda zdejších podnebních pásů,” vyjadřuje se o neučesané a „drzé“ vegetaci Jižní Ameriky v Alvesově hře postava Guvernéra coby oficiálního představitele portugalských kolonizátorů a jeho názory nejsou daleky výroků některých evropských badatelů, kteří zdejší přírodu považovali za zdegenerovanou. Štěstí, že podobné bludy vyvrátili velcí duchové, jako byl například odvážný badatel Alexander von Humboldt (jehož dobrodružství na tomto kontinentě jsou mimochodem skvostně ztvárněna v románu rakouského autora Daniela Kehlmanna Vyměřování světa). Podobného obhájce – alespoň u nás – latinskoamerické divadlo bohužel nemá, a tak je i přes řadu vysoce inspirativních osobností, které v tomuto oboru v Latinské Americe působily a působí, v Evropě stále spíše nedoceněno a považováno za druhořadou kopii evropských vzorů. A to i přes to, že právě kupříkladu brazilské divadlo zrodilo takové velikány, jako jsou dramatik Nelson Rodrigues nebo režisér, dramatik a teoretik Augusto Boal. V českém prostředí věnovala latinskoamerické dramatice pozornost v době před rokem 1989 DILIA, kde se v tradičních sešitových publikacích formátu A4 sešlo náhodou právě několik autorů brazilského severovýchodu tvořících převážně v 2. polovině 20. století, jako jsou Alfredo Días Gomes nebo Rachel de Queiroz. A jako by karnevalový temperament (afro)brazilského severovýchodu ukrývajícího však také pohnutou plantážnicko-otrokářskou historii a logicky také vyhrocenou sociální a rasovou tematiku vyhovoval českému naturelu, stala se ojedinělou inscenací nedávné doby hra Závěť psa aneb Hra o Naší Milé Paní Soucitné divadelníka z Recife Ariana Suassuny uvedená v roce 2003 v Moravském divadle Olomouc.
Johann Moritz Rugendas (1802–1858): Brazilský prales (litografie, kol. 1830) REPRO ARCHIV
Castro Alves
I bahijský rodák Antônio Frederico de Castro Alves (1847–1872) z tohoto regionu nejen pocházel, ale etnická a sociální problematika tohoto koutu Brazílie se obtiskla i do jeho uměleckého i politického přesvědčení. Jako společensky angažovaný básník spoluzaložil společnost za zrušení otroctví, jejíž ideje umělecky přetavil do své nejslavnější básnické sbírky Otroci, a také jeho jediná divadelní hra v sobě propojuje rovinu brazilské národní emancipace s abolicionistickými snahami. Může se jevit jako zvláštní, že hra, která vznikla v roce 1867, tedy dávno po vyhlášení nezávislosti Brazilského císařství na Portugalsku v roce 1822, se vrací k počátkům emancipačních snah, jejichž projevem bylo právě například spiknutí v provincii Minas Gerais v 80. letech 18. století vedené poručíkem Joaquimem José da Silvou Xavierem zvaným Tiradentes. Nicméně v duchu francouzského romantismu i idejí Francouzské revoluce vychází právě Alvesova hra z dobového naladění ústícího v roce 1888 ve zrušení otroctví a v roce 1889 ve vyhlášení federativní republiky. Zlé jazyky tvrdí, že Alves kvůli svému skandálnímu poměru s herečkou Eugênii da Câmarovou neučinil hlavním hrdinou svého dramatu legendární postavu Tiradentese, ale Dr. Tomáse Antónia Gonzagu, který je protagonistou milostného příběhu, jehož ženský protipól byl napsán právě pro Câmarovou. Nebyly to jistě pouze milostné avantýry, ale také propagandistická moc divadla, které autora přiměly k sepsání jeho jediného dramatu. I postava Gonzagy nejen jako právníka, který sepsal pro spiklenecké hnutí zákony nové republiky, ale především jako básník, jehož milostnou poému Marília de Dirceu (vznikala v období 1792–1799) Alves zčásti zakomponoval i do své hry, jistě konvenoval dramatikově naturelu. Právě rovina milostného vzplanutí mezi Gonzagou a Marií Doroteiou de Seixas Brandãovou dotváří romantický rámec Alvesovy hry. Neschopnost oddělit lyrický jazyk od dramatického a překypující poezie byla Alvesově hře vytýkána kritikou, nicméně to byly jistě právě jeho strhující verše, které přispěly k fenomenálnímu úspěchu hry u brazilského publika při její světové premiéře v bahijském Salvadoru nebo jejím pozdějším uvedení v São Paulu či Rio de Janeiru.
Časy se mění
Není bez zajímavosti, že v osudu Castra Alvese se zvláštním způsobem zrcadlí Gonzagův příběh. Oba od oboru práv lákala pryč básnická múza, oba prožili nešťastnou lásku. Ovšem zatímco Gonzaga po své kariéře vysokého státního úředníka došel překvapivě spokojenosti v emigraci, která byla trestem za jeho podíl na spiknutí, a na africkém ostrově Mozambik v manželství obdařeném dvěma dětmi zapomněl na svůj romantický idol v brazilské Bahíi, zemřel podmanivý krasavec Castro Alves ve svých pětadvaceti letech zbědovaný tuberkulózou, po amputaci nohy prostřelené nešťastnou náhodou při lovu a opuštěn svou životní láskou. Dnes tohoto významného brazilského romantika připomíná nejen skromný seznam jeho děl, ale také státní divadlo v hlavním bahijském městě Salvadoru, které nese jeho jméno a které bylo na hlavním náměstí Campo Grande otevřeno v roce 1958. Ironií osudu mu jako zvláštní sok vyrostlo v roce 1964 na protější straně náměstí divadlo Vila Velha, které si zde v 60. letech založili revoltující studenti zdejší Divadelní školy na Universidade Federal da Bahía, kde kdysi začínaly takové hvězdy brazilského hudebního nebe, jako je Caetano Veloso, Gilberto Gil nebo Maria Bethânia a kde dnes působí jako jeden ze stálých souborů Bando de Teatro Olodum, soubor složený z černých herců, který zpracovává výhradně afrobrazilská témata, popř. adaptuje klasiku k obrazu svému. Časy se mění, ale to už je úplně jiná kapitola…
Jako ty pralesy
Vraťme se proto zpět k publikaci, kterou na vysoké odborné úrovni redakčně připravily Vlasta Dufková a Šárka Grauová. Překlad samotné hry vychází z pracovního překladu Zdeňka Hampla z konce 50. let, který upravila a přebásnila Vlasta Dufková. V publikaci nalezneme také báseň Dirceuova Marília Tomáse Antónia Gonzagy v bilingvním česko-portugalském podání (taktéž v překladu Vlasty Dufkové). A jak se sluší na málo poučené české prostředí, je kniha opatřena studií o Castru Alvesovi z pera brazilské literární vědkyně Walnice Noguiery Galvãové a dále kalendáriem historických událostí i životních dat vážících se k Alvesově biografii a poznámkou o jeho skrovné recepci v Čechách, jejichž autorkou je Šárka Grauová. Titul Castro Alves: Gonzaga aneb Revoluce v Minas tak přináší komplexní vhled nejen do období brazilského preromantismu a romantismu, ale také doby, kdy i na divadle začínají být uplatňovány požadavky na zobrazování brazilských témat a brazilských prostředí. Ty Castro Alves bohatě naplňuje nejen samotnými tématy moderních idejí republikanismu a abolicionismu, ale také dějišti, kde se jeho hra odehrává. Ve čtyřech dějstvích nás vede z brazilské polopouštní divočiny do civilizovaného měšťanského salonu. Právě zde sledujeme v souladu s výtkami Alvesových kritiků především dramata milostná, jejichž podtext je nakonec politický až v druhém řádu: Guvernér je ve skutečnosti ve svém zákroku proti vzbouřencům motivován daleko silněji než oddaností Portugalsku svou posedlostí Marií Dorotéiou, která je zaslíbena Gonzagovi. Milostné téma se pak zrcadlově objevuje i u Silveira, pravé ruky Guvernéra, který mámí černou otrokyni Carlotu sliby o svobodě, pokud bude povolným nástrojem intrik proti Gonzagovi i jeho vlastního sexuálního zájmu. Tragicky končí nejen povstání, ale také láska Gonzagy a Marie Dorotéi a shledání Luíse, jakéhosi hlasatele kritického vědomí otroků, s dcerou Carlotou, která se stává první (romantickou) obětí svobodné Brazílie. Jako příklad lokálních specifik může posloužit replika Marie Dorotéi o tom, co je „láska americké dívky? Je to něco velikého jako tyto pralesy, pochmurného jako zde tyto houštiny, žhavého jako nachové květy v sertãu, zářícího jako slunce v tropech.“ Motiv protikladu mezi civilizací a divočinou, kultivovaným a systematizovaným koloniálním světem a světy amerických Indiánů či otroků afrického původu řídícími se odlišným řádem, městem a nezměrným neobydleným prostorem, který ho obklopuje, to jsou příznačně americké motivy, které Alves promítá do svého národního historického dramatu, které stojí v začátcích dlouhé cesty hledání brazilské identity, které se později tak originálně syntetizuje v brazilském modernismu a jeho ikonických dílech Antropofagickém manifestu (1928) José Oswalda de Sousy Andradeho a Macunaímě (taktéž 1928, česky 1999) Mária de Andradeho. Vydání hry Gonzaga aneb Revoluce v Minas je tudíž především historicko-literárním počinem, její uvedení na českých scénách by bylo asi podobně překvapivé jako inscenování dramatiky českého národního obrození v Brazílii. Nicméně je cenným podkladem pro porozumění dalším doposud bílým místům na mapě studia brazilského divadla v českých zemích, a to například již výše zmíněných ikonických autorů brazilského divadla nebo i současných autorů, kteří se k problematice soužití a mísení ras a kultur vracejí příznačně i v globalizované současnosti. Brazilská zkušenost je v tomto ohledu jednoznačně inspirující.
Komentáře k článku: Neobjevená místa na mapě brazilského divadla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
