Neobvykle vyzrálý ročník
Letos jsem se dočkala hojné filmové žně: pět českých snímků s údivem a radostí zařazuji do světového žebříčku Top 10, výroční ankety časopisu Film a doba.
Film Mord režiséra Adama Martince vyniká autenticitou prostředí, jež působí skoro dokumentárně Foto Cinemart
Netroufám si odhadovat, zda příčinou nadšení kritičky, která obvykle místní produkci příliš nechválí, je náhodná koincidence, anebo se začíná naplňovat nějaký čas jí opatrně ohlašovaná naděje na vzestup kvalitativní úrovně domácí kinematografie. Alespoň tedy mimo hlavní proud, jenž si svou podprůměrnost zdatně udržuje.
Absolvent FAMU Adam Martinec na sebe výrazně upozornil už krátkými studentskými snímky Cukr a sůl (2018) a Anatomie českého odpoledne (2020, získal Cenu české filmové kritiky a Českého lva) a ve svém celovečerním debutu Mord dostál velkým očekáváním. Dokázal, že návraty mladých tvůrců k nové vlně šedesátých let nepředstavují jen nostalgické retro či začátečnické cvičení stylu, ale v osvědčených formách konfrontují tradiční obsahy se současnými, čímž se stávají – pro někoho možná paradoxně – žhavě aktuálními. Snímek je sondou do čtyřgenerační rodiny v průběhu vesnické zabíjačky. Ukazuje, že ačkoli dnes voláme mobilními telefony a auta zapínáme do elektřiny, prase se zabíjí pořád stejným způsobem, používají se tytéž postupy výroby jitrnic a jelit a vztahové trable ani genderové stereotypy se nezměnily.
Zabíjačkovou slavnost se pokouší dirigovat despota Karel, čerstvý vdovec. Jako slon v porcelánu se pohybuje mezi dvěma separovanými základnami, v nichž si muži a ženy stěžují na své drahé polovičky. Po dvorku, chlívku i stavení volně pobíhá drobotina, jež od svých neobratně komunikujících vychovatelů slyší rozporuplné instrukce. Babička s dědou se bojí vyklopit, že rodinnou sešlost pořádají naposled, neboť jim ubývá sil k náročnému pěstování čuníků a navíc je nutné se chtě nechtě podřídit směrnici Evropské unie zapovídající násilí na zvířatech. A protože i v osobních vztazích je třeba cosi zásadně přehodnotit, všichni se vědomě či bezděčně tragikomicky loučí s přežitými zvyklostmi, což přináší jak stesk, tak cosi jako znovuzrození. Film vyniká přirozenými dialogy a autenticitou prostředí působícími skoro dokumentárně. A obdivuhodnými výkony neherců.
V hypnotické atmosféře dlouhých statických záběrů vytváří snímek Petra Kazdy a Tomáše Weinreba Nikdo mě nemá rád jakousi posunutou realitu. Postavu samotářské Sáry ztvárnila slovenská herečka Rebeka Poláková Foto Bontonfilm
Spoluprací českých a slovenských tvůrců pod režijní taktovkou Petra Bebjaka vznikla na naše poměry neobyčejně dobrá žánrovka, mysteriózní thriller Smršť. Spojilo se v něm snad vše potřebné pro hluboký divácký zážitek: výborný scénář, mistrná režie, dokonale sladěná hudba, kamera i střih, o citlivém projevu hlavních představitelů nemluvě.
Na pozadí nevysvětlitelné záhady s kriminální zápletkou se odehrává psychologické drama páru středního věku, který hodlá řešit manželskou krizi při ozdravném pobytu v lázních. V tajemném prostoru na pokraji snu a skutečnosti se odhalují dávná traumata a nevyhnutelná „smršť“ rozmetá dosavadní pseudojistoty. (Více v mé recenzi v DN 8/2024.)
Dalším výjimečným počinem letošního roku je snímek Petra Kazdy a Tomáše Weinreba natočený až osm let po jejich úspěšném debutu Já, Olga Hepnarová (viz má recenze v DN 8/2016). I autorovo téměř antické drama Nikdo mě nemá rád (název nijak neodkazuje na slavné Truffautovo dílo z roku 1959) analyzuje prazvláštní, tentokrát však fiktivní osobnosti hrdinů. V hypnotické atmosféře dlouhých statických záběrů vytváří jakousi posunutou realitu. Staví na vizualitě připomínající styl Roye Anderssona. Za pomoci minimalistických dialogů, sošného herectví a pomalého děje v rámci kruhové narace očišťuje prožitky postav na samu dřeň, takže bolest i radost září jako vybroušený diamant.
Protagonisté, vykořenění solitéři, neumějí bezproblémově zapadnout mezi ostatní a uspokojit své touhy. Osudové setkání pro ně otevírá dosud odpíranou možnost lásky. Vzájemně se ve své jinakosti přijímají a v tichém souladu žijí ve vlastním uzavřeném světě. Když z něj odvážně vystoupí, aby byli okolím akceptováni jako partnerská dvojice, postaví se proti nim předsudečné společenské konvence. Film však přesahuje pouhou kritiku společnosti. Je výsostným artefaktem, existenciálním milostným dramatem s uhrančivou mocí snových obrazů.
Animované filmy se na prvních příčkách mého výročního žebříčku světového ani domácího často neobjevují. Ty určené nejmladšímu publiku mi zpravidla připadají dryáčnické (a to včetně těch s bohulibým mravoličným tématem, jako například Myši patří do nebe, 2021), podporující v dětech impulzivitu a agresivitu.
Již loňský snímek Filipa Pošivače Tonda, Slávka a kouzelné světlo zasvítil v tmách, ale i tak je naprostou novinkou, že do Top 10 umisťuji animák, dokonce rovnou dva.
Buchtoloutkový herec a režisér Radek Beran v loutkovém snímku Velký pán navazuje na svého Malého pána z roku 2015, lze ho však s potěšením zhlédnout i bez znalosti předchozího. I když bondovský hrdina vzdoruje spolu se svými přáteli a nevěstou mazanému padouchovi ovládajícímu lesní komunitu prostřednictvím manipulace a vzbuzování strachu, scénář je napsán s něhou a laskavostí. Rodinný příběh nemá věkové omezení, ovšem vtipné „hlášky“ s politickým podtextem pobaví spíš až starší školáky a paralely s žánry thrilleru a dystopické sci-fi ocení ještě dospělejší, zkušenější diváci. Okouzlující loutky s přiznanými vodicími šňůrami a hlasy propůjčenými skvělými herci (Saša Rašilov nejml., Barbora Poláková, Pavel Liška, Miroslav Táborský, Miroslav Krobot, Vladimír Javorský, David Novotný) plus kamera, hudba i střih činí z tohoto nenápadného díla chutný bonbonek na závěr roku.
Přesnější věkové zacílení má loutkový film Život k sežrání, jakkoli tento malý skvost nominovaný na Evropskou filmovou cenu může svým odpichem a energií oslovit zdaleka nejen děti na prahu puberty. Kristina Dufková ve svém dlouhometrážním debutu na základě scénáře Petra Jarchovského podle bestselleru současného francouzského autora románů pro děti Mikaëla Olliviera s pochopením a humorem nahlédla strasti dospívání.
Ve dvanáctiletém tlouštíkovi Benovi, bystře komentujícím dění okolo sebe i v sobě, se sváří láska k jídlu s láskou ke spolužačce Klárce. Díky kamarádům a kapele nabývá sebedůvěru i motivaci prát se s nástrahami života.
Tato stručná bilance znamená ukončení filmového roku, ale dost možná i mého přispívání do Divadelních novin, které započalo v září 2012. Od ledna mění Divadelní noviny svou podobu a existence filmové rubriky je nejistá. Čtenáři se s mými recenzemi mohou ale nadále setkávat na stránkách časopisu Film a doba. Děkuji šéfredaktorům Janu Kolářovi a Josefu Hermanovi a redaktorovi Vladimíru Hulcovi za milou a vstřícnou spolupráci.
Komentáře k článku: Neobvykle vyzrálý ročník
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
