Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Neobyčejné příběhy obyčejných lidí

    Divadelní hry Ireny Douskové Oněgin byl Rusák a Darda známe z Divadla v Dlouhé a Divadla Na Jezerce. Byly to úspěšné inscenace, příznivě přijaté kritikou i publikem.

    Jejich autorka je však především svébytnou prozaičkou, jejíž poslední sbírka povídek Konec dobrý byla loni nominována na cenu Magnesia Litera. A právě ji na sklonku loňského roku vydal Supraphon jako audioknihu v interpretaci Jana Vondráčka a Evy Hacurové.

    Přiznám se, že poslech čtyři a půl hodiny četby ve formátu mp3 mi nejprve přišel nekonečně dlouhý, ale čím déle jsem poslouchal, tím víc se mi hrdinové a hrdinky těchto komorních příběhů a jejich svět líbili. Nejsou to povídky nijak efektní a jejich aktéři nejsou žádní supermani. V úvodních Rybičkách je to kluk v nemocnici. V Napořád umanutá pracovitá venkovanka. V povídce Říká brácha mladá holka dychtivá poznání všeho druhu. V Krajině s černým lesem dvojpostava Gustava a Josefa, která těká napříč časem, současností a počátkem minulého století, kdy v Českém Krumlově žil a tvořil Egon Schiele…

    Intenzitu těm dvanácti prózám vtiskuje autorčina dovednost sugestivně evokovat prostředí, v němž se odehrávají, a schopnost všechny postavy charakterizovat groteskním detailem, někdy milým, podruhé odpudivým. A vždycky se v nich jejím hrdinům či hrdinkám něco zvrtne, pokazí a nabyde podoby absurdity.

    V pozadí každé hraje důležitou roli doba a její události v naší české kotlině, ačkoli vždy je vyjádřena spíš náznakem než explicitně. Takřka chronologicky: srpen 1968, bezčasí normalizace, euforická devadesátá léta, Havlův pohřeb, český strach z migračního islámského fundamentalismu, složitý vztah k judaismu a nakonec naše aktuální léta 2020–2021 s covidem. A jakoby nenápadně je v nich skoro pokaždé přítomno vědomí konce lidské existence: smrt, pohřby, hřbitovy. Irena Dousková se mnou možná nebude souhlasit, ale jestli lze nějakou soudobou českou prózu označit jako existenciální, jsou to tyto povídky.

    Režisérka nahrávky Naďa Dvorská vedla v duchu předlohy interprety k neokázalosti. Eva Hacurová se jí z „koncepce“ trochu vymkla a povídku Říká brácha čte snad až příliš důrazně. To Jan Vondráček pracuje s hlasem střídmě, civilně popisuje místo a čas „děje“ a pouze v přímé řeči postav občas uplatní jemnou karikaturu.

    Jednotlivé části neokázalé, ale o to působivější nahrávky oddělují útržkovité hudební předěly – klezmer, lidovka, rock… Decentní hudba k decentním povídkám.

    V závěrečné – a podle mého soudu nejzdařilejší – povídce Bistro B se lékařka Dorotea vrací do bezejmenného, pro ni tak důležitého města, bilancuje svou cestu životem, který mohl být lepší a šťastnější, kdyby se tam tenkrát jako studentka medicíny rozhodla jinak. Opouští jej po mnoha peripetiích usmířena a vyrovnána sama sebou.

    Takže konec dobrý. Opravdu…?

    Irena Dousková: Konec dobrý. CD/mp3. Režie Naďa Dvorská, Supraphon 2022, 4 hodiny 24 minut.


    Komentáře k článku: Neobyčejné příběhy obyčejných lidí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,