Neokázalá setkání zlínská
Čtyřiadvacátý ročník zlínského mezinárodního festivalu Setkání Stretnutie (13.–18. května) se opět stal bujarou oslavou divadla v mnohých jeho podobách. Základními poznávacími znaky široce oblíbených kulturních bakchanálií, poprvé komplexně řízených novou vedoucí festivalové produkce Evou Kašpárkovou, zůstaly žánrová pestrost, dramaturgická prozřetelnost a organizační preciznost.
Laureát Ceny Martina Porubjaka Jan Antonín Pitínský (v pozadí slovenský velvyslanec Peter Weiss) FOTO ARCHIV MD ZLÍN
Žánrů i témat rej
V šesti na nespočet divokých zážitků bohatých májových dnech se žádoucího prostoru i zaslouženého zájmu publika dostalo nejen klasické činohře, ale rovněž pantomimě, ohlasům kabaretu, imerze i nového cirkusu, divadlu hudebnímu i tvorbě pro děti a mládež. Z hlediska témat pak jednoznačně můžeme hovořit o třech základních proudech: scénických životopisech, reflexích současnosti i dob minulých a jevištních adaptacích literárních děl. Co se skladby zúčastněných uměleckých subjektů týče, i zde programová rada opětovně prokázala schopnost mířit i překvapivými směry a pozornost poměrně spravedlivě rozdělila mezi soubory renomované a festivalovou praxí dosud nepříliš semleté. Výhrady ovšem mám k jistému rozvolnění nominačních pravidel: v posledních letech se bohužel objevují i projekty, jejichž čerstvost již dávno vyčpěla. Příkladem budiž zahajovací představení letošního ročníku, Láskavé bohyne Slovenského národného divadla z roku 2014. Scénická adaptace oceňovaného monumentálního románu amerického prozaika Jonathana Littella, v níž se představila i letošní patronka festivalu, Táňa Pauhofová, totiž nese neklamné znaky provozní únavy. Nedůsledně provedená redukční dieta (dramatizace Daniel Majling) Littellova rozsáhlého textu navíc vedla ke zploštění dramatičnosti děje. Plastický portrét postupně se rozvíjejícího psychopatického zla byl razantně utnut nefunkčním střihem. Ľuboš Kostelný v hlavní roli tak do druhé poloviny vstupuje v podstatě jako zcela rozdílný charakter než dosud a diváky tím ochuzuje o překvapivé zjištění, že celou dobu sympatizoval se zrůdou. Závěrečný, dutě explicitní monolog pak jasně ukazuje, že Slovenské národní divadlo šlo protentokrát spíše po povrchní kontroverzi než k meritu věci.
Divadelní profily
S tematicky spřízněným dramatem mnohem jistěji naložila brněnská Polárka. Bez větších problémů se utkala s prostory velkého sálu Městského divadla Zlín, kde ve středečních ranních hodinách uvedla svůj aktuální masterpiece, Słobodziankovu Naši třídu v režii Břetislava Rychlíka. Po Jelínkově typicky hravé mayovské variaci Vinnetou, jež na Malé scéně úspěšně otevřela festivalové úterý, šlo o další z pádných důkazů aktuálně velice dobré formy rodinně nejpřívětivějšího z brněnských divadel.
Tvůrčími miniprofily, čítajícími vždy dueto inscenací, se představila i trojice režijních osobností – za generaci pozdně střední již zmíněný Břetislav Rychlík, za postarší omladinu pak Tomáš Dianiška a Jiří Havelka. Rychlík se kromě Słobodziankova národně kritického podobenství s podobným úspěchem zmocnil Kalibova zločinu Karla Václava Raise. Výsledkem opětovné spolupráce temperamentního svéráze s všestranně vybaveným souborem Východočeského divadla Pardubice je vizuálně atraktivní, režijně výbojná a herecky kolektivně soustředěná inscenace, jejímž vrcholem je výkon Milana Němce. Ten svou nepovrchní a pečlivě konstruovanou kreací povyšuje hlavní postavu Raisovy „venkovské zabíjačky“ na pokrevního bratra Büchnerova Vojcka.
V případě prezentované autorské a režijní tvorby Tomáše Dianišky se jasně ukázalo, že všestrannému divadelnímu řádiči se nejlépe daří v přátelsky i generačně spřízněném kolektivu PalmOff, respektive F. X. Kalba. Jejich (ne)romanticky komediální inscenace Jak sbalit ženu 2.0 se nikterak nehonosí přehnanými ambicemi, nabízí však pořádnou dávku hořkého humoru, břitké sebeironie i křehké posmutnělosti a Jakub Albrecht se v ní definitivně stává divadelním Woodym Allenem své generace. S o něco menším úspěchem se Tomáš Dianiška setkal s ostravským Divadlem Petra Bezruče a s životním příběhem sportovce Zdeňka Koubka. Transky, body, vteřiny jsou sice na domácí půdě nesporným diváckým hitem, vybroušeným inscenačním klenotem však sotva. Dianiškova eruptivní imaginace zde totiž narazila na výkonnostní strop aktuálně nepříliš sehraného ansámblu. S výjimkou vynikajícího Jakuba Burýška v hlavní úloze a částečně Pavly Gajdošíkové nejsou aktéři schopni povýšit svěřené figurky na charaktery ani udržet nastavené tempo.
Jiří Havelka se představil dokonce coby tvůrce přesahu mezinárodního. Zatímco ve Společenství vlastníků mateřského divadla Vosto5 se mu podařilo stvořit imerzí načichlou moderní variantu situační komedie, jež poeticky koketuje s principy Dogmatu 95, ve Slovenském komorném divadle Martin uvedl autorskou variaci na All That Jazz, velké revuální plátno Zem pamätá inspirované životními osudy legendárního slovenského pěvce Karla Duchoně, jehož se sugestivně a s muzikální suverenitou zmocnil Tomáš Grega.
Revuální plátno Zem pamätá inspirované osudy pěvce Karla Duchoně FOTO BRAŇO KONEČNÝ
Pravidelní účinkující
Domácí soubor se výborně uvedl příkladným dramaturgickým objevem – inscenací textu Lucy Kirkwood Moskyti v režii Petra Štindla, jež připravila živnou půdu pro excelentní herecké výkony Mileny Marcilisové, Tamary Kotrbové a Marty Bačíkové. Pražské Dejvické divadlo v závěru festivalu opětovně potvrdilo status diváckého kultu, neutuchající entuziasmus i kolektivní souhru, méně již autorské i divadelně režijní schopnosti Petra Zelenky. Elegance molekuly byla sice v Cenách divadelní kritiky oceněna jako nejlepší poprvé uvedená česká hra roku 2018, tato skutečnost ale dokazuje spíš místní dramaturgický úhor v kombinaci s diváckou setrvačností odborně kritické obce, jinak by se vavřínového věnce nemohlo dostat dramatu tak pofidérních kvalit. Zelenka totiž věren svým tradicím opět staví na silném, širšímu publiku v podstatě neznámém příběhu, snaživém rešeršování a v rámci možností na autentické profesní mluvě, formální struktura hry jej však usvědčuje z rutiny a monotónního dojení doku-dramatických klišé. Coby režisér navíc dosud nepochopil klíčové rozdíly mezi filmem a divadlem, a tak se opět uchyluje k jevištní imitaci cinematických postupů. Vynikající herce navíc profesně nijak neposouvá, jen vyvařuje jejich obvyklé typy. Výsledkem je živě realizovaná „televizní“ inscenace žánru ušlechtilé nudy, tedy formát, který nehodlám u uměleckého subjektu kalibru Dejvického divadla akceptovat. V divadelním souboji na téma věda a život s drtivou převahou vítězí Moskyti.
A nakonec… čerstvá krev
V šatně orchestru Městského divadla Zlín se inscenací Panického kabaretu Alejandra Jodorowského v režii letošního držitele festivalové Ceny Martina Porubjaka Jana Antonína Pitínského v dobrém světle ukázal absolventský ročník Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění. Pražská MeetFactory program brutálně řízla plnotučnou femi-show Pohlavní životy siamských dvojčat, off-program obohatila skupina Talent Transport s Dorotou Nvotovou, Jakubem Ursinym a koncertním provedením muzikálu Petr a Lucie a jeho královnou se s nekonečnou sérií autorských mini stand-upů stala šéfka místního klubu Dílna Monika Michalíková.
Zlínská kulturní slavnost Setkání Stretnutie stojí v neoprávněném stínu termínově částečně kolidujících festivalových molochů. Možná se jim momentálně nevyrovná rozpočtem, opulentností propagačních proklamací ani počtem hostů z exotických destinací, programovou pestrostí však nepochybně ano. Svou organizační virtuozitou a pohodovou atmosférou neformální pospolitosti je pak hravě předčí. Děkuji ti, Zlíne, a příště zas!
Komentáře k článku: Neokázalá setkání zlínská
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
