Nepovedená Hřebejkova svatba
Cenu za režii si z letošního karlovarského festivalu odnesl Jan Hřebejk. Jeho Líbánky, uzavírající volnou trilogii „morálních filmů“, pošilhávají k severu, zůstaly však nepříliš zdařeným pokusem o nápodobu vzorů pohříchu nedostižných.
Scénky svatebního veselí se snaží o drobnokresbu prostředí… Zleva Kristýna Nováková-Fuitová, Jiří Šesták, Aňa Geislerová a Stanislav Majer. FOTO ARCHIV
Jan Hřebejk se již delší dobu snaží dokázat, že není jen tvůrcem retrokomedií. Touží po svazku s vážným žánrem. Jeho námluvy s dramatem (Kawasakiho růže, 2009) proběhly jakž takž úspěšně, zásnuby (Nevinnost, 2011) dopadly podstatně hůř, ale svatba (Líbánky, 2013) skončila fiaskem. Režisérovi i sobě bychom přáli, aby se stal českým Bergmanem, u něhož prý čerpal inspiraci pro svůj nejnovější opus, realita však za těmito sny bohužel značně pokulhává. Osvědčený scenárista i herci, skvělý kameraman i skladatel, a přesto se všechno jaksi zhatilo, podobně jako veselka v jejich filmu. Kde jen udělali soudruzi chybu?
Společným tématem Hřebejkovy volné dramatické trilogie je vypořádání s minulými vinami. Po spolupráci s StB a zneužívání mladistvých přichází na řadu šikana. Idylický svatební den pohledného páru Radima (Stanislav Majer) a Terezy (Aňa Geislerová) započatý v kostele na malém městě a pokračující opulentní oslavou ve venkovském sídle zazobané rodinky naruší nevítaný host (Jiří Černý). Ten neznámý muž s sebou nese jakousi starou křivdu. Na tomto zneklidňujícím faktu je budováno zdánlivě dramatické napětí více než půlku filmu. Jenomže hned od začátku, kdy na sebe ženich Radim s oním „tajemným cizincem“ Alešem pohlédnou, je jasné, že se dobře znají a že půjde o nějakou homosexuální aférku. Zbývá jen doplnit pár písmenek křížovky, kterou scenárista Petr Jarchovský toporně vysoustružil kolem tajenky, jež samozřejmě obsahuje morální apel. Veškerý děj je jen neúměrně dlouhým, nikoli napínavým, ale otravným oddalováním konečného odhalení onoho dávného tajemství.
Scénky svatebního veselí se snaží o drobnokresbu prostředí. Zábavnou složku má obstarávat ožralý bratr ženicha (David Máj) pomocí gagů z kategorie české řachandy. Všechny tyto atmosférové obrázky ale poněkud jednoúčelově slouží nafukování bubliny, jejíž velkolepě avizované prasknutí je nakonec jen podivným upšouknutím.
Celou historii sdělí Aleš nevěstě v jakémsi srdečním výlevu. Tento desetiminutový monolog je vrcholem filmu: sumou a výlupkem jeho dramaturgických, scenáristických, režijních i hereckých nedostatků. Jiří Černý deklamuje text, jako by ho předčítal člen ochotnické jednoty. Je v tom však nevinně – prostě na něj padl černý Petr – neboť něco takového by neuhrál ani Laurence Olivier. Tezovitost u Jarchovského nepřekvapuje, ale tady chybí špetka autokritiky. Tuhá recitace červenoknihovních slov, jaká by z úst nevypustil ani přecitlivvělý estétský gay, spolu s detailním záběrem Černého obličeje vytváří těžký mrak trapnosti, z něhož kape faleš. Vůbec celá dramatická linie je násilně vykonstruovaná a obsahuje příliš mnoho scenáristických „náhodiček“: Aleš si přijde vybít zlost až po patnácti letech, celou tu dobu viníka nevyhledá. A právě při jeho svatbě na Radima narazí, protože se koná zrovna v místě Alešova bydliště. Plachý citlivka se náhle rázně rozhodne pro pomstu a má ji připravenou během pár minut. Soukolí je promazáno natolik, že – paradoxně – notně skřípe.
Jak se dalo očekávat, domnělý viník Radim ony staré události interpretuje podstatně jinak než Aleš a jeho sebeobhajoba celou věc bagatelizuje. Jako katalyzátor obou pohledů slouží Radimův syn z prvního manželství, čtrnáctiletý Dominik. Jeho prostřednictvím se Radim i Aleš dotýkají své minulosti. Ústřední roli zde má symbolika kamery, fotoaparátu, oka a brýlí: jde o způsob vidění reality a jejího zachycení. Střetnutí se kdysi odehrálo na filmařské škole, Aleš nyní pracuje jako optik, Dominik je zapálený fotograf, a právě skrze starý fotoaparát dochází k jejich sblížení. Aleš si v pubertálním chlapci připomíná své dřívější já a Radim začne nahlížet svoje někdejší chování optikou svého syna. Je možné, že díky němu si Radim nakonec dokáže přiznat vinu a Aleš dojde k nějakému náznaku odpuštění. Kluk má tedy potenciálně uzdravující funkci, což mi na celém příběhu připadá nejhodnotnější.
Jako by nestačila Alešova zpověď, přilepili tvůrci ještě nadbytečné flashbacky, které doslovně servírují, „jak to skutečně s tou šikanou bylo“. Ke cti jim slouží, že alespoň závěr nechali otevřený. Kutálení snubních prstýnků po stole představuje sice další z histrionských gest scénáře, nicméně alespoň není gestem jednoznačným.
Nejhorší herecký výkon předvádí zmíněný Jiří Černý a spolu s ním Jiří Šesták v roli otce nevěsty. Nejvěrohodněji se své úlohy zhostil – i proto, že byla asi nejlépe napsaná – Stanislav Majer. Ačkoli u filmu nováčci, oblékli Černý a Majer rychle svěrací kazajku šarží: Hřebejk je „převzal“ z Odpadu, města, smrti: jednoho jakožto křehkého homosexuála a druhého jako machistického hezouna. Anna Geislerová též zůstává, v jejím případě již letité, typové přihrádce. V Líbánkách dělá, co může, přinejmenším je půvabná.
Dobré řemeslo jednotlivých složek chce dodávat celku dojem velkoleposti. Záběry z ptačí perspektivy sugerují volatilní nadhled snad ze zorného úhlu nějaké vyšší spravedlnosti. Působivý obraz a zvuk však nahazují nóbl omítku šišaté budově, jež stojí na chatrných základech.
Nabízí se srovnání s Vinerbergovou Rodinnou oslavou a von Trierovou Melancholií (Bergmana zmiňuje jen sám režisér). Ale s těmito mistrovskými kousky spojuje českého tvůrce jen snaha natočit psychologické drama, nikoli kvalita výsledku. Přesto na karlovarském festivalu jeho snímek zabodoval. Zdá se, že i mezinárodní porota se na naší půdě spokojí s málem.
Komentáře k článku: Nepovedená Hřebejkova svatba
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
