Nepřemýšlej o tom!

aneb dvě nové taneční premiéry „Píplů“

Soubor 420 people už si na české taneční scéně vydobyl své výsostné místo. Přináší totiž něco jiného. Tanec, na který se krásně dívá. Tanec současný, často však elegantně klasický. Jeho hlavní představitelé Nataša Novotná a Václav Kuneš dělají tanec pro lidi. Snaží se svou ryze pohybovou estetikou přesvědčit diváka, že současný tanec je určen všem. Není třeba do hloubky řešit významy, stačí jen cítit.

Přesně toto východisko je chvályhodné a zcela relevantní, u „Píplů“ je to ale mnohdy škoda. Jejich tanec, jakkoli může být povznášející, totiž ve výsledku často postrádá sdělení. Pokud se správně nakumulují síly a energie vycházející z dobrých tanečníků, správně vybrané hudby a neokoukaných choreografických prvků, můžeme se těšit na silné představení. Chybí-li ale v choreografii – a možná jen v jednotlivém večeru – vnitřní náboj, nezbude nic.

Jednou z těch povedených, šťavnatých choreografií je B/olero izraelského tvůrce Ohada Naharina. Inscenace měla po dvou letech úspěšného reprízování derniéru na Nové scéně Národního divadla svou. To, co ale ten večer přitáhlo diváky do sálu, byly dvě nové premiéry: Sacrebleu v choreografii Natašy Novotné a Reen Václava Kuneše.

Citoslovce údivu, které nepřišlo

Sacrebleu je případ choreografie, kdy o sebe sice křemeny křesly, ale žádný oheň nevzplál. Tanec i scéna jsou pěkné na oko, ale nepřekvapí, nevzruší. Když se přeci jen místy podaří vzbudit naši zvědavost, hned v další vteřině zájem vyhasne.

Prvním obrazem nás představení vtáhne. V zadním plánu temného jeviště je odkryt průhled do tajemného prostoru. Jako v negativním stripu z komiksu sedí vysoko nad zemí silueta podivné postavy. Obraz zmizí a s ním bohužel i magie. Na jevišti se objeví tanečnice – Nataša Novotná. Její vytáhlé tělo s dlouhými pažemi je obdařeno zvláštní elegancí, až nadpřirozenou. V hnědých šifónových šatech s širokou sukní roztančí své sólo ve filmovém oparu sépiového nasvícení jeviště.

Pohybuje se po scéně – ladně. Vypíná hrudník vzhůru ke stropu, někdy zas naopak transformuje zpevněné tělo do vln a záškubů. Hraje si s tvary pohybujících se částí těla (spojuje například paže k sobě a rozkmitává je, jako by byly jednou). Klavír a zvonivé tóny hrací skříňky dokreslují pohádkovou snovou atmosféru. Pohyb tanečnice plyne, jakoby si jen tak na místě jamovala. Díváme se na ni s jistým zalíbením, ale pořád to nějak nestačí. Dílo se nikam nevyvíjí, ať již v tempu či v emocích. Tak jak ho nacházíme v prvních pěti minutách, tak za zhruba půl hodinu trvání i končí.

Několikrát je jakási proměna lehce naznačena, ale pouze pomocí scénografie či kostýmů, významová a energetická linie díla je plochá. Změny ve scénografii totiž postrádají smysl.

Na levé straně jeviště se například efektně rozsvítí velké reflektory jak při filmovém natáčení. Nataša však mezi nimi jen propluje. Stejně tak ledabyle pracuje i se sukní, která leží od počátku představení v pravé části jeviště. Její kruhový půdorys je nasvícen zelenou barvou. Tento výrazný scénografický element připoutává neustále divákovu pozornost. Když se však konečně Nataša k zelenému jezírku přiblíží, zvedá sukni ze země, navléká si ji a opět tančí dál ve stejné kvalitě i dynamice.

Vizuálně snad v hlavě zůstane právě obraz Natašy Novotné pohybující se v poeticky hnědém zářivém světle jeviště. V jednu chvíli je panenkou z hrací skříňky. V druhé se mění v mladého panoše, když si s krátkým nakulato střiženým účesem zasune sukni šatů do pasu, odhalí útlé nožky a pohybuje uvolněnou pánví dopředu a vzad.

Francouzské slovo sacrebleu vidí Nataša Novotná, alespoň podle programu, jako citoslovce vyjadřující údiv, nechutnost nebo hněv. Toho jsme se bohužel v této choreografii nedočkali…

Když se rozjedou taneční beaty

Nová choreografie Václava Kuneše Reen je opačný případ. I v ní jde pouze o tanec a jeho energii, tady to ale šlape.

Tep představení tvoří živá hudba. Kytarista na scéně nasadí hned od počátku výrazné beaty, tóny i hlasové sekvence na mikrofon vznikají na místě v napojení na jednotlivé taneční akce. Ostře působí i temná scéna. Spojení červených provazů z jedné a druhé strany stropu tvoří hrot visící nad jevištěm, po straně se do prostoru zařezávají dlouhé tubusovité zářivky trčící šikmo ze země.

Ansámbl tvoří šestice tanečníků – tři muži, tři ženy. Od počátku cítíme jejich silné vnitřní napojení. Kuneš se nebojí „vytáhnout“ energii hned na začátku a držet ji hodně vysoko po celé představení. Aby se mu dynamika nerozpadla, musí dobře pracovat s rytmem a změnou. Používá soubor jako jedno těleso v synchronických akcích i v kánonu. Nechává skupinu rozpadnout do dvojic, aby je zas následně spojil v jeden tvar. Tanečníci se sestavují do linií jak čelem k publiku, tak po straně jeviště, vybíhají živě po prostoru ve všech možných směrech. Otočky, skoky, pády přichází jeden za druhým. Tanečníci, a to zejména muži, jsou osobití a jejich projev nás baví. Samir Calixto má takový odpich, jakoby měl na nohou tenisky, přitom však dokáže i s lehkostí rozvlnit celé tělo. V podání Kenta Kojiti působí někdy tanec jako parodie sebe sama. Z tanečního pohybu například v jeden moment přechází v jakési šmajdání plochých nohou.

Za zmínku stojí také fakt, že se Kunešovi podařilo přinést na jeviště nadhled a režijní vtip. Tanečník například přistoupí k mikrofonu a čelem k divákům s klidem popisuje, co v další chvíli udělá: „I will go to the left, then I will turn and then I will do a fantastic jump.“ Jeho slova jsou nahrána a posléze pouštěna znovu. Následná akce jim však neodpovídá, nebo jí zabrání jiný tanečník. Jednoznačně taneční inscenace je tak okořeněna o další, divadelní rovinu.

Reen ukojí potřebu těch diváků, kteří si užívají energie tance. Těm, kdo touží po podstatě a významech, nebude možná stačit. Pokud vás ale v průběhu večera napadne, nějaké PROČ?, netrapte se tím. Václav Kuneš vám na případné otázky může odpovědět i po představení. Proto snad ty každoreprízové následné diskuse.

Doporučujeme též recenzi Veroniky Štefanové na Rozrazilu online: Sacrebleu/Bolero/Reen

420 People – Sacrebleu, Reen. Choreografie Nataša Novotná, Ohad Naharin a Václav Kuneš. Premiéra 16. listopadu 2010 na Nové scéně Národního divadla.

Autor: Markéta Faustová
Publikováno: 22. listopadu 2010

Komentáře k článku: Nepřemýšlej o tom!

Roman Vašek

Myslím, že ta recenze dobře vystihuje obě choreografie. Mám obdobný názor – nelze přehlédnout vynikající tanečníky, skvělé úseky choreografie, ale bohužel je to pro mě málo sdělné. Jak píše autorka, pídím se „po podstatě a významech“ a často je nenalézám. Aby mi bylo rozuměno, nechci aby choreografové nadbíhali vkusu diváka, ale aby vedle vlastní (chvályhodné!) fascinace samotnou tvorbou na diváka nezapomínali. Debaty po představeních jsou dobrým nápadem, ale sdělení by mělo proudit už skrze samotný tanec.

23.11.2010 (14.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Choreografie
jsem bohužel neviděl, ale – obecně vzato – jsou v tanci ta „podstata“ a „významy“ nezbytné? Nestačí – třeba – téma? A tím může být i sám tanec, pohyb, sacrebleu… Takový Cunningham se právě významům a výkladům choreografie vyhýbal. Myslel na diváka – nemyslel? Přitahoval (své) diváky, fascinoval je. Ale čím? Dají se na takový tanec uplatňovat obecná estetická/teatrologická měřítka? Anebo se dá jen popsat dění a říct své osobní prožitky (Tanec i scéna jsou pěkné na oko, ale nepřekvapí, nevzruší. Když se přeci jen místy podaří vzbudit naši zvědavost, hned v další vteřině zájem vyhasne… / Tanečníci, a to zejména muži, jsou osobití a jejich projev nás baví…)? Neberte to jako výtku recenze (dozvěděl jsem se o choreografiích dost) nebo ohlasu. Dávám jen téma pro – třeba i laickou, diváckou – diskusi.

24.11.2010 (0.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

nebo třeba Robert Wilson, tomu se taky vyčítá, že jeho tvorba je bez obsahu/významu

24.11.2010 (10.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Markéta Faustová

Tanec je velmi křehká a velmi osobní záležitost. To víme moc dobře všichni, kdo se jím trochu víc zabýváme. Když k nám tanec promluví, nemusí to být slova, která nám dávají jeho smysl, ale zvuk a nuance jeho hlasu. Tím chci říct… není třeba významů, když nám dílo pronikne pod kůži.

26.11.2010 (9.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Jak pak ale o něm psát? Jak jej hodnotit? Ryze a jen osobně? Jaká použít kritéria? Ryze a jen osobní?
Asi jo…

30.11.2010 (18.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

komentář Markéty Faustové je v malém ukázkou toho, jak se už léta u nás píše o tanci – místo intelektuálně břitkého přístupu mlžení a efektní slovní kouř

01.12.2010 (16.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Markéta Faustová

Myslim, ze jde spise o intelektualne britky efektni slovni kour.) Trochu toho koure mimochodem tanci slusi.

02.12.2010 (0.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

na scéně jistě. ale obecně si myslím že publicista/kritik by neměl v recenzi/komentáři předvádět, jak se dokáže empaticky vcítit do umělcovy křehké duše (jak se v taneční kritice běžně děje), ale spíše ostrým znakem rozpoznat síly a slabosti dané performance a přesně je pojmenovat..

02.12.2010 (16.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Markéta Faustová

Osobně myslím, že právě taneční kritika by se měla od té divadelní lišit, tak jak se liší tanec od činohry. Vybízí k větší abstrakci, poezii a samozřejmě i k individuálnímu úsudku. O tanečníka a jeho duši nám nejde, ale o duši ano. Proto i jiný jazyk, který se snaží o popsání, konkretizování něčeho tak těžko popsatelného jako je tanec.
Naprosto ale souhlasím s tím, že by stejně tak jako kritika divadelní měla rozpoznávat „zrno od plev“.

03.12.2010 (0.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Souhlasím s Markétou i VV,
v tanci je skutečně často velmi těžké rozpoznat sílu a slabost (kvalitu) a je třeba zapojit i empatii a intuici. Nemusí jít ani o duši, někdy jde především o intelekt (kdysi Cunningham, Bausch, dnes třeba de Keersmaeker, některé produkce DV8). Pro současný tanec je podle mne velmi důležité vnímat a rozpoznat všeobecně kulturní, antropologické, archetypální, společenské a často i politické vlivy a odkazy, s nimiž choreografové a performeři pracují. Někdy i nevědomě/podvědomě. A tady se dá ulítnout velmi lehce. Anebo naopak zacílit nečekaně přesně. Dát zaznít v jednom médiu několika různým ohlasům na jednu produkci je tak velmi vhodné. V současném tanci – ostatně v umění vůbec – jediná pravda, hodnota, výklad neexistují. Anebo výjimečně.

03.12.2010 (3.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,