Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Nepřítel? V klidu
Prvoplánová agitka, nebo rafinovaná satira na všechny (politické) strany? Ostermeierova apelativní adaptace Ibsenova Nepřítele lidu vyprovokovala na plzeňském festivalu DIVADLO řadu otázek, stejně jako jinde ve světě, po kterém triumfálně putuje od své avignonské premiéry v roce 2012.
Vpravo sedící Stockmann (Christoph Gawenda) „stojí“ proti všem FOTO JAROSLAV PROKOP
Ačkoli bývá Ibsenovo drama o střetu jedince se společností interpretováno jako autorův moralistický manifest individualismu, čteme-li hru nezaujatě, nacházíme pádné argumenty na obou stranách. Ústřední postava doktora Stockmanna, který chce varovat obec před kontaminovanou vodou ohrožující zdroj jejího ekonomického rozkvětu – městské lázně, obsahuje kromě odvahy a idealismu také notnou dávku sobectví a pýchy. Jeho odpůrci pak neztělesňují jen oportunní kariérismus, ale také nuancovanější, zralejší vidění skutečnosti.
Ostermeier si byl této ambivalence do jisté míry vědom (podle něj se Ibsen nestaví úplně na Stockmannovu stranu), přesto v Plzni jeho inscenace vyzněla spíš jako jednostranné přitakání buřičskému lékaři. A za sofistikovanou léčku spíš než za jednoduchou levičáckou agitaci ji bylo podle mého soudu možné považovat opravdu jen s jistou dávkou optimismu, se kterou k ní přistoupil ve své blogové glose Vladimír Mikulka.
Režisér Ibsenovo drama podle svého zvyku přenesl do současnosti – jazykově, tematicky i scénicky, to vše na vysoké profesionální úrovni. Ocitáme se v domácnosti mladé rodiny, jejíž sny a plány jsou křídou načrtnuté na vysokých stěnách z černých tabulí. Ostermeier prohloubil soukromou charakteristiku hlavní postavy a obohatil hru o své dlouhodobé téma: postavení ženy ve společnosti. Paní Stockmannová (Eva Meckbach), v níž adaptace spojila postavy manželky a dcery, musí coby pracující matka kloubit dřívější životní styl – hraní v kapele s manželem a „kámoši“ – s konejšením ukřičeného kojence a opravováním písemek, při kterém ji ruší manželovy vzrušené debaty s bratrem – městským radním. Stockmann s péčí o dítě vypomáhá, ale hlavou je jinde a vyprané dupačky stočí leda tak do ruličky – složit je neumí.
Rozvržení dobra a zla se zdá jasné. Politik coby šedivý úhořovitý „kravaťák“ (Ingo Hülsmann) versus mladistvý zarostlý „sympaťák“ Stockmann v kožené bundičce (Christoph Gawenda, jenž vystřídal původního Stefana Sterna, u nějž kritici nacházeli víceznačnější vedení postavy), který vítá bratra ve své ležérní domácnosti doslova s otevřenou náručí.
Mladí manželé i jejich kamarádi – novináři Hovstad a Billing – působí chováním i módním oblečením důvěrně známě, jejich sociální zařazení však není jednoznačné. Německé a britské kritiky je spojují s fenomény jako indie rock, digitální bohéma nebo grunge. V českém kontextu bychom je snad mohli zařadit mezi velkoměstské, dobře situované sympatizanty zelených, ale jakákoli pravolevá klasifikace je v době upouštějící od takového rastrování politického myšlení ošemetná.
Přesto se zdá zřetelné, že režisér přiklání Stockmanna k tzv. levici, nejvýrazněji ve scéně jeho projevu k obci, kdy ho nechá citovat francouzský protikapitalistický manifest Blížící se vzpoura (2007). Jak uvádí Jitka Goriaux Pelechová ve své pozoruhodné monografii Divadlo Thomase Ostermeiera – Na cestě za novým realismem (česky 2014), režisér s takovými hnutími sympatizuje, cítí z nich mocný vztek a silné myšlenky, ale zároveň tuto generaci, která má srdce nalevo, ale peněženku napravo, a která chce změnit svět, ale nezamazat si přitom ruce, vidí kriticky.
Tato distance však – alespoň při plzeňském představení – nebyla znát, Gawenda horoval proti kapitalismu podle hesla ekonomie není v krizi, sama ekonomie je krizí, liberální většině, nezodpovědnosti vůči ekologickým hrozbám atp. Činil tak s až osobním zaujetím, odstup od postavy nebyl zřejmý, leda snad ve velmi jemných náznacích – vystupňované agresi a několika rétorických gestech. Následující debata s obecenstvem, obsazeným do role městského shromáždění, navíc potvrdila spasitelské pojetí Stockmanna. Byl vystaven demagogickým útokům radního a „kamarádů“ od tisku, kteří už předtím přemalovali „cenzorskou“ bělobou jeho idealistické vize na stěnách domácnosti. Festivalové publikum se až na výjimky do manipulativní hry zapojit nechtělo – s ironickou distancí protřelých intelektuálů a snad i vzhledem k čtyřicetileté zkušenosti s komunistickými agitkami. Zazněly jen dva hlasy podporující Stockmanna, jenž vyšel z debaty jako mesiáš kamenovaný koulemi s barvou.
I závěrečná scéna zaváhání zdecimovaných manželů nad lejstry, jež slibovala finanční zajištění, ukončená rozhodným společným pokývnutím se zdála jednoznačná. Vzhledem k dosavadní charakteristice postav i jejich vztahu bylo víc než pravděpodobné, že budou ve své rebelii pokračovat. Představení tak skutečně připomínalo vyhraněný politický manifest, koneckonců právě tak inscenaci vnímá i část zahraniční kritiky – od nadšeného přitakání až po úšklebek nad redukcí divadla na politický amplion. Jiní kritici inscenaci chápou víceznačněji, vyzdvihují prudké debaty o lokální i globální politice iniciované během představení od Londýna po Buenos Aires a oceňují Ostermeiera za politizaci divadelního publika.
Plzeňské představení však vyvolávalo spíše otázky týkající se povahy režisérova konceptu než (ne)možnosti společenské změny v současné situaci, která se navíc vlivem uprchlické vlny proměňuje každým dnem. Její závažnost nepřidává tři roky starému kusu aktuální rozměr, ale posiluje dojem salonního intelektuálního cvičení v bezpečí divadelních zdí. Nepřítelem je tu abstraktní „liberální většina“ a my můžeme zůstat v klidu. Zatím?
Radka Kunderová
Schaubühne am Lehniner Platz, Berlín – Henrik Ibsen: Nepřítel lidu. Adaptace Thomas Ostermeier a Florian Borchmeyer, režie Thomas Ostermeier, scéna Jan Pappelbaum, kostýmy Nina Wetzel, hudba Malte Beckenbach, Daniel Freitag, dramaturgie Florian Borchmeyer, světla Erich Schneider. Premiéra 18. července 2012. (Psáno z reprízy 11. září 2015 v Novém divadle.)
Komentáře k článku: Nepřítel? V klidu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
