Neptej se, dívej se aneb Vidět vrásky, detail očí, kontury uší

Sabine Seume působila u světoznámé německé choreografky Piny Bausch. Vystupovala v sólových projektech v Německu, Švýcarsku a následně zakotvila v Japonsku v Carlotta Ikeda’s Company, kde se intenzivně začala zabývat tanečním stylem butó.

Její tanečně divadelní představení získala několik prestižních ocenění, (například Prix Mandapa za nejlepší sólový projekt na festivalu ve francouzském Pau, či cenu Förderpreis Darstellende Kunst der Stadt Düsseldorf). Své projekty vesměs připravuje s japonskými nebo evropskými experimentálními umělci různých žánrů – hudebníky, výtvarníky, tanečníky. S Miřenkou Čechovou a Josefem Víznerem z Tantehorse: the physical mime theatre uvedla 13. a 14. března premiéru inscenace Salome, na níž se podílela jako choreografka.

Vaše představení na loňském Mezinárodním festivalu Nultý bod v Praze se jmenovalo Bodylandscapes – The Pure Being. Co pro vás znamenají krajiny těla? A jakým způsobem to souvisí s „bytím na jevišti“?

Být na jevišti není běžný život. Je to pokaždé něco zvláštního. Mým přáním je i v takovéto zvláštní situaci být lidskou bytostí. Doslova. Nebýt umělcem; nebýt umělou bytostí, ale přirozeným člověkem. Čisté bytí pro mě znamená být přirozenou, nedávat se příliš na odiv. A krajinou těla chci ukázat divákům tělo jako něco přirozeného, jeho podstatu, tkáň, jeho jednotlivé části a orgány.

Jak souvisí emocionální pojímání krajiny těla s videoartem, který poslední dobou používáte? Videoart je spíše technického rázu a nikoliv tělesného?

Kvůli pocitu blízkosti. Dost často sedí diváci ve větší vzdálenosti, než bych chtěla. Díky videoartu mohou mít diváci pocit, že sedí deset centimetrů od mého těla. Že mohou vidět mé vrásky, detail mých očí, kontury uší. Jedná se o způsob přiblížení. Tělo se stává součástí videoprojekcí.

Často používáte ve svých projektech vodu…

Voda má pro mě specifický a důležitý význam. Na začátku představení Bodylandscape jsem mimo vodní hladinu, vně světa. Pohybuji se jakoby nezkušeně a nejistě. A krok za krokem se přes vodní hladinu, přes transformační a očisťovací fázi, dostávám dovnitř, což pro mě obrazně znamená, že se dostávám k jádru duše. Takže během vystoupení přecházím přes tři úrovně.

Říkáte, že se dostáváte k jádru duše. Vaší?

Nazvala bych to spíše lidskou duší obecně.

Co pro vás znamená „vnějšek“, „vnitřek“ a přestup mezi nimi, zejména onen „bod transformance“?

Je to okamžik proměny vnějšího světa ve vnitřní a naopak. Okamžik vzniku a zániku vesmíru, vzniku a konce života. Je to pro mě otázka smyslu a způsobu života, moje divadelní téma.

Jak souvisí toto vaše téma s taneční technikou butó?

To je velmi těžká otázka. Pro mě je butó proces hledání lidské podstaty a původu. Jedná se o spojení nedokonalosti s hledáním prapůvodu a prapodstaty sebe sama, prapodstaty vesmíru. Jde o hledání generační i kulturní tradice. Pro mě je butó cosi naprosto čistého, až archaického. Něco, čemu hodně lidí dokáže porozumět. Ne rozumově, spíše pocitově.

Žila jste dlouhou dobu v Japonsku. Jak vnímáte rozdíl mezi japonským a evropským pojetím butó?

Pracovala jsem s japonskými i evropskými choreografy. Je zajímavé, že výsledek práce byl podobný, byť cesty k němu byly naprosto rozdílné. Měla jsem ale také možnost zúčastnit se řady festivalů, na kterých se potkávalo japonské, americké a evropské butó. Tam bývá rozdíl propastný.

Japonci butó vnímají jako „svou věc“. Moc se jim nelíbí, že ho provozují i příslušníci jiných národů. Japonské tělo je naprosto jiné než evropské. I když děláte stejné pohyby, výsledek je vždy jiný. I japonský způsob myšlení je od evropského odlišný. Není tak přímé. Když jsem zkoušela v Japonsku, stále jsem se na něco ptala a má učitelka mi pokaždé odpovídala: Neptej se, dívej se. My Evropané se na rozdíl od Japonců snažíme věci vnímat rozumově. Byla jsem vychovaná evropským způsobem, proto jsem se ptala, ale nebylo mi nikdy odpovězeno. Má učitelka mě také nikdy neopravovala. Pouze řekla: Děláš to špatně. – A co mám dělat? – Na to musíš přijít sama. Pro Evropany je takový přístup velice obtížný.

A samozřejmě také kulturní zázemí je oproti Evropě zcela jiné. Japonsko je velmi tvrdá země. Studené zimy střídají horká léta. Žijí tam chudí lidé, ale také velmi bohatí, kteří oproti nám pracují mnohem tvrději.

Velkou roli hraje v Japonsku náboženství a to i v každodenním životě. Většina Japonců se cestou do práce zastavuje v chrámech. Mají tak dennodenní styk se svými předky, s Bohem.

Jak je dnes butó přijímáno v zemi jeho zrodu?

Butó je pro Japonce stále avantgardní žánr, který vznikl na počátku 60.let jako revolta proti společnosti a tradiční kultuře. V konzervativním Japonsku je dodnes přijímán s obrovskými výhradami. Jsou tanečníci, kteří přišli o práci, když se jejich zaměstnavatelé dozvěděli, že provozují butó. Někteří butó tanečníci jsou dokonce nuceni žebrat na ulici. Přesto se butó věnují! Když jsem v Japonsku žila, rodina, která se dozvěděla, že se věnuji butó, mi řekla, že už nejsem jejich dcera. Butó je vytěsňováno na okraj japonské společnosti.

Před nedávnem nastal ve vaší umělecké práci zlom. Dáváte dnes přednost klidné, jednoduché formě vyjadřování před expresivní…

Při vystoupení si zakazuji jakékoliv vjemy, které mi můžou navodit pocit znejistění. Na druhou stranu velmi intenzivně vnímám tázavé reakce obecenstva. Během pražského představení byly okamžiky, kdy jsem se musela chránit. Ne v tom smyslu, že bych se před diváky uzavřela, nýbrž ve smyslu uchování si své vlastní jistoty. To jsou chvíle, kdy musím být silná, abych si nekladla ty samé otázky jako diváci. Pokud bych se uzavřela, viděli by pouze nějakou pohybující postavu a vystoupení by ztratilo smysl. Takže jsou chvíle, kdy si říkám, že musím jít více dovnitř sebe samé, abych byla se svou show spokojená. Proto asi to zklidnění. Není v tom nic programového.

Myslíte si, že v komunikační složitosti podstmoderního světa zapomněli diváci vidět krásu v jednoduchosti?

Určitě. A je mi z toho smutno, protože si myslím, že naše společnost potřebuje jednoduchost. Je tolik nových věcí, které nás spoutávají. Příliš konzumujeme, komunikujeme přes internet, ztrácíme se v množství informací. Jsme jimi zahlceni a tato zahlcenost nám život příliš a zbytečně komplikuje.

Nemáte pocit, že dispozice vnímat oproštěnost a jednoduchost, v nichž se skrývá hloubka, se stala výsadou „vyvolených“ – pro vnímavé, citlivé lidi? Nezažívá umělec pocit osamocení?

To, co dělám, určitě není „mainstream“. Publikum, které přijde na butó nebo experimentální divadlo, je otevřené, připravené vidět jiný druh umění. Ale stává se, že na mou performanci přijdou lidé a nevědí proč. Většinou je vezmou sebou přátelé. Právě tito diváci bývají nejvíce „zasaženi“. Dostávám od nich velmi podnětné zpětné reakce. Píší mi dopisy nebo e-maily: Něco takového jsem nikdy neviděl. / Vlastně tomu nerozumím, ale moc mě to zasáhlo. / Myslím, že jsem něčemu porozuměl, ale nevím čemu.

V současné době je velmi oblíbený žánr nového cirkusu. Diváci si při něm říkají: To bych nedokázal. Je v nich navozen pocit údivu. Při zhlédnutí butó si většina lidí myslí, že by to taktéž zvládla…

Normální člověk, herec ani tanečník by butó jen tak nedokázal provozovat. Lidé si možná neuvědomují, že za samotným improvizovaným představením je mnoho let práce. Je fascinující vidět, co dokáže lidské tělo, kam až člověk dokáže posouvat své hranice. Některé performance ve stylu butó se sice mohou zdát snadné, ale i ke zdánlivě lehké akci, jako jsou třeba pro butó typické pomalé pohyby a dlouhá zastavení, potřebujete velkou fyzickou sílu a mentální připravenost. Po pár workshopech nemůžete jít na jeviště. Tak vznikne jen špatná nápodoba butó. Viděla jsem mnoho takových.

Zdá se mi, že butó má v evropské kultuře nejblíže k surrealismu. Nahlížení na tělo v butó a nahlížení na sny v surrealismu jsou velmi podobné

Je to zajímavý pohled… Ale ano, myslím, že máte pravdu. Určitě!

Je to cesta, která může butó přiblížit evropskému divákovi?

Vnímání butó jako surrealistického snu je lidem srozumitelné. Každý má sny a každý zná stav vědomí či spíš podvědomí, který není slovy vysvětlitelný. V představení Bodylandscapes – The Pure Being je německy mluvená pasáž, které většina českého publika asi nerozuměla, kdy se ozývá ženský hlas. Hovoří o nočních můrách.

Proč tuto pasáž nepřekládáte?

Mně se líbí, že diváci nerozumí slovům, protože tak musejí vnímat jen jejich náladu. Osobně ten text mám velmi ráda. Ale někdy, když vystupuji v Německu, mám pocit, že je příliš spjatý s konkrétním významem. Proto v Německu občas tuto pasáž vynechávám.

Nechcete, aby slova vysvětlovala pohyb?

Přesně tak.