Divadelní noviny > Festivaly

Nerovnoprávnost ve východní Evropě

Od 11. do 18. dubna 2023 proběhl v pražském divadle Komedie druhý ročník mezinárodního festivalu mladých tvůrců Nová komedie. Čtyři ze sedmi inscenací přivezli polští a slovenští tvůrci. Českou republiku zastoupil ukrajinský režisér a student DAMU Kostiantyn Zhyrov domovskými Nezlomnými, českobudějovické Jihočeské divadlo představilo Události, dětskou sekci obstaralo brněnské Divadlo Polárka Městem v noci. Festival propojovala témata (ne)svobody, (ne)bezpečí a (ne)rovnoprávnosti, s nimiž se mladí režiséři a režisérky ve věku od 25 do 35 let vyrovnávají.

Nesvobodu a nerovnoprávnost divadelně reprezentovaly především sexuální menšiny a ženy. České inscenace se zaměřily na nebezpečí. Událostem v režii Kashy Jandáčkové o teroristickém útoku vévodily herecké výkony Dany Verzichové a Dana Kranicha. Nebezpečně jsme se spolu s postavami loutkového příběhu Štěpána Gajdoše cítili v nočním městě. Největší zážitky ke mně ovšem doputovaly ze zahraničí. S queer tematikou pracovalo Polsko, Slovensko se naopak vydalo směrem ženské rovnoprávnosti.

Zrušme slovo banalita!

Sedmadvacetiletý režisér Michał Telega si pro manifestaci problémů polských queer občanů vybral vyloženou klasiku. Spolu s hereckým souborem složeným z čerstvých absolventů uměleckých škol se ale nakonec v inscenaci Andělé v Americe aneb Démoni v Polsku musel hrou amerického dramatika Tonyho Kushnera pouze inspirovat. Majitel práv totiž souboru nepovolil text uvést, a tým krakovského Teatru Barakah tak dílo poskládal z výpovědí queer Poláků. Vedle zakladatelek divadla Any Nowické a Moniky Kufel tu vystupuje ještě pět herců. Působí androgynně, dokud se nesvléknou do spodního prádla a nezačnou předvádět vysportovaná peroucí se mužská těla. Temperament s erotickým podtextem demonstruje také tanečník, jenž se celé představení v baletních špičkách po milimetrech posouvá u zadní stěny. Čiší z něj síla (jak to jen může vydržet?), ale také křehkost a erotičnost, intuitivně spojované s klasickým baletem i mužskou homosexualitou. Možná na ní některé strážce maskulinity děsí právě tato podprahová přitažlivost…

Inscenace se skládá z několika činoherně-tanečních výstupů. Nejdelší z nich, herecký konkurz, tematizuje ponižující a sexualizované zacházení s mladými herci, na něž v ČR upozorňuje iniciativa Ne!musíš to vydržet a v Polsku svými divadelními texty právě režisér Telega. Nowicka v roli režiséra během konkurzu herce zesměšňuje a dva si rovnou vybere podle vzhledu. Nutí je improvizovaně předvést pocení v sauně, šlehání proutky nebo hledání mýdla ve sprše. I přes nechutné homofobní a rasistické narážky scéna obsahuje humor, jejž ještě zdůrazňuje přítomnost tlumočníka. Titulky by si s improvizací neporadily (koneckonců někdy se na festivalu zadrhávaly i během běžných výstupů).

Tvůrci upozorňují na problematiku onemocnění AIDS, které je v polské společnosti stále tabu. Srdceryvný monolog HIV pozitivního je sice skvěle herecky interpretovaný, ale v kontextu nahromaděných témat působí pateticky. Inscenace v sobě nese rozpor, jejž rozřešíme jen subjektivně. Možná není dobře vystavěná, scény na sebe nenavazují, osobní výpovědi jsou někdy pronášeny jako na terapii. Mě ale představení zasáhlo. S vědomím skutečných příběhů, které ústy herců zaznívají, jsem za vlastně prvoplánovým stroboskopickým světlem a pokřikováním nenávistných hesel (Muslimáky v Polsku nechceme) nebo „nezpochybnitelných“ pravd (Rodina je máma a táta) viděla skutečné lidi, jež mohou takové výkřiky zranit a – jak se ukázalo v následující polské inscenaci – dohnat do psychiatrické léčebny.

Rituál vymítání, jejž jsou stále ještě někteří queer lidé nuceni podstupovat i u nás, mi pak evokovala pohybová část doprovázená mrazivým, démonickým zpěvem Kufel. Herci čelem k divákům vstávají ze židlí, padají, hází sebou, třesou se v epileptických křečích, znovu si sedají a zase sebou mrští na zem. Výmluvný, silný a zásadní obraz. Ale stačí to? Když tanečník v piškotech došel na konec svého metrového úseku, pronesl do mikrofonu, že by zrušil slovo „banalita“. A já s ním souhlasím. Některé výstupy možná vyzněly banálně, banální mohou být moje emoce. Stejně tak hloupé jsou stereotypy a hesla, jimiž bráníme druhým v normálním životě, proto je inscenátoři nemuseli rozpouštět do vzletných metafor. V zobrazování společnosti, jež ubližuje jednotlivcům, protože nezapadají do škatulek, navíc festival pokračoval. Když má tolik tvůrců potřebu se k situaci vyjádřit, rozhodně ji nelze banalizovat.

Důsledek byrokracie?

Téma LGBT+ lidí přivezl i štětínský Teatr Współczesny. První část dokumentární inscenace režiséra Jakuba Skrzywanka Spartakus. Láska v době moru vychází z reportáže novináře Janusze Schwertnera. Na příkladu transgender chlapce Wiktora, jenž spáchal sebevraždu a stal se symbolem útlaku queer lidí v Polsku, poukázal na příšernou situaci v dětských psychiatrických léčebnách. Druhá polovina je veselejší, probíhá během ní svatba queer páru předem vybraného z publika, jejž herečka oblečená do kroje sešitého z vlajky LGBT+ komunity oddá ve jménu štětínské kulturní instituce a proti zákonům Polské republiky. Tanec, zpěv a slamění dožínkoví panáci v duhových barvách dávají naději, že se situace může zlepšit. První, vyloženě depresivní část hyperrealisticky zobrazuje běžné dny v léčebně. Kovové ohradníky dělí prostor na jednotlivé kóje, na zemi leží sláma. Scéna evokuje špínu, prasečinec a útlak (její autor, konceptuální umělec Daniel Rycharski, využil ploty ze starých kravínů). Za kovovým vězením se na plátno promítají statistiky a citace z reportáže doplňující dění na scéně. Dojem stísněnosti – dozvíme se, že obsazenost některých léčeben činí 180 % – vyvolává bouchání kovových západek, jež se díky nazvučení rozléhá celým sálem. Stejně hlasitě se ozývá lékařovo razítkování, jako by konstatovalo: tohle všechno je důsledek byrokracie.

Dětské postavy civilně ztvárňují postarší herci, což téma činí bolestnějším. K dětem si z nadřazené pozice mnohý dovolí víc než k šedesátníkům. Nikdy by ho nenapadlo jim udělit ponižující tresty jako celodenní nošení „pyžamka“ za počůrání, což se v léčebně děje. Nahlížíme do ní ve dne v noci, sledujeme skupinová sezení, pochybná terapeutická cvičení, zoufalé rodiče neinformované o vlastních dětech, každodenní podávání léků. Beznaděj pacientů čiší z pohybů nebo dlouhých pasáží, kdy prostě jen sedí na zemi (vynikající Anna Januszewska v roli Wiktora). Skvěle zvládnuté jsou i arogantní postavy ošetřovatelů, které s mobilem v ruce posedávají na sesterně.

Příběh Wiktora ukazuje, jak je queer dětem systematicky upíráno právo na vlastní identitu (ošetřovatelé ho nepřestanou oslovovat jako Wiktorii) a jak se na takových místech jejich stav stěží zlepší. Na konci jsem se ale musela ptát, zda svým dlouhým potleskem oceňujeme inscenaci, nebo vyjadřujeme úctu k mrazivým skutečnostem. Divadelně mě Spartakus příliš nenadchl: zahrané se doslovilo v textu, snad z nutkání tvůrců poukazovat na autenticitu zobrazovaného, svatební veselí na předchozí nenavazovalo. Interpretuji si to jako oslnění tématem – v dobrém i špatném slova smyslu.

U nás ve východní Evropě

Slovenská část festivalu se věnovala nerovnoprávnosti žen. Ve čtvrtek ovládla Komedii mistryně Slovenska ve slam poetry Mária Ševčíková. Mrzelo mě, že jsme celý poetický text monodramatu Dědina o životě na východoslovenské vesnici slyšeli pouze reprodukovaný, přestože jeho autorka stála před námi. Herečka ho doprovázela všemožnými extravagantními akcemi akcentujícími zoufalost její postavy. Inscenace režiséra Martina Hodoně z Divadla GAFFA vypráví o sedmadvacetileté dívce z východní Evropy, která se po rozchodu vrací na rodnou dědinu, kde si najde práci prodavačky párků. Na prázdnou scénu si nejprve jako koberec rozloží bublinkovou fólii, čímž vytvoří vlastní intimní ostrov. Je cizí a jiná. Bisexuální, feministka, vážně nemocná, velmi excentrická. Se špatně nanesenou rtěnkou loupe bramborové slupky nehty, s umělým úsměvem hekticky rozdává párky publiku. A to na dědině činí potíže. Příjemně rytmický text o absolutní nepokrokovosti některých východoevropských vesnic (co si budeme nalhávat se „střední Evropou“) ale celou inscenaci neutáhne, přestože trvá pouze tři čtvrtě hodiny. Tematicky se blíží těm polským – věnuje se queer problematice, ničivé nemoci, ale především nerovnoprávnosti. Přesto jako by zůstala někde na půl cesty, řekněme na československých hranicích. To druhá slovenská inscenace, která festival 18. dubna zakončila, zastavila ještě před přechodem.

V manželově stínu

Kreutzerova sonáta / Čí vinou? Městského divadla v Žilině se inspiruje životem manželů Tolstých a pokrytectvím světoznámého spisovatele, které zničilo druhý literární talent – Sofii Tolstou. Název vychází z dvou knižních titulů: ve známé novele Lva Nikolajeviče zabije hlavní postava Pozdnyševa vlastní manželku kvůli její hysterii a potenciální nevěře; Sofiina novela Čí vinou?, poprvé vydaná roku 1994 (!), reaguje na nevěru manželovu. Za dvojdomý název však režisér Pavol Viecha skryl jen jevištní adaptaci Tolstého novely. Sofie (Kristína Sihelská) vystupuje jako její inscenátorka, celé dění zdánlivě řídí, sedí na straně před počítačem. Ani jednou nepromluví, vyjadřuje se jen písemně promítanými citacemi z deníků. Nic jiného jí doba a manžel neumožnili. Na dobově zařízenou scénu přivolá tři herce (Peter Martinček, Michal Koleják, Boris Zachar), kteří si mezi sebe rozdělí roli Pozdnyševa. Mluví o jeho dětství, žárlivosti a expresivně až parodicky předvádějí nepřítomné osoby, ženy třeba za pomoci vykroucení boků a ječivého hlasu. Takové stereotypní pojetí se mimochodem diametrálně liší od herectví Dana Kranicha, jenž předchozí večer v Událostech přecházel do role ženy jen uvolněním těla. Ke scéně vraždy se potom připojí další herci a celá estetika se změní v jevištní realismus Tolstého století.

Adaptace novely je přitom vcelku povedená, místy zábavná, ale umrtvená hereckou expresí a nenápaditým scénickým ztvárněním. V replikách se objevuje leitmotiv klepání příborů, které na své ženě nemůže vystát Pozdnyšev, stejně jako Tolstoj. Jak se dozvídáme ze Sofiina deníku, manžel jí dokonce zakázal jíst ve stejné místnosti. Téma (ne)svobody či (ne)rovnoprávnosti tak šestadvacetiletý Viecha naplňuje, přiznám ale, že jsem očekávala něco pichlavějšího. Na jevišti se končí velkým klišé: Sofie stojí vedle svého muže a konečně otevírá ústa, aby promluvila. V tu chvíli se zhasne. Kreutzerova sonáta byla v ČR naposledy inscenována Lukášem Brutovským, který shodou okolností v divadle Komedie rozehrává v inscenaci Iokasté úplně stejné téma (mlčící ženy ve stínu manžela) velmi smysluplně. Porovnání těchto dvou ztvárnění moje hodnocení ještě o něco snižuje. Pachuť ve mně ale poslední večer nezanechal; v nitru jsem si festival zakončila již Událostmi z předchozího dne, a tak jsem neodešla zklamaná.

• Autor: Natálie Bulvasová
• Publikováno: 15. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nerovnoprávnost ve východní Evropě

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ