Divadelní noviny > Kontext

(Ne)rovnováha soucitu

Po šestnácti letech se na canneském festivalu (14.- 25. květen) objevil český celovečerní film. Do přehlídky nezávislých filmů vybrala komise L´ACID (Asociace nezávislého filmu a jeho distribuce) z několika stovek děl z celého světa devět snímků, mezi nimi Cestu ven režiséra Petra Václava (nar. 1967).

Režisér a scenárista oceňovaných filmů Marian (1996) a Paralelní světy (2001) se v něm vrací k romské tematice. Mezitím se jí z různých úhlů zabývali další čeští resp. slovenští tvůrci, například Zdeněk Tyc (Smradi – 2002), Jiří Vejdělek (Roming – 2007) nebo Martin Šulík (Cigán – 2011). Václavova Cesta ven však je něčím novým v této oblasti: vnáší do hraného filmu dokumentaristický přístup.

Petr Václav poslední roky žil a pracoval ve Francii, nahlíží tedy danou problematiku tak trochu zvenčí. Impulsem k napsání scénáře mu dle jeho slov bylo zjištění, že životní podmínky Romů se od natočení jeho debutu Marian nezlepšily, ba právě naopak. Na příběhu mladé Romky chce znázornit aktuální i vleklé problémy romské menšiny v České republice: ghettoizaci, sociální vyloučenost, diskriminaci, nedostatečné vzdělání, nezaměstnanost, zadlužování, kriminalitu. Zamýšlí se nad tím, zda se z tohoto uzavřeného kruhu lze nějak dostat ven.

Hlavní hrdinka, žena-bojovnice Žaneta (Klaudia Dudová), chce žít „normálně“. Vychovávat s partnerem dítě, pracovat, slušně bydlet. Při uskutečnění svého obyčejného snu ale naráží na dvojí bariéru: jednak ze strany většinové společnosti, jednak ze svého vlastního prostředí. Nevybrala si pohodlnější cestu, kterou vidí v okolí (její kamarádka se dobře živí prostitucí), ani nehodlá rezignovaně pobírat podporu v nezaměstnanosti, která na její životní náklady stejně nedostačuje. Úřad práce jí zaměstnání nenabízí, ale ani její samostatné hledání není úspěšné – otázkou je, zda z důvodu diskriminace, anebo to má skutečné příčiny v Žanetině pouze základním vzdělání a nulové praxi. Spolu s partnerem upadají do dluhů a obávají se jak bílých exekutorů, tak romských lichvářů. Širší rodina a komunita pozbyla svou dřívější podpůrnou funkci, už nedokáže poskytovat pomoc a ochranu; všichni se topí v dluzích a mají dost svých starostí na to, aby mohli svým blízkým pomoci.

V Marianovi byl krutý příběh rámován krásnými obrazy, objevovanými i v ošklivosti; výtvarná stylizace mu dodávala jistou poetickou kvalitu. V Cestě ven je kamera Štěpána Kučery stejně sugestivní, ale tentokrát nikoli malebná, ošklivost zde zůstává nesličnou. Městská krajina zahalená kouřem z nesčetných komínů, šedivá předměstí, špinavá ubytovna, zaplivané hospody, zima, pošmourno a chlad, skoro jako by z plátna táhlo. Točilo se v lokacích na Ostravsku.

Značné autenticity dosáhli tvůrci také díky angažování romských neherců prakticky do všech rolí. Ti neodříkávají napsaný text, ale víceméně improvizují – a přinejmenším jsou svým neumělým projevem věrohodní. Uznání zaslouží zejména Klaudia Dudová, ale i David Ištok v hlavní mužské roli. V menší úloze se objeví Milan Cifra, představitel Mariana z Václavova prvního snímku. Dialogy plné verbální agrese a vulgarit působí také naprosto autenticky a budí dojem, že jde o dokumentární film.

Autoři proklamují svou nezaujatost a snahu nahlédnout problém z obou stran. Tento záměr se jim podařilo naplnit jen zčásti. Naštěstí nepodlehli trendu „politické korektnosti“ a nevytvořili idealizovaný obraz romské minority, která před utlačováním většinovou společností prchá z České republiky do demokratičtějších a vstřícnějších zemí. Nezastírají danosti kultury a mentality Romů, potažmo tedy jejich vlastní podíl na neutěšených podmínkách, v nichž žijí. To ukazuje například scéna bujaré rodinné oslavy – ranní vstávání do práce není důvodem, aby se celou noc nepilo a netančilo. Ke konečně získanému zaměstnání přistupují muži celkem lehkomyslně, docházku nechápou jako svou povinnost, a Žaneta opět přebírá roli té zodpovědné a rozumné, která všechny burcuje a usměrňuje. V celém filmu se ale nenajde vysvětlení její motivace – proč zrovna ona je jiná? Psychosomatická symptomatika může být příčinou, ale i důsledkem jejího sebeuvědomění a převzetí odpovědnosti za materiální zajištění rodiny.

Bílou majoritu představují dvě skupiny: protiromští demonstranti a pracovníci „sociálky“ – jedni mají výrazně negativní postoj, druzí jsou chladní úředníci, sriktně naplňující literu zákona. Obojí jsou tedy anonymními bytostmi bez lidské empatie. Obyčejný občan se zde víceméně nevyskytuje. Vypadá to pak, že žádná vstřícnost vůči Romům v české společnosti neexistuje. Naopak Romové jsou pojímáni více individualizovaně, s hlubším ponorem do jejich osobních příběhů. Jejich intenzivní emocionalita je představena jako v zásadě dobrosrdečná, například Rom se na ulici ujme bílého bezdomovce a poskytne mu přístřeší ve svém skrovném domicilu: Romové se ukazují coby schopní soucitu s „bílými“, kteří naopak soucit s „černými“ neprojevují. Rovnováha se tak poněkud vychýlí ve prospěch romské strany a proklamovaná objektivita pohledu je narušena.

Cesta ven nenabízí jednoduchá východiska, zřejmě ani nebylo cílem nastínit nějaké možné řešení problému. Spíše jej jen konstatuje a předkládá k nezaujatému posouzení. Svým syrovým stylem připomíná například snímek Až do města Aš. Je jedním z těch „bolavých“ filmů, které není příjemné sledovat, zato však mají značnou vypovídací hodnotu a zážitek z nich se nerozplyne hned při odchodu z kina.

• Autor: Zdena Mejzlíková
• Publikováno: 24. srpna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: (Ne)rovnováha soucitu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ