Divadelní noviny > Názory – Glosy
Nesen
Seděl jsem na ulici v okruhu svých přátel a vyprávělo se, co slina přináší. Byli jsme všichni čelem do středu jako kolem neviditelného ohýnku. Jezdila sice přes nás auta, ale s rozchodem tak velikým, že to nikoho nesebralo. Musel sice sem tam někdo obratně uhnout, ale tyto exhibice, byť šlo o moc, vzbuzovaly nejčastěji smích. Rušil nás sice hluk z asfaltových mraků, ale říkali jsme si – s večerem to pomine. Slovo jsem měl zrovna já a vyprávěl jsem na své oblíbené téma – že sotva kdy zjistíme, či by chtěl být netopýr raději ptákem, anebo myší. Tu jsem ucítil zaklepání na rameno. Mluvil jsem dál. Zaklepání na druhé rameno. Mluvil jsem dál. Ruka se na rameno položila a chvíli tam setrvala. Mluvím a nedávám se tím rušit. Kdyby za mnou někdo byl, musel bych to spatřit na tvářích těch, co sedí v kruhu naproti mně. Potom cítím ruce na obou ramenech. Jsou naléhavější, až cítím zřetelně prsty na klíční kosti. Dokončuji poslední slova a pomalu se otáčím, až ostentativně pomalu, jakoby ze své vůle a jen tak letmo, nikým a ničím nevolaný. Za mnou stojí dva muži a mezi nimi máry. Vybízejí mě, abych si sedl, a jsou tak neodolatelní, že si sedám. Však se vrátím. Říkám cosi na pozdrav. Po chvíli chůze už jdeme mimo asfaltku. Klimbám nohama na márách tak, že kopnu do pampelišky, až se ztřeštěně rozletí. Je mi to líto, ačkoli jindy jsem rád, že jí pomohu k rozmnožení. Po pár metrech mě muži opět tím jemným, a přece diskrétně znásilňujícím tlakem nutí, abych si lehl. Pravda, myslím si, takto jsme moc nápadní, je to skoro klukovské, nechat se vsedě nést a houpat při tom nohama. A budu se aspoň dívat na oblohu, je beze zbytku modrá a je to pohled do nekonečna. Kolébání jejich kroků je uspávající. Chvílemi ucítím, jak některý z nich dělá krok sun krok, aby šli stejně a ponášení nebylo hrbaté. Potom mně zadní, ten za mou hlavou, začne modelovat tvář, jako by z ní něco vyhlazoval, rovná mi ruce a zapíná knoflík na kabátě. Jeho pohyby mají laskavou přísnost, proti které nemohu nic namítnout. Nakonec mi dává mezi ruce svíčku. Nebude to za bílého dne trošku směšné? napadá mi. A co když mně to prokape kabátem a košilí a horký vosk mě bude pálit na hrudi? Ale námitky ve mně slábnou, chci jim udělat radost, protože mám pocit, že se o mě starají a že jsem těžký. Když vcházíme do kostela, jsem mrtvý. Jsem ale pyšný, že navzdory tomu ještě leccos vidím a cítím. Postavili mě do uličky a začali starými kapesníky utírat lavice. Jejich ohleduplnost se mi líbí – smuteční hosté si nezašpiní lokty svých svátečních oděvů. Utírají a utírají, jejich kroky a doteky o lavice duní, ale zneklidňuje mě to, že utírají jaksi mechanicky, neustále s pohledem na mě a ne na svou práci. Jako by se báli, že snad odejdu. Ta podezíravost se mě dotýká. Otevírám proto oko jenom na nejtenčí škvírku, aby neměli důvod k tomu svému napjatému chování. Tím úzkoškvírovým pohledem jsem zahlédl na mnohametrovém obrazu nějakou světici. Asi barokní – se vzdouvavým rouchem a stejně vzdutým tělem pod ním. Zatoužil jsem po ní. Životodárně a až nepatřičně chlípně. Vypotácel jsem se z már a hrnul se, co nepatrné síly stačily, k obrazu, sápal se pod roucha, bolestně nehybná, neboť namalovaná. A toužil jsem pod tu draperii proniknout a léčit se ze smrti v její huňaté kyprosti. Chlapíci mě z veleobrazu snadno seškrábli a dost neurvale hodili zpět na máry. Když jsem nabíral zbytky dechu a nejhlubší sebelítosti, spatřil jsem za horami tmy v nejvyšší klenbě kostela, sem tam ozařované zabloudilým paprskem slunka, poletovat vlaštovku. Chci na ni mávat a volat. V hlavě mně to křičí: já už mám toho mření dost, už chci být zase naživu, ne namrtvu. Ale slova slábnou jen v jakýsi šelest. A hlavně – nevím, jak se ze slov dělá čin.
Komentáře k článku: Nesen
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
